ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.1366.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 1366/2017-308
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně IMMO MORAVAN s. r. o. , se sídlem v Praze 4, Točitá 1964/34, identifikační číslo osoby 27743489, zastoupené Mgr. Jiřím Slováčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 640/45, proti žalované TOMA, a. s. , se sídlem v Otrokovicích, tř. Tomáše Bati 1566, identifikační číslo osoby 18152813, zastoupené JUDr. Stanislavem Knotkem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Kvítková 1569/56, o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 19 C 73/2014, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2016, č. j. 59 Co 447/2016-285, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2016, č. j. 59 Co 447/2016-285, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou dne 30. 12. 2013 domáhá po žalované vydání bezdůvodného obohacení ve výši 1 611 960 Kč. Okresní soud ve Zlíně platebním rozkazem ze dne 10. 4. 2014, č. j. 19 C 73/2014-32 (doručeným dne 23. 4. 2014), uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 1 611 960 Kč a náklady řízení, nebo aby ve lhůtě 15 dnů od jeho doručení podala odpor. Žalovaná podala odpor dne 7. 5. 2014, čímž se platební rozkaz v plném rozsahu zrušil (srov. ustanovení §174 odst. 2 občanského soudního řádu, dále též jen „o. s. ř.“).
Okresní soud ve Zlíně poté usnesením ze dne 3. 10. 2016, č. j. 19 C 73/2014-267, rozhodl, že podání žalobkyně ze dne 30. 12. 2013 se odmítá (výrok I.), a uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 54 740,40 Kč (výrok II.).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že po zrušení platebního rozkazu ze dne 10. 4. 2014, č. j. 19 C 73/2014-32, vyzval žalobkyni usnesením ze dne 5. 8. 2015, č. j. 19 C 73/2014-252, k odstranění vad žaloby spočívajících v nedostatečném vylíčení rozhodných skutečností a zároveň ji poučil, jak má vytčené vady odstranit. Vady podání žalobkyně spatřoval v tom, že z něj není patrno, která konkrétní síť ve vlastnictví žalované vede po tom kterém konkrétním pozemku žalobkyně a jak konkrétně každá jednotlivá síť ve vlastnictví žalované zatěžuje ten který pozemek žalobkyně. Jelikož žalobkyně vady podání ve stanovené lhůtě neodstranila, soud prvního stupně je odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř. pro neurčitost a nekonkrétnost.
Krajský soud v Brně k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že podání žalobkyně ze dne 30. 12. 2013 se neodmítá.
S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2929/2014, uveřejněné pod číslem 15/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, odvolací soud uzavřel, že pokud soud jednou návrhu vyhověl v rozkazním řízení, musel již nutně dospět k závěru, že návrh splňuje zákonné náležitosti. Jestliže byl platební rozkaz zrušen, není postup podle §43 o. s. ř. možný. Podle názoru odvolacího soudu nelze mít pochybnosti o tom, že žalobkyně v žalobním petitu zcela řádně a srozumitelně vyjádřila, čeho konkrétně se vůči žalované domáhá, tj. konkrétního peněžního plnění; žalobní petit je zcela určitý a srozumitelný a v případě, že mu bude vyhověno, bude nepochybně i vykonatelný.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž co do přípustnosti uvádí, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. S odkazem na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu namítá, že závěr odvolacího soudu, podle něhož bylo-li jednou návrhu vyhověno v rozkazním řízení, soud již nutně musel dospět k závěru, že návrh splňuje zákonné náležitosti, je nesprávný. Zdůrazňuje, že v projednávané věci nejde o vydání elektronického platebního rozkazu, a proto na ni nedopadají závěry odvolacím soudem citovaného usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2929/2014. Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytýká, že se otázkou projednatelnosti žaloby zabýval zcela nedostatečným způsobem, a namítá, že jeho argumentace v tomto směru se týká toliko žalobního petitu, nikoli vylíčení rozhodujících skutečností. Nedostatečné vylíčení rozhodných skutečností považuje za vadu návrhu na zahájení řízení, při jejíž nápravě se postupuje podle ustanovení §43 o. s. ř.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení „a rozhodnutí včetně náhrady nákladů dovolacího řízení“.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvádí, že považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné.
Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době zahájení řízení se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Dovolání je podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné pro řešení dovolatelkou otevřené otázky možnosti vyzvání žalobkyně k doplnění žaloby podle ustanovení §43 o. s. ř. po zrušení platebního rozkazu a dále pro řešení otázky posouzení vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě, neboť odvolací soud se při jejich řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Se závěrem o přípustnosti dovolání se pojí též závěr o jeho důvodnosti.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou možnosti vyzvat účastníka řízení k odstranění vad podání podle ustanovení §43 odst. 1 o. s. ř. poté, co byl již ve věci vydán (a zrušen) platební rozkaz.
Odvolací soud předně přehlédl, že je třeba odlišovat platební rozkaz podle ustanovení §172 o. s. ř. a elektronický platební rozkaz podle ustanovení §174a o. s. ř.
Podle ustanovení §174a o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2013) návrh na vydání elektronického platebního rozkazu musí kromě obecných náležitostí (§42 odst. 4) a náležitostí podle §79 odst. 1 obsahovat datum narození fyzické osoby, identifikační číslo právnické osoby nebo identifikační číslo fyzické osoby, která je podnikatelem (odstavec 2). Návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, který neobsahuje všechny zákonem stanovené náležitosti, nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, předseda senátu usnesením odmítne, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; ustanovení §43 se nepoužije (odstavec 4).
V souvislosti s platebním rozkazem podle ustanovení §172 o. s. ř. naopak občanský soudní řád neobsahuje žádné ustanovení, které by soudu neumožňovalo užití ustanovení §43 o. s. ř. (srov. ustanovení §172 až 174 o. s. ř. a contrario).
Závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2929/2014, na které odkázal odvolací soud, na projednávanou věc nedopadají (jak správně namítá dovolatelka), neboť v této jiné věci soud vydal elektronický platební rozkaz podle ustanovení §174a o. s. ř. Odvolací soud opomněl, že ustanovení §174a odst. 4 o. s. ř. se uplatní toliko pro elektronický platební rozkaz, zatímco u platebního rozkazu podle ustanovení §172 o. s. ř. jej nelze aplikovat.
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že skutečnost, že ve věci byl dříve vydán platební rozkaz, nedostatky žaloby nikterak nezhojuje. Otázka, zdali byly splněny podmínky pro vydání platebního rozkazu, je v souvislosti s posuzováním úplnosti žalobního návrhu (§79 odst. 1 o. s. ř.) nerozhodná. Vydá-li soud platební rozkaz, aniž je splněna podmínka, že uplatněné právo vyplývá ze skutečností uvedených žalobcem v žalobě, neučiní to z neprojednatelné žaloby žalobu projednatelnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2003, sp. zn. 29 Odo 215/2003, na které správně odkazuje dovolatelka, či jeho usnesení ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 685/2004, a ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 26 Cdo 518/2011, rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách).
Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že v projednávané věci nebylo možné užít výzvu podle ustanovení §43 o. s. ř., odchýlil se od ustálené judikatury dovolacího soudu a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn důvodně.
Nejvyšší soud dále posuzoval otázku náležitostí žaloby co do vylíčení rozhodujících skutečností.
Podle ustanovení §79 odst. 1 věta druhá a třetí o. s. ř. návrh (na zahájení řízení) musí kromě obecných náležitostí (§42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech vyplývajících z obchodních vztahů musí návrh dále obsahovat identifikační číslo právnické osoby, identifikační číslo fyzické osoby, která je podnikatelem, popřípadě další údaje potřebné k identifikaci účastníků řízení.
Ve shodě s výkladem podávaným právní teorií i soudní praxí se rozhodujícími skutečnostmi ve smyslu ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v návrhu uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 1998, pod číslem 4), tj. nemožnost záměny s jiným skutkem. Právní charakteristiku skutku (tzv. právní důvod žaloby) není povinen v návrhu uvádět. Vylíčení rozhodujících skutečností slouží k vymezení předmětu řízení po skutkové stránce a k jeho identifikaci umožňující odlišení od předmětů jiných řízení. Tentýž předmět řízení je ve smyslu §83 o. s. ř. upravujícího překážku litispendence (věci zahájené) a ve smyslu §159 odst. 3 o. s. ř. upravujícího překážku rei iudicatae (věci pravomocně rozhodnuté) dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn, tedy ze stejného skutku. I s ohledem na nutnost posouzení, zda nejde o tentýž předmět řízení a nejsou tudíž dány uvedené překážky řízení, musí předmět řízení splňovat všechny náležitosti uvedené v ustanoveních §42 odst. 4 a §79 odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. 23 Cdo 879/2013).
V návrhu na zahájení řízení jde o zásadní určení skutku tak, aby žaloba byla projednatelná, to znamená, že skutkový děj je nezaměnitelně vymezen rozhodujícími skutečnostmi. Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností nebo je-li vylíčení těchto skutečností natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo je-li mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem logický rozpor (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 32 Cdo 1609/2011, či jeho usnesení ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2555/2012, na které správně odkazuje dovolatelka).
Jestliže odvolací soud označil za nesprávný závěr soudu prvního stupně o neprojednatelnosti žaloby, ale svůj názor odůvodnil toliko určitostí žalobního petitu (konkrétně uvedl, že „žalobkyně v žalobě a žalobním petitu zcela řádně a srozumitelně vyjádřila, čeho konkrétně se vůči žalované domáhá, tj. konkrétního peněžního plnění; žalobní petit je zcela určitý a srozumitelný a v případě jeho vyhovění zcela nepochybně i vykonatelný“), je zřejmé, že posouzením vylíčení rozhodných skutečností ve smyslu výše citované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (tj. skutečností sloužících k vymezení předmětu řízení po skutkové stránce a k jeho identifikaci umožňující odlišení od předmětů jiných řízení) se nezabýval. Jeho právní posouzení je neúplné, a proto nesprávné.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu není z výše uvedených důvodů správné, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení §243e odst. 1. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
V Brně 27. 3. 2018
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu