ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.881.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 881/2016-119
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce D. O. , zastoupeného Mgr. Ing. Pavlem Knoppem, advokátem, se sídlem v Brně, Pekařská 1004/26, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 99 667 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 357/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2015, č. j. 14 Co 194/2015-98, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „dovolatel“) se žalobou domáhal zaplacení částky 99 667 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 18 C 239/2006 a posléze u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 60/2011. Žalobce tvrdil, že byl účastníkem tohoto řízení, jako druhý žalovaný, a řízení bylo zatíženo průtahy a nesprávným procesním postupem ze strany soudu, v důsledku čehož trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, tj. 6 let a půl měsíce.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 99 667 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I), konstatoval porušení práva žalobce na projednání věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 18 C 239/2006 a u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 60/2011 v přiměřené lhůtě (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé (I) a ve výroku o nákladech řízení (III) ho změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 16 711 Kč (výrok I), současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o splnění zákonných předpokladů odpovědnosti žalované za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 18 C 239/2006 a posléze u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 60/2011 ve smyslu §13 odst. 1 ve spojení s §31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Dotčené řízení bylo zahájeno podáním žaloby dne 28. 8. 2006 a pravomocně skončeno dne 15. 9. 2012 zastavením řízení na základě zpětvzetí žaloby, aniž došlo k meritornímu projednávání věci. Délka řízení zjevně nebyla způsobena skutkovou nebo právní složitostí věci, nýbrž byla významně ovlivněna neodůvodněnou nečinností Městského soudu v Brně v období od 28. 12. 2006 do 19. 10. 2009. Za těchto okolností lze délku dotčeného řízení jednoznačně považovat za nepřiměřenou, a tudíž nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 OdpŠk.
Soud prvního stupně dle odvolacího soudu nepochybil ani při volbě formy přiměřeného zadostiučinění náležejícího žalobci. Odvolací soud se v zásadě s jeho závěry ztotožnil s výjimkou závěru o tom, že o zanedbatelném významu dotčeného řízení pro žalobce svědčí skutečnost, že sám nečinil žádné úkony směřující k odstranění průtahů v řízení. V tomto směru přisvědčil odvolací soud námitkám žalobce, neboť projednání věci v přiměřené době je primární povinností orgánu veřejné moci a nevyužití preventivních procesních prostředků směřujících k dřívějšímu vydání rozhodnutí ve věci samé nelze brát při rozhodování o přiměřeném zadostiučinění za imateriální újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení k tíži dotčeného účastníka. Nicméně bez ohledu na uvedené měl odvolací soud za to, že lze na nízký význam dotčeného řízení pro žalobce usuzovat z ostatních, soudem prvního stupně zmíněných, okolností.
Odvolací soud dále souhlasil, že pro žalobce bylo subjektivně nepříjemné čelit žalobě a setrvávat po několik let v pozici žalovaného, zvláště když podnětem k podání žaloby byl výkon jeho povolání. Nicméně předmětem dotčeného řízení byl nárok na náhradu nemajetkové újmy z titulu ochrany osobnosti ve výši 1 000 Kč. Takové řízení pak zjevně nemohlo nijak ohrozit profesní postavení žalobce jako soudce a ani nijak významně zasáhnout do jeho majetkových poměrů. Navíc nelze přehlédnout, že jako osoba vykonávající povolání soudce je žalobce nadán vyšším právním povědomím, umožňujícím mu snadnější orientaci v soudním řízení a vyhodnocení možné úspěšnosti žaloby, což bezpochyby má vliv na míru jeho úzkosti a nejistoty, které v něm účast na soudním řízení vyvolává. Odvolací soud nepovažoval za důvodnou odvolací námitku žalobce v tom smyslu, že uvedené hledisko hodnocení významu řízení v konečném důsledku zakládá diskriminaci žalobce z důvodu jeho povolání, neboť jde o konkrétní okolnost daného případu, kterou při rozhodování o přiměřeném zadostiučinění nelze přehlížet a které se ostatně i sám žalobce v jiné části svého odvolání, v rámci argumentace zvýšeným významem dotčeného řízení, dovolával. Ze všech uvedených důvodů tak odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že nemajetková újma, způsobená dotčeným řízením žalobci, je nepatrná a konstatování porušení práva je v daném případě přiměřenou formou odškodnění kompenzující účinně stav nejistoty, ve které byl žalobce nepřiměřeně dlouhým řízením udržován.
Rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích napadl žalobce, zastoupený advokátem, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. ve vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. tyto v rozhodování dovolacího soudu nebyly dosud vyřešeny.
Dovolatel má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se aplikace zásady rovnosti účastníků při zohledňování okolností rozhodných pro posouzení kritérií dle §31a odst. 3 OdpŠk a dále výkladu a aplikace kritéria dle §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk. Podle dovolatele odvolací soud rozhodl nesprávně, pokud jde o aspekt vlivu povolání poškozeného na význam předmětu řízení pro poškozeného, přičemž příslušná otázka hmotného práva v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Dle dovolatele závisí napadené rozhodnutí rovněž na vyřešení otázky procesního práva, zda soud při hodnocení kritéria dle §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk (význam předmětu řízení pro poškozeného) může přihlédnout k okolnostem, které žalovaný netvrdil, ani neprokazoval, a použít je při argumentaci o sníženém významu předmětu řízení pro žalobce. V této souvislosti dovolatel odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, a ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009.
Napadené rozhodnutí dle dovolatele dále závisí na vyřešení otázky hmotného práva, jak při stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění aplikovat kritérium dle §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk (význam předmětu řízení pro poškozeného) ve vztahu k situaci, kdy poškozený vykonává právnickou profesi (konkrétně je soudcem trestního úseku okresního soudu), a dále kdy předmětem řízení je ochrana osobnosti s uplatněním náhrady nemajetkové újmy ve výši 1 000 Kč (tedy nikoliv peněžité plnění ve výši 1 000 Kč), nadto za situace, kdy se poškozený měl dopustit tvrzeného zásahu do osobnosti jiné osoby při výkonu svého povolání soudce.
Přípustnost dovolání nemůže založit námitka dovolatele, že odvolací soud nesprávně zohlednil vliv povolání dovolatele na význam předmětu řízení pro něj, neboť na takovém řešení právní otázky napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. nezáviselo. Skutečnost, že dovolatel vykonává povolání soudce, nebyla v napadeném rozhodnutí zohledněna snížením významu předmětu řízení bez dalšího, jak to dovolacímu soudu předestírá dovolatel, nýbrž spolu s celou řadou dalších skutečností, svědčících o sníženém významu předmětu řízení pro dovolatele a nižší míře jím pociťované úzkosti z výsledku řízení. Namítá-li v této souvislosti dovolatel, že při absenci relevantních tvrzení žalovaného nelze dovodit minimální význam, je-li s osobnostními žalobami standardně spojován závěr o vyšším významu předmětu řízení, pak dovolací soud poznamenává, že zvýšený význam pro účastníka řízení o ochranu osobnosti se předpokládá pouze v případě, že poškozený vystupoval v řízení jako žalobce, nikoliv v případě, kdy vystupoval v procesním postavení žalovaného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3725/2014). Ani typově zvýšený význam předmětu řízení ovšem nevylučuje, aby byl tento předpoklad, a to zejména ve vztahu k utrpěné újmě, umenšen, případně i vyloučen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 336/2017).
Dovolání není přípustné ani pro posouzení otázky, zda může soud při hodnocení kritéria dle §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk (význam předmětu řízení pro poškozeného) přihlédnout k okolnostem, které žalovaný netvrdil, ani neprokazoval, a použít je při argumentaci o sníženém významu předmětu řízení pro žalobce, neboť nebyla vyřešena v rozporu s dovolatelem citovanou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Ze strany odvolacího soudu ani soudu prvního stupně se nejednalo o nepřípustný aktivismus, neboť soudy získaly poznatky pro svůj skutkový závěr ze soudního spisu zaznamenávajícího průběh posuzovaného řízení. Dovolatel sice správně uvádí, že soudy nejsou ve sporném řízení oprávněny nahrazovat chybějící tvrzení procesních stran řízení a zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků na základě svého aktivismu okolnosti rozhodné pro posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného (z čehož i vycházel dovolatelem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010), avšak v projednávané věci k porušení uvedeného principu nedošlo, neboť soudy nepřistoupily k žádnému zjištění nad rámec tvrzení a důkazů navržených stranami. Na tom nic nemění ani skutečnost, že se v naprosto převážné míře jednalo o tvrzení a důkazy navržené samotným žalobcem.
Nosný princip projednací zásady – zásada procesních břemen - vyniká v moderním civilním řízení sledujícím i zájem, aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly podle míry jejich účasti spolehlivě zjištěny (viz §6 o. s. ř.), především v procesních situacích, kdy právě skutečnosti v důsledku neunášení procesního břemene nemohou být zjištěny, a kdy je proto třeba účastníky břemeny zatížené poučit (viz §118a odst. 1 až 3 o. s. ř.) anebo kdy je zapotřebí pro rozhodnutí z neunášení břemen vyvodit pro stranu jimi zatíženou nepříznivý závěr. O takový případ však v souzené věci nejde, soudy dosáhly svého skutkového závěru sice z tvrzení a důkazů navržených dovolatelem, avšak je nemohly, byť k jeho neprospěchu, opomenout a právně neposoudit. Tím totiž právě plnily svoji společenskou úlohu v řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1597/2014).
Ani ve vztahu k poslední dovolatelem položené otázce týkající se stanovení formy zadostiučinění není dovolání dle §237 o. s. ř. přípustné, neboť stanovení výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu formy a výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou formou či částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy či výše přiměřeného zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 21. února 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu