ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.162.2018.1
sp. zn. 32 Cdo 162/2018-796
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně S.M.ELEKTRO s. r. o. , se sídlem v Rosicích, Zastávecká 1030, identifikační číslo osoby 28265262, zastoupené Mgr. Petrem Pařilem, advokátem se sídlem v Brně, Škárova 809/16, proti žalované BAK stavební společnost, a. s. , se sídlem v Praze 9, Žitenická 871/1, identifikační číslo osoby 28402758, zastoupené JUDr. Pavlem Jelínkem, advokátem, se sídlem v Pardubicích, Dražkovice 181, o zaplacení částky 2 665 412,15 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 116 C 8/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 6. 2017, č. j. 47 Co 101/2017-766, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 13 891 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 26. 1. 2017, č. j. 116 C 8/2015-702, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 599 356 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 1 066 056,15 Kč s úrokem z prodlení (výrok II.), rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit na náhradu nákladů řízení státu částku 11 072 Kč (výrok III.), a dále uložil žalované povinnost zaplatit na náhradu nákladů řízení státu částku 16 608 Kč (výrok IV.) a na náhradu nákladů řízení žalobkyni částku 105 278 Kč (výrok V.).
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I., III. až V. a v žalobkyní napadené části výroku II., jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 718 414,75 Kč s úrokem z prodlení (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Rozsudek odvolacího soudu v části prvního výroku, kterou byla potvrzena část výroku II. (ohledně zaplacení 718 414,75 Kč s příslušenstvím) a výroky III. a V. rozsudku soudu prvního stupně, napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že „rozsudkem byly řešeny otázky hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a které v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly dosud vyřešeny nebo byly řešeny odlišně“. Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části i odpovídající část rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje napadené rozhodnutí za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, případně aby ho zamítl jako nedůvodné.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 2 čl. II, části první přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno nejen, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde, nýbrž též od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2014“), nebo usnesení ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4443/2013, jež je veřejnosti dostupné, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na http://www.nsoud.cz ].
Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Dovolatelka předkládá, jako v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou, otázku „zda bylo možné dle úpravy účinné do 31. 12. 2013 namítnout neplatnost dohody z důvodu nedodržení formy sjednané stranami poté, co jedna ze stran relativně neplatné dohody řádně plnila a druhá plnění přijala“ a domáhá se též, aby byla dovolacím soudem posouzena odlišně od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4167/2008, a ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 32 Cdo 451/2013, (v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 1264/11, jež je veřejnosti dostupný, stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz ) otázka možnosti aplikace §267 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák.“), v rámci sjednávání smlouvy (dodatku ke smlouvě). Bez uvedení jakéhokoliv z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. dále dovozuje, že pokud se strany písemně, ať už na listině nebo emailem domluvili na změnách, byl mezi nimi uzavřen dodatek ke smlouvě o dílo, a to v písemné formě, tj. prezentuje svůj názor na otázku, zda lze za písemnou formu dodatku považovat také email. Žádná z těchto otázek však nebyla pro napadené rozhodnutí určující a pro jejich řešení proto dovolání není přípustné. Odvolací soud totiž založil své rozhodnutí, kterým potvrdil zamítnutí žaloby ohledně nároku na zaplacení částky 718 414,75 Kč s příslušenstvím, primárně na závěru, že žalobce neprokázal uzavření konkrétní dohody účastníků o kvantitativní a kvalitativní změně díla u rozvaděčů nad rámec zadávací dokumentace v jakékoliv formě, tedy na závěru, že nebyla v žádné formě prokázána obsahově shodná oferta a akceptace směřující ke změně předmětu smlouvy o dílo ve vztahu k rozvaděčům (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2886/2017).
Přípustnost dovolání nezakládá ani odkaz dovolatelky na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 32 Odo 1274/2004, a ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 23 Cdo 994/2013, v nichž byla řešena otázka způsobu přijetí návrhu na uzavření smlouvy a výkladu projevené vůle stran podle §266 obch. zák. Odvolací soud se od těchto rozhodnutí neodchýlil, pokud přijal jako správné závěry soudu prvního stupně, který při posouzení výkladu projevů vůle účastníků v jejich mailové komunikaci vycházel nejen z obsahu jejich jazykového vyjádření, ale hodnotil též výpovědi zúčastněných osob ohledně okolností, za kterých byla tato komunikace uskutečněna. V souladu s §266 obch. zák. tedy zkoumal i vůli jednajících osob a dospěl k závěru, že připomínky žalované k dovolatelkou předloženému návrhu provedení rozvaděčů a souhlas s jeho úpravami, jež v této komunikaci byly řešeny, nebyly akceptací návrhu na provedení víceprací mimo rozsah původně sjednaného předmětu díla (souhlasem se změnou předmětu díla), tj. že nebylo prokázáno, že by žalovaná změnou specifikace rozvaděčů (oproti návrhu dílenské dokumentace předložené dovolatelkou) projevila vůli požadovat něco jiného, než bylo obsahem původní smlouvy o dílo a zadávací dokumentace.
Dovozuje-li dovolatelka, že z provedených důkazů (obsahu mailové komunikace a části výpovědi J. V.) vyplývá, že v průběhu provádění díla docházelo ke změnám původně smlouvou schválených rozvaděčů na pokyn žalovaného, fakticky tím polemizuje s hodnocením provedených důkazů soudy obou stupňů. Dovolatelka však pomíjí, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například již citované R 4/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3102/2016, proti němuž podanou ústavní stížnost odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. I. ÚS 445/17, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2808/2017). Výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jím projevené) již není řešením otázky hmotného práva v intencích §237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1100/2016, proti němuž podané ústavní stížnosti byly odmítnuty usneseními Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 2341/17, a ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. II. ÚS 2490/17, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014).
Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani argumentace dovolatelky, že z čl. IV. odst. 6 všeobecných smluvních podmínek provádění díla, které byly součástí smlouvy o dílo uzavřené mezi ní a žalovanou, nevyplývá, že by pro vznik jejího nároku na úhradu víceprací ve výši 718 414,75 Kč bylo nutné uzavření písemného dodatku smlouvy a že podle obsahu smlouvy bylo možné uzavření dodatku ke smlouvě o dílo v jakékoliv formě, neboť při ní dovolatelka vychází z odlišných skutkových závěrů o obsahu smlouvy, než jaké byly uvedeny v napadeném rozhodnutí, a navíc nevymezuje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na níž by záviselo rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolatelka přehlíží, že odvolací soud převzal jako správná zjištění soudu prvního stupně o tom, že účastníci výslovně sjednali v čl. 8 bod 8.2 smlouvy o dílo, že jakékoliv změny nebo doplňky smlouvy jsou možné pouze formou písemných oboustranně potvrzených dodatků. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2011, sp. zn. 32 Cdo 1818/2011, který dovolatelka na podporu své argumentace cituje, přitom byla posuzována smlouva obsahově odlišná, v níž výslovné ujednání o formě dodatků scházelo, a toto rozhodnutí proto na projednávanou věc nedopadá.
Argumentuje-li dovolatelka též tím, že rozhodnutí odvolacího soudu je pro nedostatečné dokazování (neprovedení znaleckého posudku z oboru elektrotechnika pro posouzení, zda zadávací dokumentace odpovídala skutečně provedenému dílu) nezpůsobilé z hlediska srozumitelnosti a přezkoumatelnosti úvah, neformuluje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na níž by záviselo rozhodnutí odvolacího soudu, ani její vztah k judikatuře Nejvyššího soudu a fakticky namítá vady řízení, ke kterým by dovolací soud mohl přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.). Samotné vady řízení však přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemohou (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6023/2017).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání v části, v níž odvolací soud prvním výrokem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části zamítavého výroku II. ve věci samé (ohledně zaplacení částky 718 414,75 Kč), podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl zčásti pro vady a zčásti pro nepřípustnost.
Dovolatelka napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu též v části prvního výroku, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III. a V. o nákladech řízení před soudem prvního stupně, a ve druhém výroku o nákladech odvolacího řízení. Dovolání v této části nevyhovuje požadavkům na obligatorní náležitosti dovolání stanoveným v §241a odst. 2 o. s. ř., neboť zcela postrádá jakoukoliv argumentaci, natož pak vymezení příslušné právní otázky ve smyslu §237 o. s. ř. Tento nedostatek již nelze odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula. Jde přitom o vadu, která brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v této části posoudit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání ve zbývajícím rozsahu odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 16. 5. 2018
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu