ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.1266.2018.1
sp. zn. 32 Cdo 1266/2018-152
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Home Credit a.s. , se sídlem v Brně, Nové sady 996/25, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 26978636, zastoupené Mgr. Romanem Pospiechem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Svobodova 136/9, proti žalovanému M. B. , zastoupenému JUDr. Irenou Benešovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Divadelní 1052/16 , o zaplacení 46 624,48 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 16 C 15/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2017, č. j. 23 Co 336/2017-121, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 678,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce Mgr. Romana Pospiecha, LL.M.
Odůvodnění:
Žalovaný podal dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku (v pořadí druhému ve věci), jímž Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 3. 2017, č. j. 16 C 15/2015-94, co do jeho vyhovujícího výroku, jímž byla žalobkyni přisouzena částka 40 157,93 Kč, a výroku o nákladech řízení (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Z obsahu dovolání se podává, že směřuje toliko proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 1]. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) [odstavec 2]. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení [odstavec 3].
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na §237 o. s. ř. a jeho citace není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, jež jsou – stejně jako níže uvedená rozhodnutí – veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích rovněž vysvětlil, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, není naplněn ani tehdy, vymezí-li dovolatel v dovolání pro řešení určité právní otázky více předpokladů přípustnosti, které si vzájemně konkurují (vzájemně se vylučují). I v takovém případě dovolání trpí vadou, neboť neobsahuje náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř. (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3883/2015, či ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2429/2016). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. v tom, že „z hlediska procesního práva otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena a podle dovolatele má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak,“ uplatnil současně dva předpoklady přípustnosti dovolání, které se vzájemně vylučují. Ani z obsahu dovolání přitom nelze dovodit, který z předpokladů přípustnosti zamýšlel dovolatel uplatnit.
I kdyby dovolatel uplatnil čtvrtý z předpokladů přípustnosti vymezených v §237 o. s. ř., tedy aby dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. shodně například již cit. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013); to však dovolatel – jak se podává již shora – neučinil. Pouhý nesouhlas dovolatele s právním posouzením věci odvolacím soudem přípustnost dovolání založit nemůže.
Dovolateli též třeba vytknout, že řádně neformuloval konkrétní právní otázky způsobem uvedeným v §241a odst. 3 o. s. ř., a dovolání tedy postrádá vymezení ohlášeného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. K námitkám dovolatele Nejvyšší soud pro úplnost uvádí, že otázkou obsahové (ne)určitosti úkonu žalobkyně ze dne 25. 1. 2017 (částečného zpětvzetí žaloby) a jeho vyjasněním na jednání dne 30. 3. 2017, při němž navíc dovolatel se zpětvzetím žaloby co do částky 1 804,35 Kč vyslovil souhlas, se odvolací soud zabýval (viz str. 4 a 5 napadeného rozsudku) a tuto otázku vyřešil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1399/2016). Lichá je rovněž námitka dovolatele, že se odvolací soud nezabýval jeho argumentací o „lichvářské“ a dobrým mravům odporující výši úroku, neboť i k ní se odvolací soud podrobně vyjádřil (viz str. 7 napadeného rozsudku).
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 5. 2018
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu