ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.2153.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 2153/2017-134
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně O2 Czech Republic a. s. , se sídlem v Praze 4, Za Brumlovkou 266/2, identifikační číslo osoby 60193336, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, za účasti LeeToo SE , se sídlem v Praze 9, Cidlinská 788/8, identifikační číslo osoby 24841404, zastoupené JUDr. Miroslavem Zamiškou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na příkopě 957/23, o nahrazení rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 52 C 366/2012, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2016, č. j. 53 Co 42/2016-85, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 1. 2017, č. j. 53 Co 42/2016-125, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit účastnici řízení na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 4. 12. 2015, č. j. 52 C 366/2012-61, odmítl žalobu o nahrazení rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu ze dne 22. 10. 2012, č. j. ČTÚ-219 651/2012-631/NoD, a o nahrazení rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu ze dne 5. 12. 2012, č. j. ČTÚ-230 286/2012-631/NoD (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.) a o vrácení soudního poplatku žalobkyni (výrok III.).
V záhlaví označeným usnesením Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně potvrdil usnesení soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, jež byla odvolacím soudem vyřešena v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, a současně otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Účastnice řízení považuje usnesení odvolacího soudu za věcně i právně správné.
Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době zahájení řízení se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatelka domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelka předkládá otázku „zda je žaloba podle části páté o. s. ř. přípustná proti každému pravomocnému rozhodnutí správního orgánu uvedenému v §244 odst. 1 o. s. ř., tj. rozhodnutí vydanému podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá ze vztahů soukromého práva (s výjimkou rozhodnutí uvedených v §244 odst. 2 o. s. ř. a rozhodnutí, vůči nimž žalobce nevyužil řádné opravné prostředky či tyto podal opožděně ve smyslu §247 odst. 2 o. s. ř.), o němž žalující strana ve smyslu §246 odst. 1 o. s. ř. tvrdí, že jím byla dotčena na svých právech, či zda je přípustná jen proti takovému pravomocnému správnímu rozhodnutí vydanému podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá ze vztahů soukromého práva, kterým byla založena, změněna, zrušena, určena nebo zamítnuta práva nebo povinnosti žalující strany“, majíc za to, že ji odvolací soud posoudil v rozporu s rozhodnutími dovolacího soudu, která konkrétně cituje.
V usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1615/2013 (jež je veřejnosti k dispozici, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), na které odkazuje dovolatelka, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutím, které lze napadnout žalobou podle části páté občanského soudního řádu, je každý akt správního orgánu, který ve vymezených vztazích zasahuje konečným způsobem do postavení jím dotčených osob. V projednávané věci odvolací soud uzavřel, že rozhodnutí o přiznání odkladného účinku podání námitky proti vyřízení reklamace na vyúčtování ceny za poskytnuté služby elektronických komunikací je dílčí a svou povahou procesní rozhodnutí v rámci zahájeného (a neskončeného) řízení. Nejde tedy o rozhodnutí, kterým by bylo konečným způsobem zasaženo do postavení dotčených osob. Odvolací soud se proto od dovolatelkou citovaného rozhodnutí neodchýlil.
Obdobně cituje-li dovolatelka usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1072/2013, a ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1607/2013, ve kterých dovolací soud shodně dovodil, že okolnost, kdy rozhodnutí, kterým bylo řízení u správního orgánu pravomocně skončeno, má ve své podstatě procesní charakter, neodůvodňuje závěr o nepřípustnosti žaloby, přehlíží tu podstatnou skutečnost, že v obou těchto rozhodnutích šlo sice o rozhodnutí procesního charakteru, ale těmito rozhodnutími bylo řízení u správních orgánů pro dotčené subjekty pravomocně skončeno, tedy konečným způsobem bylo určeno postavení těchto subjektů. Jak již bylo uvedeno shora, v projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že nejde o rozhodnutí, kterým bylo řízení skončeno. Odvolací soud se tak neodchýlil ani od těchto rozhodnutí dovolacího soudu a dovolatelkou tvrzený předpoklad přípustnosti není dán.
Dovolatelka dále formuluje otázku, „zda je rozhodnutí správního orgánu, kterým bylo rozhodnuto o odložení platby za poskytnuté služby do rozhodnutí správního orgánu ve věci, rozhodnutím správního orgánu, kterým byla založena, změněna, zrušena nebo zamítnuta práva nebo povinnosti, ve smyslu §246 o. s. ř.“, která podle jejího názoru dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 8. 9. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4043/2015, vysvětlil, že podstata projednání a rozhodnutí téže věci (sporu nebo jiné právní věci), o níž bylo pravomocně rozhodnuto správním orgánem, v občanském soudním řízení spočívá v tom, že se účastníku řízení před správním orgánem, který vyčerpal v řízení před správním orgánem řádné opravné prostředky a který není spokojen s konečným rozhodnutím správního orgánu, umožňuje, aby - bez ohledu na překážku věci pravomocně rozsouzené vytvořenou pravomocným rozhodnutím správního orgánu - požadoval nové projednání sporu nebo jiné právní věci u soudu a nové rozhodnutí ve věci, dospěje-li soud k jiným závěrům než správní orgán (srov. dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1607/2013, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3207/2014, a ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5046/2014). K obdobnému závěru Nejvyšší soud dospěl i v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1615/2013, který dovolatelka sama cituje, v němž uzavřel, že rozhodnutím, které lze napadnout žalobou podle části páté občanského soudního řádu, je každý akt správního orgánu, jenž ve vymezených vztazích zasahuje konečným způsobem do postavení jím dotčených osob, bez ohledu na to, zda jde o rozhodnutí konstitutivní, resp. deklaratorní povahy anebo rozhodnutí statusová. V projednávané věci, jak správně vysvětlil odvolací soud, nejde o rozhodnutí správního orgánu, kterým by bylo zasaženo do práv a povinností účastníků, a současně nejde o rozhodnutí, kterým se řízení končí. V souvislosti se shora uvedeným z toho vyplývá, že nejde o rozhodnutí, které lze napadnout žalobou podle části páté občanského soudního řádu. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v souladu s judikaturou dovolacího soudu, současně nejde o otázku, která by v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a tudíž není dán ani tento předpoklad přípustnosti dovolání.
Dovolání proti druhému výroku usnesení odvolacího soudu není přípustné vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., neboť výše nákladů řízení, k jejichž úhradě byla žalobkyně zavázána za řízení před soudem prvního stupně (4 356 Kč) a za odvolací řízení (2 178 Kč), nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013).
Nejvyšší soud proto dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 28. 3. 2018
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu