ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.2048.2018.1
sp. zn. 32 Cdo 2048/2018-226
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně EOS KSI Česká republika, s. r. o. , se sídlem Praze 4, Novodvorská 994/138, identifikační číslo osoby 25117483, zastoupené Mgr. Zuzanou Kyovskou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Novodvorská 994/138, proti žalovanému V. S. , zastoupenému Mgr. Pavlem Havlíkem, advokátem se sídlem v Praze, Klimentská 1652/36, o zaplacení částky 179 412,41 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 10 C 399/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 12. 2017, č. j. 17 Co 88/2017-204, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 12. 2017, č. j. 17 Co 88/2017-209, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 28. 11. 2016, č. j. 10 C 399/2014-146, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 179 412,41 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení části úroku z prodlení specifikované ve výroku (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a III. (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání (výslovně proti oběma výrokům), maje za to, že odvolací i nalézací soud nesprávně posoudily právní otázku, „která dosud nebyla uspokojivě judikatorně vyřešena a současně se v určitých aspektech odchýlil od své běžné rozhodovací praxe“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatel namítá, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily „zásadní okolnost mající vliv na otázku promlčení, která nebyla dosud uspokojivě judikatorně vyřešena a současně se v určitých aspektech odchýlil od své běžné rozhodovací praxe“, přičemž cituje konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, od nichž se podle jeho názoru odvolací soud odchýlil. Má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky, zda došlo k platnému uznání závazku úhradou částky 500 Kč ve smyslu ustanovení §407 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), osobě odlišné od věřitele za situace, kdy „změna v právních vztazích byla dovolateli známa“.
Tímto způsobem však přípustnost dovolání založit nelze, neboť dovolatel zakládá kritiku příslušných právních závěrů odvolacího soudu na své vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je pro něj nepříznivé právní posouzení založeno. Ve skutečnosti tak nezpochybňuje správnost právního posouzení, nýbrž správnost zjištěného skutkového stavu věci (který v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 30. 9. 2017 v žádném ohledu zpochybnit nelze, k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, jež jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), a přisuzuje odvolacímu soudu právní závěry, které neučinil a na nichž tudíž jeho rozhodnutí nespočívá. Odvolací soud totiž neuzavřel, že žalovaný (dovolatel) uhradil předmětnou částku 500 Kč osobě odlišné od věřitele za situace, kdy mu bylo známo, kdo je novým věřitelem a kam má nově peníze posílat. Právě naopak - odvolací soud výslovně uvedl, že při posouzení skutkových okolností vzal za rozhodující předně tvrzení samotného žalovaného prezentované v průběhu řízení, který podle svého vyjádření při odesílání předmětné platby nevěděl, kdo je aktuálním majitelem pohledávky, a na přepážce České spořitelny (původní věřitelky) se dotazoval, zda může pokračovat ve splácení úvěru a kam má peníze posílat (srov. str. 6 rozsudku odvolacího soudu). Žalovaný svou nevědomost o aktuálním věřiteli ve své účastnické výpovědi několikrát opakoval [„Byl jsem se v bance ptát na to, kdo je novým věřitelem, pátral jsem po tom, kam mohu peníze splácet, ale v ČS a. s. mi řekli, že nejsou oprávněni sdělit kontakt na nového věřitele.“ „Předtím, než jsem tyto peníze (předmětnou částku 500 Kč) poslal, šel jsem do České spořitelny a. s. a dotázal jsem se, zda můžu pokračovat ve splácení úvěru. Tam mi řekli, že to není problém.“ Srov. str. 4 rozsudku odvolacího soudu].
Na výše uvedeném závěru nemohou ničeho změnit ani odkazy dovolatele na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, od nichž se podle jeho názoru odvolací soud odchýlil. Pro úplnost se dodává, že v rozsudku ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4777/2008, a ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1251/2006, Nejvyšší soud uzavřel, že pro uznání závazku ve smyslu §407 odst. 3 obch. zák. nestačí, že dlužník plní částečně svůj závazek, ale musí být splněna i druhá podmínka, že z takového plnění lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku. Od těchto rozhodnutí se odvolací soud neodchýlil, jestliže došel k závěru o uznání závazku ve smyslu ustanovení §407 odst. 3 obch. zák. na základě zjištění, že je nepochybná vědomost žalovaného o existenci dluhu ze smlouvy o úvěru a jeho úmysl na tento dluh plnit i po zesplatnění úvěru, že nebyla tvrzena existence jiného neuhrazeného závazku mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným a že žalovaný existenci svého dluhu nezpochybnil.
Odkazuje-li dovolatel na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 29 Odo 1695/2005, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 29 Odo 1297/2004, uveřejněný pod číslem 101/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, patrně přehlíží, že vycházejí z odlišného skutkového stavu. V těchto rozhodnutích se Nejvyšší soud zabýval otázkou počátku běhu promlčecí doby v případě písemného uznání dluhu ve smyslu ustanovení §323 obch. zák. V rozsudku ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 32 Odo 1415/2004, pak Nejvyšší soud posuzoval otázku délky promlčecí doby v případě uznání závazku ze zasilatelské smlouvy ve smyslu §601 a násl. obch. zák., případně podle Úmluvy CMR.
Má-li dovolatel za to, že odvolacím soudem citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 1377/2017, je „zcela nepřípadné“, neuplatňuje tím žádný ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání taxativně vymezených v ustanovení §237 o. s. ř. a toto tvrzení je tedy z hlediska přípustnosti dovolání irelevantní.
Nejvyšší soud nemohl přihlédnout rovněž k námitce, podle níž judikatura Nejvyššího soudu se dosud jednotně nezabývala otázkou, jakým způsobem má být postupitelem dlužníkovi oznámeno postoupení, zda doporučeným dopisem na poslední známou adresu nebo na adresu ze smlouvy. Na řešení dovolatelem předestřené problematiky totiž odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, touto otázkou se vůbec nezabýval, tato otázka nebyla pro jeho rozhodnutí určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Dovolatel patrně přehlédl, že podle dikce ustanovení §237 o. s. ř. je společným předpokladem přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující. Pro úplnost se dodává, že dovolání je vnitřně rozporné, neboť na jiném místě dovolání se uvádí, že otázka, jakou formou a v jaké kvalitě bylo dovolateli oznámeno postoupení pohledávky, „není dle názoru dovolatele rozhodná“.
Dovolatel dále odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2193/2006, uveřejněný pod číslem 100/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 100/2009), a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, uveřejněný pod číslem 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 61/2010“). I kdyby bylo možno dovodit, že dovolatel prostřednictvím odkazu na tato rozhodnutí zamýšlel uplatnit předpoklad přípustnosti, podle něhož se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dovolatelovo tvrzení přípustnost dovolání nezakládá. Pouhý odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu bez vymezení konkrétní právní otázky, kterou odvolací soud řešil a posoudil nesprávně, nemůže založit přípustnost dovolání (obdobně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1625/2018). Nadto obě citovaná rozhodnutí vycházejí z odlišného skutkového stavu - v R 100/2009 se Nejvyšší soud zabýval možností postupitele vymáhat pohledávku na účet postupníka ve smyslu §530 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v R 61/2010 pak zkoumal, zda má dlužník k dispozici námitku neplatnosti postupní smlouvy.
Označuje-li dovolatel řízení za „přinejmenším nestandardní“ a namítá-li, že rozhodnutí soudů obou stupňů pro něj byla překvapivá, jsou tyto námitky z hlediska založení přípustnosti dovolání nerozhodné, protože podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrzení dovolatele o vadách řízení nezahrnuje žádnou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolatel výslovně napadl rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu. Dovolání proti výrokům o nákladech řízení však není přípustné vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017.
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 10. 2018
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu