ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.1177.2018.1
sp. zn. 32 Cdo 1177/2018-424
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně MISECO a. s. , se sídlem v Praze 5, Svornosti 914/29, identifikační číslo osoby 26119048, zastoupené Mgr. Ivanou Nevěčnou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Na Beránce 57/2, proti žalované UNIFOOD.CZ s. r. o. , se sídlem v Praze 5, Radlická 19/1, identifikační číslo osoby 27212441, zastoupené doc. JUDr. Alešem Rozehnalem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, o zaplacení částky 2 595 638 Kč s příslušenstvím, o žalobě na obnovu řízení podané žalovanou, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 103/2010, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 10. 2017, č. j. 4 Cmo 16/2014-403, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 19 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám její zástupkyně.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 11. 2013, č. j. 32 Cm 103/2010-279, zamítl žalobu podanou žalovanou na povolení obnovy řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 103/2010 a návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2012, č. j. 32 Cm 103/2010-189, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 4. 2013, č. j. 4 Cmo 318/2012-211 (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením (v pořadí druhým ve věci) potvrdil usnesení soudu prvního stupně (první výrok), zamítl návrh na nařízení odkladu vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2012, č. j. 32 Cm 103/2010-189 (druhý výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího a dovolacího řízení (třetí výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, přičemž co do přípustnosti uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dovolacím soudem jsou obdobné případy rozhodovány rozdílně. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje dovolání za nepřípustné a nedůvodné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl.
Podle ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelka nedostála požadavku na vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 a §237 o. s. ř., neboť co do přípustnosti dovolání toliko uvádí, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dovolacím soudem jsou obdobné případy rozhodovány rozdílně“. Vymezení přípustnosti dovolání, v němž by dovolatel uvedl správně více předpokladů u téže otázky, se navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání - splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, jež je veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, in www.usoud.cz ).
Nadto dovolatelka přehlíží, že soud prvního stupně v projednávané věci své rozhodnutí založil jednak na zjištění, že listiny, které žalovaná předložila k důkazu pro povolení obnovy řízení, nejsou důkazy, které nemohla bez své viny použít v původním řízení, a jednak na zjištění, že tyto důkazy pro ni nemohou přivodit příznivější rozhodnutí ve věci, neboť předložené listiny se nevztahují k podstatě věci, totiž že žalovaná porušila svou smluvní povinnost kvality balení sladu. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a „nenachází žádný důvod se od nich jakkoli odchýlit“. Závěr, že předložené důkazy pro ni nemohou přivodit příznivější rozhodnutí ve věci, jenž sám o sobě postačuje (v případě jeho správnosti) k zamítnutí žaloby na obnovu řízení, však dovolatelka nenapadá a dovolacímu přezkumu jej neotevírá.
Za této situace nemůže přípustnost dovolání založit ani argumentace dovolatelky (i pokud by dovolatelka řádně vymezila přípustnost dovolání, což neučinila) vytýkající odvolacímu soudu, že opomněl zohlednit, že novou skutečností vedoucí k obnově řízení není samotné usnesení Policejního vyšetřovacího úřadu Vietnamské republiky, ale dodatečně najevo vyšlá skutečnost, že rozhodující důkazy žalobkyně v řízení byly zfalšovány I podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 totiž platí, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodl o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, na více závěrech, z nichž každý sám o sobě vede k zamítnutí žaloby (či k jejímu vyhovění), není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže některý z těchto závěrů není dovoláním zpochybněn nebo jestliže některá z řešených otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1640/2013, nebo ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. 32 Cdo 3810/2016).
Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). I kdyby Nejvyšší soud (přes výše uvedené nedostatky ve vymezení přípustnosti dovolání) věcně přezkoumával argumentaci předloženou dovolatelkou, za tohoto stavu by to výsledek sporu nemohlo ovlivnit; dovolání je tak nepřípustné jako celek (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54).
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 5. 2018
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu