ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.841.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 841/2016-314
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka, ve věci žalobkyně P. H. , zastoupené Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Štěpánská 630/57, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 713/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2015, č. j. 21 Co 353/2015-282, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2015, č. j. 21 Co 353/2015-282, se v části výroku I., pokud jím byla potvrzena část výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, a v závislých výrocích II. a III. zrušuje a současně se zrušuje rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 6. 2015, č. j. 5 C 713/2007-244, v části výroku II., pokud jím byla žaloba zamítnuta, a v závislém výroku III. a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se společně s dalšími dvěma žalobkyněmi domáhala prostřednictví žaloby ze dne 23. 4. 2007 zaplacení 150 000 Kč s tím, že nárok vychází z nepřiměřeně dlouhého řízení vedeného nejprve u Obvodního soudu pro Prahu 1 a následně u Obvodního soudu pro Prahu 2, v němž se A. H. domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a dohody o rozvázání pracovního poměru, přičemž žalobkyni lze přičíst i újmu, která vznikla jejímu právnímu předchůdci. Uvedené řízení trvalo 10 let a čtyři měsíce od podání žaloby do konečného rozsudku. Po podání žaloby bylo žalobkyni plněno ze strany ministerstva částkou 7 500 Kč a žalobkyně vzala v této části žalobu zpět a trvala na zaplacení 42 500 Kč. Podáním ze dne 21. 7. 2014 žalobkyně požadovala rozšíření žaloby o příslušenství z částky 42 500 Kč. V závěru pak žalobkyně požadovala zaplacení částky 100 000 Kč s úrokem z prodlení z částky 42 000 Kč od 1. 10. 2007 do zaplacení.
2. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 18. 6. 2015, č. j. 5 C 713/2007-244, řízení co do částky 7 500 Kč zastavil (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 100 000 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 42 500 Kč od 1. 10. 2007 do zaplacení (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně) a nepřiznal žalované právo na náhradu nákladů řízení (výrok III. rozsudku soudu prvního stupně).
3. Městský soud v Praze rozhodl k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 10. 11. 2015, č. j. 21 Co 353/2015-282, tak, že rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku II. tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni 28 384,60 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 28 384,60 Kč od 1. 10. 2007 do zaplacení, jehož výše od 1. 10. 2007 do 31. 12. 2007 činí ročně 9,75 % a od 1. 1. 2008 odpovídá ročně výši repo sazby stanovené ČNB platné pro první den kalendářního pololetí, ve kterém trvá prodlení žalované, zvýšené o sedm procentních bodů, a to do patnácti dnů od právní moci rozsudku, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 32 912 Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku k rukám její právní zástupkyně (výrok II. rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení 12 342 Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku k rukám její právní zástupkyně (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).
4. Soud prvního stupně učinil skutková zjištění o průběhu průtažného řízení ze spisu vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 179/96 a před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 130/2001 a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 29/2007. Soud mimo jiné zjistil, že řízení bylo zahájeno dne 16. 7. 1996, v průběhu řízení bylo rozhodováno o místní příslušnosti a došlo k rekonstrukci spisu, žalobce A. H. zemřel, soud prvního stupně rozhodl o zastavení řízení, načež odvolací soud uvedené rozhodnutí zrušil. Dále bylo rozhodováno o procesním nástupnictví na místo žalobce a o návrhu na rozšíření žaloby o nárok na náhradu mzdy (rozšíření žaloby nebylo připuštěno). Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 1. 2006 žalobu zamítl, načež žalobkyně a další účastnice řízení podaly proti zmíněnému rozhodnutí odvolání. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze, č. j. 35 Co 218/2006-122, a nabyl právní moci dne 27. 11. 2006. Žalobkyně společně s E. H. a M. Š. proti rozsudku Městského soudu v Praze podaly žalobu pro zmatečnost. Vrchním soudem v Praze bylo rozhodováno o věcné příslušnosti. Městský soud v Praze následně žalobu zamítl. Toto rozhodnutí bylo rovněž napadeno odvoláním ze strany žalobkyně, E. H. a M. Š.. Odvolací soud napadené usnesení potvrdil a rozhodnutí nabylo právní moci dne 3. 10. 2008. Soud měl dále za prokázané, že žalobkyně podala dne 28. 6. 2004 stížnost u Evropského soudu pro lidská práva proti České republice s tím, že si stěžuje na porušení práva na spravedlivý proces a projednání věci 17 C 130/2001 v přiměřené lhůtě podle čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Žalobkyně dne 30. 3. 2007 podala stížnost u Ministerstva spravedlnosti na nepřiměřenou délku soudního řízení a žádost o náhradu nemajetkové újmy.
5. Po právní stránce soud prvního stupně věc posuzoval zejména podle §13 a §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též jako „OdpŠk“). O nepřiměřenosti délky průtažného řízení nebylo sporu ani mezi účastníky řízení, když žalovaná žalobkyni k žádosti poskytla odškodnění ve výši 7 500 Kč. K porušení povinnosti vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě došlo, žalobkyni odškodné náleží a spornou byla tedy jen jeho výše. Podle §31a OdpŠk se v případě, že nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného. Řízení trvalo delší dobu, když došlo ke ztrátě spisu a následně původní žalobce zemřel. Samotné konstatování porušení práva se v tomto případě (ani s přihlédnutím k postupu žalobkyně v průběhu řízení) nejeví jako dostačující a nemajetkovou újmu není možné nahradit jinak. Ve věci tak jsou podmínky pro přiznání zadostiučinění v penězích. Řízení trvalo celkově od 16. 7. 1996 do 3. 10. 2008 a ve vztahu k žalobkyni od 3. 4. 2003 do 3. 10. 2008. Jednalo se o časově náročnější věc, když původní žalobce zemřel a průběh byl vázán na dědické řízení a vyřešení otázky aktivní legitimace po smrti původního žalobce. Žalující strana přispěla k průtahům, když opakovaně doplňovala a měnila jak návrhy ve věci samé, tak procesní návrhy, opakovaně se odvolávala a žádala o odročení jednání, součinnost ke zjišťování osob žijících ve společné domácnosti se zemřelým poskytla až na třetím nařízeném jednání, nevyužila dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, ale naopak, pokud byla soudem vyzvána k doložení např. majetkových poměrů, reagovala až na urgence výzvy. Soudy rozhodovaly ve třech stupních a opakovaně. Rozhodnutí o neplatnosti skončení pracovního poměru je rozhodnutím statusovým. Může mít značný význam pro účastníka, který se takového rozhodnutí domáhá, když spor staví na jisto otázku základního vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, totiž existenci trvání pracovního poměru. Výše uvedený význam ovšem nelze připisovat nástupkyním původního žalobce. Soud prvního stupně, s odkazem na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen jako „stanovisko Cpjn 206/2010“), při výpočtu přiměřeného zadostiučinění vycházel ze základní částky 15 000 Kč za první dva roky řízení dohromady a 15 000 Kč za každý další rok trvání řízení (tj. 1 250 Kč za měsíc trvání řízení a 41,66 Kč za den trvání řízení). Pokud se jedná o délku řízení, pokládal soud průtažné řízení za trvající v době od 16. 7. 1996 do 27. 11. 2006 a od 12. 2. 2007 do 3. 10. 2008. Částku 165 083,24 Kč, odpovídající součinu uvedené délky průtažného řízení a základní částky, soud snížil celkem o 96 % (pro složitost průtažného řízení částku snížil o 5 %, z důvodu jednání poškozené o 1 %, pro postup orgánů veřejné moci během řízení, kdy rozhodovaly ve více stupních a opakovaně, o 40 % a pro nízký význam řízení pro poškozenou o 50 %), a za přiměřené zadostiučinění tedy pokládal částku 6 603,33 Kč. Jelikož žalovaná žalobkyni již jako odškodnění zaplatila 7 500 Kč, kterou soud pokládal za více než dostačující, žalobu zamítl.
6. Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně do jisté míry nezohlednil judikaturu Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva k odškodňování nemajetkové újmy. Jelikož již totožný soud rozhodoval ve skutkově shodné věci (rozhodnutí ze 7. 9. 2015, č. j. 68 Co 162/2015-363), v němž se podrobně zabýval shodnými odvolacími námitkami, a jelikož se s úvahami uvedeného rozhodnutí ztotožňuje, tyto převzal do svého rozhodnutí. Při stanovení přiměřeného zadostiučinění vyšel soud ze základní částky 16 000 Kč za rok trvání řízení, přičemž vzhledem k tomu, že každé řízení nějakou dobu trvá, pak je za první dva roky třeba základní částku krátit na jednu polovinu, tedy na 8 000 Kč. Navýšení základní částky (oproti částce, z níž vycházel soud prvního stupně) odůvodňuje jednak extremní délka řízení přesahující dvanáct let, jednak délka trvání samotného kompenzačního řízení, která je rovněž nepřiměřená, přičemž žalobkyně zvýšení odškodnění z tohoto důvodu navrhla. V navýšené základní částce je rovněž zohledněna skutečnost, že žalobkyně nejprve v průběhu průtažného řízení neměla k dispozici účinný prostředek nápravy, jenž byl zaveden až s účinností zákona č. 160/2006 Sb., a proto dne 30. 6. 2004 podala stížnost na porušení práva na spravedlivý proces a projednání věci v přiměřené lhůtě u Evropského soudu pro lidská práva. Řízení trvalo 12 let, 2 měsíce a 17 dnů, čemuž odpovídá částka 179 423 Kč. Je však na místě zohlednit kritéria stanovená v §31a odst. 3 OdpŠk, především jeho délku a složitost. V daném případě se jednalo o složitost procesní, spočívající v procesní aktivitě účastníků, četnosti jejich podání a četnosti opravných prostředků. O složitosti věci svědčí počet stupňů soudní soustavy (dva stupně), na kterých byla věc rozhodována (věc byla opakovaně předkládána odvolacímu soudu jednak s odvoláním brojícím proti rozhodnutí procesní povahy, jednak proti rozhodnutí o věci samé). Řízení nepochybně prodloužilo i rozhodování o procesním nástupnictví poté, kdy původní žalobce v průběhu řízení zemřel, a bylo třeba zjišťovat okruh dědiců a rozhodnout o procesním nástupnictví. Pro procesní složitost tak bylo na místě přiměřené zadostiučinění snížit o 40 %. Pokud jde o chování poškozené, pak tato využívala svých procesních práv daných jí vnitrostátním právním řádem (podávání opravných prostředků), což nemůže jít k její tíži. Chování žalobkyně nicméně objektivně vedlo k prodloužení celkové doby řízení, neboť o každém procesním návrhu muselo být rozhodnuto. Odvolací soud rovněž nepřisvědčil názoru soudu prvního stupně, který žalobkyni kladl k tíži, že žádala opakovaně o odročení jednání. Tyto žádosti byly dvě a řízení jimi bylo prodlouženo o jeden a půl měsíce, což je v poměru k celkové délce řízení nevýznamné. Stejná argumentace pak platí ve vztahu k soudem prvního stupně vytýkanému nedostatku součinnosti ohledně sdělení okruhu dědiců. Z hlediska postupu orgánu veřejné moci nelze přehlédnout, že v posuzovaném řízení došlo k výraznému období nečinnosti poté, kdy byl nalézací spis ztracen a bylo nutné zahájit jeho rekonstrukci, a období nečinnosti ode dne postoupení spisu Obvodnímu soudu pro Prahu 2 (10. 7. 2001) do 23. 1. 2003, kdy byl uvedeným soudem učiněn úkon ve věci. Došlo rovněž ke kasaci rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo řízení zastaveno pro nedostatek podmínky řízení. Odškodnění tedy bylo nutné zvýšit o 30 %. Ačkoliv spor o určení neplatnosti skončení pracovního poměru patří mezi řízení se zvýšeným významem pro poškozeného, žalobkyně nemohla pociťovat takovou intenzitu újmy, jakou pociťoval její právní předchůdce. V řízení nešlo ani o mzdový nárok. Soud tedy pro kritérium významu řízení pro poškozenou ponížil odškodnění o 30 %. Odvolací soud pak částku redukoval o dalších 40 % s ohledem na skutečnost, že v řízení vystupovaly tři žalobkyně, jakožto nástupkyně po původním žalobci, a újmu tak sdílely společně. Odvolací soud rovněž vytknul soudu prvního stupně, že ten při úvaze o výši přiměřeného zadostiučinění zohlednil mimo jiné i výsledek (pro žalobkyně negativní) průtažného řízení. S přihlédnutím k tomu, jak dlouhé řízení bylo, co jej prodlužovalo a jaký význam mělo pro poškozenou, odvolací soud pokládal za odpovídající žalobkyni poskytnout odškodnění ve výši 35 884,60 Kč, když částku 179 423 Kč podle kritérií zakotvených v §31a OdpŠk ponížil o 80 %. Jednalo se o výjimečný případ, v němž bylo třeba přistoupit ke snížení přesahujícímu 50 %, které Nejvyšší soud v obecné rovině pokládá za přijatelné. Od uvedené částky bylo třeba odečíst 7 500 Kč, které již žalovaná vyplatila, a odvolací soud tedy žalobkyni přiznal 28 384,20 Kč. Žalobkyni náleží též úrok z prodlení z přiznané částky. Podle §15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. Soudní judikatura zaujímá názor, že se stát ocitá v prodlení s náhradou škody způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem teprve po uplynutí šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, jež začíná běžet ode dne uplatnění nároku poškozeným u příslušného úřadu. Teprve od následujícího dne po uplynutí lhůty stíhá stát povinnost zaplatit úrok z prodlení. Odvolací soud dále zmínil, že Evropský soud pro lidská práva neodhalil přesný výpočet, jakým stanovuje výši odškodnění v jednotlivých případech. Uvedený soud též plně akceptuje, že částky přiznávané na vnitrostátní úrovni budou nižší než ty, které jsou přiznávány na základě článku 41 Úmluvy, neboť musí odrážet životní úroveň v dané zemi.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Žalobkyně (dále též jako „dovolatelka“) podala dovolání proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž jím byla potvrzena část výroku II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 6. 2015, č. j. 5 C 713/2007-244. Žalobkyně přípustnost dovolání shledává v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky hmotného práva, při řešení které se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
8. Žalobkyně konkrétně namítá, že jí přiznaná částka za řízení trvající přes 12 let a 2 měsíce je zjevně nepřiměřená ve smyslu, o němž hovoří Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009. Nesprávně byla stanovena základní částka, která se podle stanoviska Cpjn 206/2010 v případě celkově extrémně dlouhého řízení, které bylo násobně delší, než by bylo vzhledem k okolnostem případu možné očekávat, měla blížit horní hranici intervalu 15 000 Kč až 20 000 Kč za každý rok řízení (s výjimkou prvních dvou let řízení, za které by měla být poloviční). Řízení trvalo po dobu extrémně nepřiměřenou, tedy delší, než je promlčecí doba pro právo přiznané pravomocným soudním rozhodnutím, čemuž základní částka 16 000 Kč za rok trvání řízení neodpovídá. Dovolatelka v této souvislosti rovněž poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1320/2011, podle kterého, trvalo-li původní řízení převážně po dobu před 26. 4. 2006, nebyl k dispozici účinný, vhodný a přípustný prostředek nápravy k dispozici v důsledku absence odpovídající právní úpravy, která byla zakotvena do českého právního řádu až zákonem č. 160/2006 Sb. V tu dobu průtažné řízení trvalo již desátým rokem. Pro složitost řízení nemělo dojít ke snížení o 40 %, neboť řízení o neplatnost skončení pracovního poměru složité nebylo. Soudu prvního stupně postačovala k projednání věci pouhá dvě jednání. Složitým se řízení stalo pouze v důsledku vadného postupu soudu prvního stupně, jenž ztratil spis, který bylo třeba rekonstruovat, a zprvu odmítl v řízení pokračovat s právními nástupci zemřelého žalobce. Tyto skutečnosti nemohou jít k tíži žalobkyni, a odečítat pro ně 40 % tedy nelze. Dovolatelka poukázala dále na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010, z nějž plyne, že počet instancí, v nichž byl posuzovaný případ projednáván, je relevantním kritériem pro posouzení přiměřenosti celkové doby řízení, a v tomto ohledu lze delší dobu řízení mít za ospravedlnitelnou. V rámci stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za nesprávný úřední postup spočívající v porušení práva účastníka na přiměřenou dobu řízení již ale nelze toto kritérium klást k tíži účastníka, pakliže se z jeho strany nejednalo o bezdůvodné podávání opravných prostředků. S oporou o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2301/2009, a o stanovisko Cpjn 206/2010 dovolatelka namítla, že využívání dostupných opravných prostředků nemůže jít k tíži účastníka z hlediska prodloužení délky řízení, kdy naopak důvodnost takto podaných opravných prostředků může naznačovat nesprávný úřední postup, což může být zohledněno jako důvod prodloužení délky řízení spočívající v nesprávném postupu orgánu veřejné moci. Zohledněno mělo též být, že v průtažném řízení došlo ke zrušení rozhodnutí z důvodu závažné vady, a to zejména když došlo v důsledku takového pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení. Důvodnost podaných opravných prostředků může naznačovat nesprávný úřední postup na straně orgánu veřejné moci, což může být zohledněno jako důvod prodloužení délky řízení spočívající v postupu orgánu veřejné moci. Stejně je pak třeba hodnotit kritérium postupu orgánu veřejné moci i při stanovení odpovídající výše odškodnění (v této souvislosti dovolatelka opět poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2301/2009, a dále na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009). Dovolatelka dále namítla, že se odvolací soud dopustil nedovoleného aktivismu při hodnocení kritéria významu předmětu řízení. Toto kritérium je nejdůležitějším hlediskem pro stanovení formy a případně i výše odškodnění za nepřiměřenou délku řízení. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní o nižším významu předmětu řízení pro poškozeného ve sporu o náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení tíží žalovaný stát. Předmětem posuzovaného řízení bylo statusové rozhodnutí (určení neplatnosti skončení pracovního poměru) a zároveň šlo o pracovněprávní spor. V projednávané věci sice smrtí původního žalobce zanikla možnost, aby na základě (případně vyhovujícího) rozhodnutí soudu pokračoval pracovní poměr, jehož ukončení bylo předmětem sporu, avšak vyhovující rozhodnutí bylo nezbytným předpokladem pro uplatnění nároku na náhradu mzdy, který v zákonem stanoveném rozsahu přešel na jeho právní nástupce, neboť otázku neplatnosti skončení pracovního poměru nemůže soud v řízení o náhradu mzdy řešit jako otázku předběžnou. Jednalo se proto o řízení s vysokým významem, ve kterém bylo zapotřebí o meritu věci rozhodnout co nejrychleji, a proto nebyl důvod, aby odvolací soud v rámci tohoto kritéria odečítal 30 %. I kdyby se význam řízení smrtí původního žalobce snížil, i tak mělo řízení pro žalobkyni velký význam, neboť šlo o podkladové rozhodnutí pro uplatnění mzdových nároků. V takovém případě by byl význam řízení pro žalobkyni standardní. S odkazem na stanovisko Cpjn 206/2010 a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011, dovolatelka uvádí, že soud nesprávně snížil základní částku o 40 % pro vyšší počet účastníků řízení, když soud vyšel z nepatřičného, početně mechanického pojímání podstaty otázky. Výrazné snížení částky je dle judikatury možné jen v případech s větším počtem účastníků a není na místě v případě tří žalobkyň. Celková výše přiznaného zadostiučinění za újmu způsobenou řízením trvajícím 12 let a 2 měsíce není spravedlivá a dostatečná (ve smyslu o němž hovořil Nejvyšší soud v rozsudcích ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, a ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3269/2009), když se nejedná o tak výjimečný případ, aby bylo odůvodněno snížení přesahující 50 %, které by v obecné rovině mělo být dostačující pro zachování vztahu přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a poskytovaným odškodněním. Odvolací soud přitom v této věci snížil základní částku o 110 % a zvýšil o 30 %. Řízení je též zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelka se podanou žalobou nejprve domáhala zaplacení 50 000 Kč a podáním ze dne 21. 7. 2014 žalobu změnila tak, že ji omezila o 7 500 Kč a zároveň rozšířila tak, že se domáhala zaplacení 100 000 Kč s příslušenstvím. Obvodní soud pro Prahu 5 nejprve usnesením ze dne 29. 7. 2014, č. j. 5 C 713/2017-154, pravomocně rozhodl, že změna žaloby o žalobním návrhu žalobkyně dle podání ze dne 21. 7. 2014 doručenému soudu dne 22. 7. 2014 se připouští. stejný soud po závěrečných přednesech účastníků naopak vydal usnesení ze dne 17. 6. 2015, č. j. 5 C 7113/2007-238, kterým nepřipustil změnu žalobního návrhu dle závěrečné řeči dovolatelky, kterou požadovala zaplacení částky 100 000 Kč s úrokem z prodlení z částky 42 500 Kč od 1. 10. 2007 do zaplacení v zákonné výši.
9. Žalovaná se k dovolání vyjádřila (argumentačně shodnými) podáními ze dne 24. 11. 2016 a 7. 12. 2016. Uvedla, že nesdílí názor dovolatelky ohledně přípustnosti dovolání ani důvody v dovolání zmíněné. Předkládaná judikatura není na věc přiléhavou a částka dovolatelce přiznaná je přiměřená. Posouzení délky řízení je třeba hodnotit i s přihlédnutím k tomu, v jakém čase a stádiu řízení žalobkyně (manželka a dcery zemřelého) do řízení vstoupily a jaký dopad, resp. jaké psychické strádání mohl spor v osobní sféře žalobkyň vyvolat. Argumentace, že u sporů, které trvají nepřiměřeně dlouhou dobu, není třeba nemajetkovou újmu tvrdit, je v daném případě lichá právě s ohledem na pozice žalobkyň. Prokázání porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě nemusí mít automaticky za následek vznik nemajetkové újmy v žalobkyní požadovaném rozsahu. Samotná nemajetková újma je psychickou kategorií spočívající zejména ve stavu nejistoty ohledně výsledku řízení, tísně, psychického strádání. Každý případ je třeba posuzovat individuálně a je třeba posoudit i to, zda samotná délka řízení v konkrétním případě je způsobilá vyvolat tak silný zásah do osobnostní sféry. Žalovaná v této souvislosti odkázala na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2014, č. j. 19 Co 184/2013-377. Žalovaná nezpochybňuje význam průtažného řízení pro původního žalobce, je ovšem v pochybnostech, jaké by mělo být zadostiučinění pro žalobkyně. Požadavky jsou nepřiměřené a žalobkyni by neměl být přiznán ani úrok z prodlení, neboť ten nebyl u žalované uplatněn. Žalovaná navrhuje dovolacímu soudu, aby dovolání žalobkyně odmítl a (prostřednictvím podání ze dne 7. 12. 2016) žádá též, aby jí bylo přiznáno 300 Kč za vyjádření k dovolání.
III. Formální náležitosti dovolání
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
11. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
IV. Přípustnost dovolání
12. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
14. Podle §241a odst. 3 o. s. ř. se důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
15. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
16. Jak zmiňuje i sama dovolatelka, dovolací soud je ustálen v závěru, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %).
17. V souladu s uvedeným dovolací soud neshledává dovolání přípustným vzhledem argumentaci dovolatelky vztahující se k posouzení složitosti řízení. Jak vyplývá z odůvodnění odvolacího soudu, průtažné řízení bylo složité po stránce procesní, na čemž nemění ničeho namítaná relativní jednoduchost řešení věci z pohledu hmotněprávního. Odvolací soud podrobně popsal procesní složitosti případu, a úvaha o výraznějším snížení odškodnění s ohledem na kritérium složitosti řízení tedy není v základu nesprávná. Pokud dovolatelka zmiňuje, že jediné procesní komplikace způsobily samy ve věci jednající soudy, neodpovídá takovéto tvrzení skutkovým zjištěním soudů. Skutečnosti, že v řízení došlo ke ztrátě spisu, k vydání rozhodnutí o zastavení řízení, které bylo později zrušeno, a k obdobím nečinnosti, byly odvolacím soudem vzaty v úvahu a došlo v jejich důsledku ke zvýšení základního odškodnění. Rovněž snížení o 40 % s ohledem na skutečnost, že v řízení na straně žalobkyň vystupovaly jen tři žalobkyně, přípustnost dovolání založit nemůže. Uvedenou procentuální srážku lze pokládat za relativně vysokou, s ohledem na blízký příbuzenský poměr žalobkyň ovšem nikoliv zjevně nepřiměřenou. Žalobkyně do sporu vstoupily v důsledku stejných okolností a měly reálnou možnost vzájemně se podporovat a společně sdílet jak vzniklou újmu, tak do řízení vložené (nikoliv pouze finanční) prostředky (k tomu viz bod V. stanoviska Cpjn 206/2010).
18. Přípustnost dovolání rovněž nemůže být založena tvrzením dovolatelky, že soudy neměly snižovat částku vzhledem k počtu ve věci rozhodujících soudních instancí. Jak odvolací soud uvedl, skutečnost, že řízení probíhalo před více stupni soudní soustavy, bral v úvahu při posouzení složitosti řízení. Již s ohledem na skutečnost, že dovolatelka v průtažném řízení podala proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé neúspěšné odvolání, proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé dále brojila žalobou pro zmatečnost, která byla zamítnuta, a rovněž proti zamítavému rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost podala neúspěšné odvolání, plně odůvodňuje možnost uvedeného snížení.
19. Není aktivismem soudu (a nejedná se tedy ani o rozpor se závěry uvedenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010), pokud soud při posouzení faktorů majících dle §31a odst. 3 OdpŠk vliv na stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přihlíží ke skutečnostem, jež mu jsou známy ze soudního spisu zaznamenávajícího průběh průtažného řízení, či např. již ze samotných žalobních tvrzení (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1597/2014).
20. Za relevantní námitku ovšem dovolací soud pokládá tu, kterou jsou zpochybňovány úvahy odvolacího soudu o významu předmětu řízení pro dovolatelku (jakožto poškozenou). Přípustnost dovolání je založena pro řešení otázky významu řízení o určení neplatnosti ukončení pracovního poměru zemřelé osoby (zaměstnance) pro účastníky řízení, na které případně mohla přejít některá práva zemřelého z pracovněprávního vztahu. Uvedená otázka ve své konkrétnosti nebyla doposud v rozhodování dovolacího soudu řešena. Dovolání je rovněž přípustné pro řešení otázky vztahující se ke stanovení základní částky odškodnění v případě, kdy průtažné řízení ve vztahu k poškozenému probíhalo převážně před účinností zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, která byla odvolacím soudem řešena odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
21. Podle §1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci (odst. 1). Územní samosprávné celky odpovídají za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci svěřené jim zákonem v rámci samostatné působnosti (dále jen "územní celky v samostatné působnosti") (odst. 2). Stát a územní celky v samostatné působnosti hradí za podmínek stanovených tímto zákonem též vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 3).
22. Podle §13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odst. 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odst. 2).
23. Podle §31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k
a) celkové délce řízení,
b) složitosti řízení,
c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení,
d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a
e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odst. 3).
24. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 133/03, uvedl: „Podle §61 odst. 1 zákoníku práce dá-li zaměstnavatel neplatnou výpověď a zaměstnanec oznámí zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával (jak tomu mělo být i v posuzovaném případě), jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy. Předmětem daného soudního řízení bylo určení neplatnosti právního úkonu žalovaného (tj. zda výpověď daná žalovaným původnímu účastníkovi řízení je platná), přičemž rozhodnutí v této otázce staví na jisto, zda pracovní poměr nadále trvá (trval) a zda zaměstnanci vznikl nárok na náhradu mzdy. Jestliže pracovní poměr nepochybně zanikl buď na základě výpovědi zaměstnavatele, nebo smrtí zaměstnance, pak z prvně uvedeného hlediska (tj. existence pracovního poměru) rozhodování o neplatnosti výpovědi prima facie postrádá význam. Pokud však jde o druhý aspekt, tj. náhradu mzdy, ta představuje mzdový nárok (srov. Součková, M., a kol., lit. shora, str. 631), který podle §260 odst. 2 zákoníku práce do výše odpovídající trojnásobku průměrného měsíčního výdělku přechází na osoby v tomto ustanovení uvedené (tzv. singulární sukcese), není-li těchto osob, pak na dědice (univerzální sukcesory), což platí o dalších mzdových nárocích přesahujících tuto výši, jakož i ostatních peněžitých nárocích zaměstnance, jako je např. odstupné. Lze tedy shrnout, že předmětný právní vztah (pracovní poměr), který měl dle obecných soudů zaniknout, nebyl předmětem soudního řízení; tím bylo určení platnosti právního úkonu, tedy ve svém důsledku nejen toho, zda pracovní poměr trvá, ale i toho, zda vznikly žalobci nároky z neplatného rozvázání pracovního poměru, v jejichž případě jde o část právních vztahů, která smrtí žalobce nezaniká, ale přetrvává mezi zaměstnavatelem a právními nástupci žalobce. Podle §107 odst. 5 o. s. ř. lze řízení zastavit v případě, že povaha věci neumožňuje v řízení pokračovat. V posuzovaném případě však Ústavnímu soudu není ani z napadeného rozhodnutí ani z jiných okolností zřejmé, jakým způsobem "povaha věci" brání v řízení pokračovat. Jedná-li se u stěžovatelek o osoby, na které přecházejí peněžité nároky žalobce podle §260 odst. 2 zákoníku práce, pak se v předmětném řízení rozhoduje, byť jen v tomto jednom ohledu, již o jejich právu, konkrétně o jeho existenci či neexistenci.“
25. Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4256/2009, mimo jiné i s odkazem na shora uvedený nález Ústavního soudu uzavřel, že pracovněprávním sporům je třeba věnovat zvláštní pozornost, neboť mají pro jeho účastníky z povahy věci zvýšený význam (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 26. 10. 2004, ve věci J. proti České republice , stížnost č. 65195/01, §47). Předmětem soudního řízení o neplatnost ukončení pracovního poměru je určit platnost daného právního úkonu, přičemž rozhodnutí v této otázce staví na jisto, zda pracovní poměr nadále trvá (trval) a zda zaměstnanci vznikl nárok na náhradu mzdy. (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 133/03 Rozhodnutí Ústavního soudu v tomto rozsudku citovaná jsou též dostupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz/ .). Význam předmětu řízení pro poškozeného je dán zejména tím, že přetrvávající spor může zaměstnanci způsobit problémy při hledání nového zaměstnání a v druhé řadě také tím, že od jeho výsledku je odvislý nárok na náhradu mzdy. Pracovněprávní spor tak svojí povahou předurčuje věc k neodkladnému a co nejvčasnějšímu projednání.
26. Ve stanovisku Cpjn 206/2010 Nejvyšší soud krom dalšího uvedl, že při úvaze o celkové době řízení je nutno přihlížet i k té jeho části, v níž jako účastník vystupoval právní předchůdce osoby, která vstoupila do řízení jako jeho dědic a která se nyní domáhá poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle §31a zákona. Míru odškodnění této újmy je však nutno posuzovat individuálně s tím, že nemusí dosahovat stejné výše, jaké by dosahovalo v případě odškodnění původního účastníka řízení (srov. rozsudek senátu první sekce ESLP ze dne 10. 11. 2004, ve věci A. proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 26 a rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006, v téže věci, odst. 66), a to třeba i tehdy, nebyla-li tato újma výjimečně vůbec sdílena, např. pro okolnosti nezájmu dědiců o zůstavitelovy záležitosti za jeho života. V každém případě se však při stanovení odškodnění přihlíží ke kritériím §31a odst. 3 zákona ve vztahu k těm, kteří řízení jako účastníci dokončili (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4815/2009).
27. K významu řízení pro poškozeného Nejvyšší soud zmínil, že při úvaze (o významu řízení pro poškozeného) hraje roli to, o jaká práva či povinnosti se dané řízení vede a do jaké míry jsou tato práva či povinnosti zpravidla důležitou součástí života jednotlivce. Jedná se o hledisko obecné, typové, k němuž není třeba vést dokazování, neboť plyne ze samotné podstaty zkoumaných řízení.
28. Dovolací soud v rozsudku ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1320/2011, dospěl k závěru, podle nějž: „je zřejmé, že nižší úroveň odškodnění za porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy ve vztahu k právu na projednání věci v přiměřené lhůtě, oproti částkám, které u stížností v obdobných věcech proti České republice přiznává Evropský soud pro lidská práva, je na místě pouze tehdy, je-li poskytnutá náhrada skutečně účinným prostředkem nápravy porušení daného práva. Tím pak může být pouze tehdy, pokud je kompenzační právní prostředek sám o sobě účinným, vhodným a přístupným právním prostředkem nápravy umožňujícím sankcionovat nepřiměřenou délku soudního řízení (srov. rozsudek Velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci A. proti Itálii, ze dne 29. 3. 2006, č. 64890/01, §84). (…) [N]ižší úroveň odškodnění za porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy ve vztahu k právu na projednání věci v přiměřené lhůtě, oproti částkám, které u stížností v obdobných věcech proti České republice přiznává Evropský soud pro lidská práva, je na místě pouze tehdy, je-li poskytnutá náhrada skutečně účinným prostředkem nápravy porušení daného práva. Tím pak může být pouze tehdy, pokud je kompenzační právní prostředek sám o sobě účinným, vhodným a přístupným právním prostředkem nápravy umožňujícím sankcionovat nepřiměřenou délku soudního řízení (srov. rozsudek Velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci A. proti Itálii, ze dne 29. 3. 2006, č. 64890/01, §84). V posuzované věci je zřejmé, že v důsledku absence odpovídající právní úpravy, která byla zakotvena do českého právního řádu až zák. č. 160/2006 Sb., jímž byl s účinností od 26. 4. 2006 novelizován zák. č. 82/1998 Sb., neměl žalobce, po převážnou dobu trvání původního řízení, k dispozici kompenzační prostředek nápravy porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Zejména jej neměl k dispozici v době, kdy se hodlal domáhat ochrany tohoto práva a v důsledku jeho absence v národním právním řádu byl nucen podat stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva (z žaloby plyne, že se tak mělo stát dne 9. 4. 2004). Tato skutečnost pak diskvalifikuje poskytnuté odškodnění z úvahy o tom, že by snad šlo na národní úrovni o prostředek nápravy pro žalobce dostupnější a že by tedy bylo možno poskytnout odškodnění v nižší úrovni, než v jaké by je přiznal v obdobném případě Evropský soud pro lidská práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009). Pokud odvolací soud dospěl k opačnému závěru, je jeho posouzení nároku žalobce nesprávné.“
29. Jak vyplývá například z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2002, sp. zn. 21 Cdo 2166/2001, pro uplatnění nároku na náhradu mzdy podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce není významné, že v době uplatnění nároku ještě nebylo rozhodnuto o žalobě o neplatnosti ukončení pracovního poměru. Z ustanovení §64 zák. práce vyplývá, že zaměstnanec - chce-li zabránit tomu, aby nastaly právní účinky vyplývající z rozvázání pracovního poměru - musí podat ve lhůtě dvou měsíců u soudu žalobu na určení, že právní úkon o rozvázání pracovního poměru je neplatný; nebyla-li taková žaloba podána, skončil pracovní poměr mezi účastníky podle tohoto právní úkonu, i kdyby šlo o neplatné rozvázání pracovního poměru. Po uplynutí dvouměsíční lhůty se soud již nemůže otázkou platnosti rozvazovacího úkonu zabývat, a to ani jako otázkou předběžnou (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 3. 1997 sp. zn. 2 Cdon 475/96, uveřejněný pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, ročník 1997). Má-li proto být splněn předpoklad neplatné výpovědi, neplatného okamžitého zrušení pracovního poměru nebo neplatného zrušení pracovního poměru ve zkušební době uvedený v ustanovení §61 odst. 1 zák. práce, postačuje, že platnost takového rozvazovacího úkonu byla zpochybněna zákonem předepsaným způsobem (§64 zák. práce). V opačném případě pracovní poměr z důvodů shora uvedených skončí a zaměstnanec se nemůže náhrady mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce vůbec domáhat. Předpoklad pro uplatnění nároku podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce (neplatný rozvazovací úkon) tedy je splněn již podáním žaloby na určení neplatnosti právního úkonu, v důsledku něhož měl pracovní poměr skončit. O tom, že nárok na náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru lze u soudu uplatnit i dříve, než bylo o žalobě na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru rozhodnuto, nebylo nikdy v soudní praxi pochyb (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 2. 1977 sp. zn. 5 Cz 10/77, uveřejněný pod č. 36 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1979, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 12. 1995 sp. zn. 6 Cdo 63/1995, uveřejněný pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1733/96, uveřejněný pod č. 36 v časopise Soudní judikatura, ročník 1998). Na uvedených závěrech nic nemění ani to, že nárok na náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru nelze - jak uvádí dovolatel - přiznat dříve, než je napevno postaveno, že se jedná skutečně o neplatné rozvázání pracovního poměru, tedy že uvedený nárok nelze přisoudit, dokud není pravomocným soudním rozhodnutím určeno, že právní úkon, jímž měl být pracovní poměr ukončen, je neplatný. Dovolatel totiž přehlíží, že - zatímco pro počátek běhu promlčecí lhůty je rozhodné, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé (§262 odst. 1 zák. práce), a k tomu postačují předpoklady výše uvedené - pro rozhodnutí soudu o přiznání takového nároku je potřebné, aby byla zodpovězena také otázka platnosti rozvazovacího právního úkonu. Vyplývá to mimo jiné i z okolnosti, že otázka platnosti rozvazovacího právního úkonu nemůže být řešena, jak výše uvedeno, jako otázka předběžná v řízení o náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru; o neplatnosti rozvázání pracovního poměru může být rozhodováno jedině v řízení podle ustanovení §64 zák. práce.
30. Co se týká posouzení kritéria podle §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk, tedy významu předmětu řízení pro poškozeného, vyplývá z výše zmíněné judikatury zdejšího soudu, že pracovněprávní spory jsou pokládány typově za významné pro účastníka řízení. Na stranu druhou, pokud namísto původního účastníka řízení vstoupí do průtažného řízení jiná fyzická osoba, za jejíž účasti řízení skončí, a domáhá-li se tato procesní nástupnice zadostiučinění za újmu jí vzniklou v důsledku nepřiměřené délky průtažného řízení, posuzují se kritéria podle §31a odst. 3 OdpŠk ve vztahu k této procesní nástupnici. Vnímáno z tohoto úhlu pohledu nelze nutně dospět k závěru, že by řízení o určení neplatnosti ukončení pracovního poměru mělo pro dovolatelku zvýšený význam.
31. Dle názoru dovolacího soudu ovšem nelze bez dalšího hodnotit význam takového řízení pro dovolatelku za nízký. Jak vyplývá mimo jiné z výše citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 133/03, výsledek takovéhoto řízení může být významný nejen pro samotnou osobu, která byla účastnicí pracovněprávního vztahu (zaměstnancem), ale i pro další osoby, na které případně mohla přejít některá práva zemřelého z jeho pracovněprávního vztahu. Je sice pravdou, že průtažné řízení nebylo vedeno o náhradu mzdy, dovolatelce ovšem nelze upřít argument, že pouze pokračování v průtažném řízení (o neplatnost ukončení pracovního poměru) mohlo vést k určení, že rozvázání pracovního poměru původního žalobce bylo neplatné, a mohlo jí tak umožnit dosažení práv na ní případně přešlých. Za situace, kdy by řízení o náhradu mzdy bylo vedeno (resp. mohlo být zahájeno) s reálnou šancí na úspěch, výsledek průtažného řízení by mohl mít ve vztahu k takovému řízení zásadní význam, a bylo by jej tedy možno hodnotit za stejně významné, jako řízení vedené o náhradu mzdy. Ve vztahu k osobám, na něž uvedené právo přešlo, je pak třeba řízení o náhradu mzdy hodnotit zásadně stejně jako jiné spory o zaplacení peněžní částky, tedy jako standardně významné. Případnou výjimku (ve prospěch vyššího významu předmětu řízení) by např. představovala situace, kdyby osoba žádající zadostiučinění byla odkázána výživou na zemřelého zaměstnance.
32. Jak je patrno ze spisu, dovolatelka argumentaci o vyšším významu řízení z důvodu, že jeho výsledek je důležitý pro domáhání se náhrady mzdy, vznesla v podání, jež došlo soudu prvního stupně dne 22. 7. 2014, a soudy se jí měly zabývat. Jestliže tak neučinily, dopustily se neúplného a tudíž i nesprávného posouzení věci. V této souvislosti je ovšem třeba dodat, a vyplývá tak již z výše uvedeného, že sama potenciální důležitost průtažného řízení není dostačující pro zvýšení (resp. nikoliv snížení) základního odškodnění. Bude tudíž na dovolatelce, aby v dalším průběhu řízení prokázala, že řízení o náhradu mzdy z předmětného pracovního vztahu vedla, či měla možnost zahájit s reálnou šancí na úspěch. Jestliže tedy např. původní žalobce zaměstnavateli neoznámil, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, či nebyla podána žaloba (resp. žaloby) na náhradu mzdy v rámci promlčecí doby, lze význam průtažného řízení pro dovolatelku hodnotit jako nízký či dokonce velmi nízký.
33. Dovolatelka rovněž správně poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1320/2011, který lze považovat za relevantní judikaturu dopadající i na skutkový stav zjištěný v této věci. Průtažné řízení trvalo od 16. 7. 1996 do 3. 10. 2008, tedy převážně před datem 27. 4. 2006, kdy účinností nabyl zákon č. 160/2006 Sb. Posuzováno ve vztahu k dovolatelce řízení trvalo od 3. 4. 2003 do 3. 10. 2008 (dle nezpochybňovaných závěrů soudu prvního stupně) a tedy rovněž proběhlo převážně před účinností zmíněného zákona. Dne 28. 6. 2004 dovolatelka podala stížnost u Evropského soudu pro lidská práva proti České republice s tím, že si stěžovala na porušení práva na spravedlivý proces a projednání průtažného řízení v přiměřené lhůtě. Konstatovat tedy i v této věci patří, že dovolatelka po převážnou dobu trvání průtažného řízení neměla k dispozici kompenzační prostředek k nápravě porušení jejího práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, zejména jej neměla k dispozici v době, kdy se hodlala domáhat ochrany tohoto práva. Základní částka odškodnění tedy měla být stanovena na úrovni částek, které u stížností v obdobných věcech proti České republice přiznává Evropský soud pro lidská práva.
34. Přípustnost dovolání by sám o sobě nemohl založit argument dovolání, dle nějž pokládá-li dovolací soud v obecnosti ve své judikatuře za přijatelnou základní částku v rozmezí 15 000 Kč až 20 000 Kč (kdy se za první dva roky jedná o částku poloviční), přičemž při stanovení konkrétní základní částky hraje roli zejména celková doba řízení, že je pak je stanovení základní částky odvolacím soudem ve výši 16 000 Kč za rok řízení v poměrech dané věci nepřiměřené (viz bod 16. tohoto odůvodnění). Nelze však v této souvislosti opomenout, že dle odůvodnění odvolacího soudu má být zvýšení základní částky z 15 000 Kč na 16 000 Kč odůvodněno též skutečností, že i samotné kompenzační řízení trvá nepřiměřenou dobu (v této otázce viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016, zejména body 31., 34., 37.). Uplatnění uvedené skutečnosti (nepřiměřená doba tohoto kompenzačního řízení) by v celkovém důsledku bylo zohledněno (vedle posouzení délky průtažného řízení) pouze relativně nanejvýš symbolickou, spíše nijakou, kompenzací, což možnému závěru dovolacího soudu o absenci zjevné nepřiměřenosti zrovna nesvědčí.
35. Jelikož bylo dovolání shledáno přípustným, dovolací soud (v souladu s §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) zkoumal též, zda řízení není zatíženo dalšími vadami, jež by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž dovolatelkou namítanou vadu řízení shledal. Ze spisu vedeného ve věci se podává, že dovolatelka dne 22. 7. 2014 současně doručila soudu prvního stupně dvě podání (obě datovaná ke dni 21. 7. 2014); jedno nadepsané jako: „Listinné důkazy žalobkyně“, ve spise zařazené na č. l. 101 a násl., a druhé nadepsané jako: „Zmocnění k zastupování žalobkyně, odůvodnění výše náhrady nemajetkové újmy a změna žaloby“, ve spise zařazené na č. l. 137 a násl. V prvním zmíněném podání dovolatelka požaduje, aby soud: „z důvodu nepřiměřené délky kompenzačního řízení zvýšil žalobou požadované odškodnění z částky 42.500,- Kč s příslušenstvím na 100.000,- Kč s příslušenstvím.“ a ve druhém naopak uvádí, že: „mění žalobu a žádá soud, aby podle §95 o. s. ř. připustil změnu žaloby spočívající a) v omezení žaloby o částku 7.500,- Kč, která již byla žalobkyni přiznána v rámci předběžného projednání nároku Ministerstvem spravedlnosti, b) v rozšíření žaloby o úrok z prodlení jdoucí ode dne 1. 10. 2007 do zaplacení (…) Žalobkyně se proto nadále domáhá vydání rozsudku, kterým bude žalované uloženo zaplatit částku 42.500,- Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši podle předpisů práva občanského, jdoucím od 1. 10. 2007 do zaplacení a nahradit žalobkyni náklady tohoto řízení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.“ V obou podáních pak dovolatelka poukazuje též na odst. 39 nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1586/09, přičemž se domáhá, aby soudy rozhodovaly ultra petitum . Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl usnesením ze dne 29. 7. 2014, č. j. 5 C 713/2007-154, tak, že se změna žaloby a žalobního návrhu žalobkyně dle podání ze dne 21. 7. 2014 doručené soudu dne 22. 7. 2014 připouští. Z protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 11. 6. 2015 se podává, že dovolatelka soud žádala, aby jí byla přiznána částka 100 000 Kč s úrokem z prodlení z částky 42 500 Kč od 1. 10. 2007 od zaplacení v zákonné výši, právo na náhradu nákladů řízení a DPH 21 %. Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 17. 6. 2015, č. j. 5 C 713/2007-238, rozhodl tak, že nepřipustil změnu žalobního návrhu dle závěrečné řeči žalobkyně, kterou žalobkyně požadovala zaplacení částky 100 000 Kč s úrokem z prodlení z částky 42 500 Kč od 1. 10. 2007 do zaplacení v zákonné výši. Následně soud rozhodl o věci samé rozsudkem, jak je uvedeno v odst. 2 tohoto rozhodnutí. Dovolatelka tedy správně upozorňuje na skutečnost, že nebylo zcela zjevné, o jakém předmětu bylo řízení vedeno. Dovolací soud není s to poznat, k jaké změně žaloby soud přivolil usnesením ze dne 29. 7. 2014, č. j. 5 C 713/2007-154. Formulace výroku usnesení odkazuje na podání ze dne 21. 7. 2014 doručené soudu dne 22. 7. 2014, přičemž ovšem takovému popisu odpovídají podání dvě, kdy v každém z nich lze (posuzováno podle obsahu) rozpoznat návrh na změnu žaloby, resp. na částečné zpětvzetí žaloby (v případě podání na č. l. 137 a násl. spisu). Ani v jednom ze zmíněných podání není vymezen předmět nároku (žalobní návrh) tak, jak o něm bylo posléze rozhodováno v rozsudku soudu prvního stupně.
VI. Závěr
36. Dovolací soud, vzhledem k výše uvedenému, podle §243e odst. 1 a 2 o. s. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I., pokud jím byla potvrzena část výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, a v závislých výrocích II. a III. Jelikož některé důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud též výrok II. rozsudku soudu prvního stupně v části, jíž byla žaloba zamítnuta, a v závislém výroku III. a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
37. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
38. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
39. V dalším průběhu řízení soud předně odstraní pochybnosti týkající se předmětu řízení. Dále se bude zabývat otázkou, zda dovolatelka vedla (resp. mohla zahájit) řízení o náhradu mzdy po původním žalobci, v němž by měla reálnou šancí na úspěch (uvažováno za situace, že by dovolatelka uspěla v průtažném řízení). Soud zejména vyzve dovolatelku podle §118a odst. 3 o. s. ř., aby bez zbytečného odkladu k prokázání sporných tvrzení o významu předmětu řízení označila důkazy, a poučí ji o následcích nesplnění výzvy. Soud dále posoudí, jak vysoké odškodnění poskytuje Evropský soud pro lidská práva v obdobných věcech, a znovu stanoví základní částku a přiměřené zadostiučinění tak, aby peněžní zadostiučinění bylo v rozumném poměru k částkám, které Evropský soud pro lidská práva přiznává. Pokud odvolací soud neshledá obdobný případ, bude vycházet z úvahy, že částka 15 000 Kč za rok trvání průtažného řízení (kdy se za první dva roky jedná o částku poloviční) představuje 45 % částky, kterou by Evropský soud pro lidská práva přiznal. Soud odůvodní své rozhodnutí tak, aby bylo zřejmé, jakým způsobem se na výši poskytnutého odškodnění odráží nepřiměřená délka trvání samotného kompenzačního řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 6. 2. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu