ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.1296.2018.1
sp. zn. 32 Cdo 1296/2018-278
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce A. A. M. , zastoupeného JUDr. Oldřichem Filipem, advokátem se sídlem v České Lípě, Jiráskova 613/9, proti žalovanému M. S. , zastoupenému JUD. Petrou Tůmovou Křivohlavou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Paní Zdislavy 418/8, o zaplacení 7 500 000 Kč s příslušenstvím, o žalobě na obnovu řízení, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 9 C 1/2014, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 30. 8. 2017, č. j. 35 Co 215/2017-260, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalovaný podal dovolání proti v záhlaví označenému usnesení, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci potvrdil usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 19. 6. 2017, č. j. 9 C 1/2014-252, kterým byla zamítnuta žádost žalovaného o ustanovení zástupce z řad advokátů pro řízení o žalobě na obnovu řízení.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na §237 o. s. ř. a jeho citace (či jeho části) není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a usnesení ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, jež jsou – stejně jako všechna uvedená rozhodnutí – veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, však není naplněn ani tehdy, vymezí-li v dovolání pro řešení určité právní otázky více předpokladů přípustnosti (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4283/2014, a ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3883/2015). Z povahy věci přitom vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, in www.usoud.cz ).
Dovolatel v souvislosti s tvrzenou přípustností dovolání namítá, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení níže uvedené otázky hmotného a procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, popř. tato otázka měla být vyřešena jinak.“ Přitom se dožaduje zodpovězení otázky, zda lze považovat podmínky pro ustanovení zástupce žalovanému pro nalézací řízení za nesplněné v situaci, kdy pro účely dovolacího řízení soud považoval tyto podmínky za splněné a zástupce žalovanému ustanovil. Dále mu jde o otázku, zda lze nevyhovět návrhu osoby nemajetné, která byla osvobozena od soudních poplatků, na ustanovení zástupce se zdůvodněním, že s ohledem na opožděnost žaloby na obnovu řízení se bude jednat o zjevně bezúspěšné uplatnění práva vedoucí ke zvyšování nákladů řízení. Konečně formuluje otázku, zda v určitých popsaných případech nemůže být zmeškání lhůty k podání žaloby na obnovu řízení prominuto.
Shora uvedenému zákonnému požadavku na vymezení přípustnosti dovolatel nedostál, předestřel-li sice k řešení tři popsané otázky, ovšem bez toho, že by určil, ke které otázce se ten který ze tří souhrnně vymezených předpokladů vztahuje. Takové vymezení přípustnosti se však navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Kromě toho je třeba dovolateli vytknout, že v případě tvrzeného odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe na žádnou takovou judikaturu Nejvyššího soudu neodkazuje. Pokud pak jde o poslední (třetí) tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání, tj. že „tato otázka měla být vyřešena jinak“, tak dovolatel přehlíží, že poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání zakotvených v §237 o. s. ř., tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se mylně domnívá dovolatel, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. Nejvyšší soud zdůraznil již například v usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněném pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (a dále například v usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), že požadavek, aby právní otázka vyřešená v souzené věci byla dovolacím soudem posouzena jinak, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání v režimu §237 o. s. ř.
Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že k obsahu dovolání sepsaného samotným dovolatelem (č. l. 263 spisu) nepřihlížel, neboť při sepisu tohoto podání nebyla splněna podmínka povinného zastoupení dovolatele stanovená v §241 o. s. ř. (srov. §241a odst. 5 o. s. ř.).
Vytýkaný nedostatek dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolateli uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro vady.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. §151 odst. 1 o. s. ř., jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. května 2018
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu