ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.1148.2018.1
sp. zn. 32 Cdo 1148/2018-80
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Tomiha s. r. o. , se sídlem v Ostravě, Mariánské Hory, 28. října 438/219, PSČ 709 00, identifikační číslo osoby 29446767, zastoupené Mgr. Markem Gocmanem, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října 438/219, proti žalované H. F. , o zaplacení 41 355,27 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 6 C 334/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 8. 2017, č. j. 47 Co 318/2015-61, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 2. 6. 2015, č. j. 6 C 334/2014-33, ve vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že zamítl žalobu o zaplacení částek 39 973,73 Kč s příslušenstvím a 1 381,54 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I.), rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů za řízení před soudem prvního stupně žádné z účastnic (výrok pod bodem II.) a uložil žalobkyni nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 1 999 Kč (výrok pod bodem III.). Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení, neboť žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 39 973,73 Kč s příslušenstvím z titulu nedoplatku úvěru a částky 1 381,54 Kč s příslušenstvím z titulu nedoplatku na běžném účtu, neobsahovala tvrzení o všech skutečnostech, které jsou rozhodné pro meritorní posouzení věci, přičemž žalobkyně nesplnila svou povinnost tvrzení ani odkazem na listiny připojené k žalobě. Odvolací soud žalobkyni vytkl, že neuvedla žádná tvrzení ohledně čerpání povoleného debetu na účtu; rovněž netvrdila, kdy měla žalovaná jaké splátky hradit, jaké splátky a kdy je žalovaná zaplatila, na jaké nároky bylo její právní předchůdkyní provedeno zaúčtování plateb apod. Za této situace měl soud prvního stupně žalobkyni poučit podle §118a odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a vyzvat ji k doplnění podstatných skutečností významných podle hmotného práva; odvolací soud tak nemohl učinit z důvodu nepřítomnosti žalobkyně (i jejího zástupce) na jednání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost opírá o §237 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3398/2015, na jehož právní závěry sice v rozhodnutí poukázal, ale neřídil se jimi. Konkrétně jde žalobkyni o otázku, zda je soud povinen akceptovat vylíčení rozhodných skutečností pomocí listin přiložených k žalobě. Jako dovolací důvod ohlašuje nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelka tak odvolacímu soudu vytýká, že svým závěrem o neunesení tvrzení o všech skutečnostech, které jsou rozhodné pro meritorní posouzení věci, právně pochybil, jestliže neakceptoval vylíčení rozhodných skutečností pomocí listin přiložených k žalobě. Nadto je dovolatelka přesvědčena, že svou zákonnou povinnost tvrzení splnila již v žalobě a v následném podrobném vyjádření ze dne 27. 11. 2014, přičemž podrobnější tvrzení obsahují přiložené listiny, zejména výpisy z běžného a úvěrového účtu. Pokud však odvolací soud dospěl k závěru, že dostatečně podrobně netvrdila všechny rozhodné skutečnosti, s čímž ovšem nesouhlasí, měl se v souladu s výše uvedeným usnesením dovolacího soudu dále zabývat tím, zda lze tato podrobná tvrzení nahradit odkazem na příslušné listiny, tj. na výpisy z běžného a úvěrového účtu, a těmito listinami (při faktické nemožnosti postupu podle §118 odst. 1 o. s. ř.) provést důkaz (případně postupovat podle §120 odst. 3 o. s. ř.), což neučinil. Podle mínění dovolatelky jsou rozhodné skutečnosti dostatečně přehledně a určitě uvedeny právě v těchto listinných důkazech a naopak jejich pouhý přepis z výpisů do skutkových tvrzení by je znepřehlednil. Poukazuje na to, že odvolací soud nemohl kritéria uvedená v citovaném rozhodnutí posoudit, když v odvolacím řízení tyto listinné důkazy neprováděl.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalovaná s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožňuje a navrhuje, aby dovolací soud ponechal rozsudek odvolacího soudu beze změny.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II. přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 293/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017.
Dovolání není přípustné, neboť odvolací soud se při řešení právní otázky, zda žalobkyně unesla břemeno tvrzení, neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. například již rozsudek ze dne 15. 5. 1996, sp. zn. 3 Cdon 370/96, dále rozsudek ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2003, pod číslem 35, a rozsudek ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 742/2006, uveřejněný pod číslem 38/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), podle níž závěr, že vylíčení rozhodujících skutečností může mít zprostředkovaně původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce – coby důkaz – připojí k žalobě a na kterou v textu žaloby výslovně odkáže, je výjimkou ze zásady, že vylíčení rozhodujících skutečností má obsahovat samotná žaloba (§79 odst. 1 o. s. ř.), a jako výjimka by měl být aplikován restriktivně. Tento závěr je však nutno rovněž aplikovat s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem každé věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 705/2004, jež je – stejně jako všechna uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. 1. 2001 – veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz ). Povinností žalobce je uvést rozhodující skutková tvrzení v žalobě a nespoléhat se na to, že soud případně sám zjistí potřebné skutečnosti z příloh k žalobě (srov. usnesení ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 29 Odo 830/2002, a ze dne 9. 7. 2003, sp. zn. 29 Odo 215/2003). V žádném případě nelze připustit, aby žalobce předložil soudu celou řadu listin a v žalobě (či jejím doplňku) souhrnně a nekonkrétně, bez vztahu k jednotlivým rozhodným tvrzením odkázal na tyto listiny. Takový postup by stíral rozdíl mezi skutkovými tvrzeními stran a skutkovými zjištěními, která soud činí z provedených důkazů, zcela nepřípustným způsobem by přenášel aktivitu a odpovědnost příslušející účastníkům řízení na soud a byl by též v rozporu se základními zásadami občanského (sporného) řízení – zásadou dispoziční, projednací, rychlosti a hospodárnosti (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2259/2008, ze dne 5. 6. 2012, sp. zn. 26 Cdo 2017/2011, či ze dne 18. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2921/2015, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 3356/2015).
Odvolací soud v napadeném rozhodnutí žalobkyni vytkl, že žaloba neobsahovala tvrzení o všech skutečnostech, které jsou rozhodné pro meritorní posouzení věci, přičemž konkrétně vyjmenoval, jaká tvrzení ohledně jakých skutečností postrádá. Ohledně výjimečné možnosti žalobkyně splnit povinnost tvrzení odkazem na listiny, například na výpisy z účtu (jak se stalo i v souzené věci, kdy žalobkyně předložila k důkazu o výši dluhu desítky výpisů z běžného a úvěrového účtu žalované), zcela správně zdůraznil, že hlavním kritériem pro posouzení, zda jsou odkazované listiny způsobilé nahradit skutková tvrzení, je jejich přehlednost. Soud není povinen provádět podrobnou analýzu přiložených dokumentů a jednotlivé částky z předložených listin složitě sčítat, odečítat a zjišťovat, které položky již byly uhrazeny a které jsou či nejsou předmětem řízení, jaké částky dlužník doposud uhradil, na jaké nároky (jistinu, úrok, poplatky, úrok z prodlení apod.) je žalobce započetl. Odvolací soud tak postupoval zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, a to i s jeho usnesením ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3398/2015, na něž v napadeném rozhodnutí odkázal. Za situace, kdy dovolatelka nijak nevymezila ani neoznačila v připojených přílohách údaje či informace, jimiž chtěla chybějící jednotlivá skutková tvrzení doplnit či upřesnit, dovolací soud názor dovolatelky, že se odvolací soud závěry uvedeného rozhodnutí neřídil, nesdílí.
Vytýká-li pak dovolatelka odvolacímu soudu, že měl předloženými listinami (výpisy z běžného a úvěrového účtu) provést dokazování, čímž naznačuje možnou vadu řízení, je tato její výhrada irelevantní. Vady řízení nejsou totiž samy o sobě způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout z úřední povinnosti jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení dovolatelky o uvedeném procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
Dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, tedy i jeho rozhodnutí o nákladech řízení.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněném pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek judikoval, že peněžité plnění přiznané výrokem o nákladech řízení nelze označit pro účely posouzení přípustnosti dovolání za plnění ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy, z pracovněprávního vztahu nebo z věci uvedené v §120 odst. 2 o. s. ř., ani když je výrok o nákladech řízení akcesorickým výrokem v rozhodnutí, jež se (co do „merita“) takového „vztahu“ nebo takové „věci“ týkalo (ve výroku o nákladech řízení se zvláštní povaha těchto vztahů a věcí dovolující prolomení stanoveného limitu nijak neprojevuje).
Směřovalo-li proto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v části, v níž odvolací soud rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně žádné z účastnic (čímž došlo ke změně výroku rozsudku soudu prvního stupně, jímž soud prvního stupně přiznal žalobkyni vůči žalované právo na náhradu nákladů řízení ve výši 23 102 Kč) a uložil žalobkyni nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 1 999 Kč, jde v tomto rozsahu ve smyslu §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o věc, u níž není dovolání přípustné.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo. Žalované, která nebyla v řízení zastoupena zástupcem podle §137 odst. 2 o. s. ř. ani jiným zástupcem a která nedoložila výši svých hotových výdajů spojených s vyjádřením k dovolání, dovolací soud právo náhradu nákladů řízení [sestávající z paušální náhrady 300 Kč podle §151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 o. s. ř. a podle §89a exekučního řádu], vůči žalobkyni nepřiznal, neboť s ohledem na obsah vyjádření ho nepovažoval za účelně vynaložené náklady dovolacího řízení.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 5. 2018
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu