ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.2188.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 2188/2016-506
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně PROBUTO a. s. , se sídlem v Havlíčkově Brodě, Svatovojtěšská 2835, PSČ 580 01, identifikační číslo osoby 25277901, zastoupené JUDr. Pavlem Beránkem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Klimentská 1216/46, proti žalované P Automobil Import s. r. o. , se sídlem v Praze 4 – Nuslích, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 25080229, zastoupené Mgr. Hynkem Peroutkou, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Karlovo náměstí 671/24, o zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 39 Cm 26/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 10. 2015, č. j. 3 Cmo 61/2015-458, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 1. 2016, č. j. 3 Cmo 61/2015-469, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 10. 2015, č. j. 3 Cmo 61/2015-458, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 1. 2016, č. j. 3 Cmo 61/2015-469, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V souzené věci se žalobkyně domáhala zaplacení částky 500 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení jako náhrady škody ve formě ušlého zisku, která jí měla vzniknout v důsledku toho, že žalovaná (u níž v průběhu dovolacího řízení, dne 1. 9. 2016, došlo ke změně obchodní firmy z PEUGEOTs. r. o. na P Automobil Import s. r. o.) bezdůvodně odstoupila od „Smlouvy s autorizovaným opravcem na dobu neurčitou“ ze dne 27. 5. 2011 (dále též jen „smlouva AO“) a od „Smlouvy o distribuci náhradních dílů, vybavení, příslušenství a ostatních výrobků a služeb na dobu neurčitou“ uzavřené téhož dne (dále též jen „smlouva ND“) a přestala vůči žalobkyni plnit povinnosti z těchto smluv vyplývající.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 8. 2014, č. j. 39 Cm 26/2012-387, žalobu zamítl (výrok pod bodem I) a uložil žalobkyni zaplatit na náhradu nákladů řízení žalované částku 282 172 Kč a státu částku 4 270,78 Kč (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná je výhradním dovozcem a prodejcem nových automobilů značky PEUGEOT a náhradních dílů pro tyto vozy pro Českou republiku a tato práva může vykonávat buď sama nebo prostřednictvím své obchodní sítě. Dne 27. 5. 2011 žalovaná uzavřela s žalobkyní shora uvedené smlouvy (AO a ND), podle nichž byla žalobkyně oprávněna vykonávat jako člen poprodejního servisu činnosti autorizovaného opravce PEUGEOT a prodávat náhradní díly, vybavení, příslušenství a ostatní výrobky a služby uvedené v cenících žalované. V obou smlouvách bylo shodně ujednáno (v článku XI odst. 1 smlouvy AO a v článku XVI odst. 1 smlouvy ND), že žalovaná je oprávněna s okamžitou účinností i bez nutnosti předchozí upomínky odstoupit od smlouvy zejména v případě jakéhokoli jednání žalobkyně, které je způsobilé přivodit materiální či jinou újmu žalované, výrobci nebo jejich značkám. Žalobkyně měla s žalovanou v dřívějším období uzavřenu koncesionářskou smlouvu opravňující ji k prodeji nových vozidel, byla tedy seznámena s tím, jakým způsobem je organizována obchodní síť zřizovaná žalovanou. Žalovaná dopisem ze dne 27. 12. 2011, doručeným dne 9. 1. 2012, od obou smluv (míněno AO a ND) odstoupila z důvodu, že žalobkyně závažně porušovala pravidla akce „Každý věk má své výhody“ (dále též jen „akce“) a že prodávala, respektive nabízela k prodeji, nová vozidla značky PEUGEOT, ačkoliv nebyla jejich autorizovaným prodejcem, a neoprávněně užívala ochrannou známku společnosti PEUGEOT nebo jiné společnosti skupiny PSA. Následně žalovaná přestala plnit vlastní závazky vyplývající z těchto smluv, čímž žalobkyni znemožnila pokračovat v její dosavadní činnosti týkající se značky PEUGEOT. Žalobkyně důvodnost odstoupení od smluv popírala (což žalované oznámila dopisem ze dne 9. 1. 2012), soud prvního stupně však uzavřel, že na straně žalobkyně došlo k vytýkanému jednání, pro které mohla žalovaná podle článku XI odst. 1 smlouvy AO a podle článku XVI odst. 1 smlouvy ND od těchto smluv odstoupit. Dovodil, že většina žalovanou vytýkaných chyb při fakturaci oprav v rámci „akce“ se týkala nesprávně stanovené výše slevy pro zákazníka a v tomto směru se autorizovaným opravcům (včetně žalobkyně) dostalo při zahájení akce dostatečně přesného poučení. Porušení povinností žalobkyně shledal též v tom, že ač nebyla oprávněna k prodeji nových vozidel, nacházela se v její provozovně vystavená vozidla značky PEUGEOT, jakož i různé propagační a reklamní materiály této značky, což (ve spojení s označením prostor a zaměstnankyně žalobkyně způsobem typickým pro prodejní prostory žalované) muselo na veřejnost působit klamným dojmem, že žalobkyně je nadále prodejcem nových vozů značky PEUGEOT.
Soud prvního stupně věc posoudil podle §373 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále též jen „obch. zák.“), a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť žalovaná důvody pro odstoupení od obou smluv měla; spočívaly v porušení povinnosti žalobkyně zdržet se jednání, které bylo způsobilé přivodit žalované materiální či jinou újmu, tak jak účastníci v obou smlouvách tyto důvody definovali. Vyslovil názor, že přitom není rozhodné, zda toto jednání žalobkyně stále trvalo v době, kdy žalovaná úkon odstoupení učinila, neboť ujednání stran v tomto směru žádné časové omezení či upřesnění neobsahovalo. Co se týče vytýkaného prodeje nových vozů, zdůraznil, že pokud se žalobkyně dovolávala svého oprávnění prodávat podle smlouvy ND kromě náhradních dílů i další produkty uvedené v cenících žalované, nelze pod tyto produkty zahrnout nová vozidla značky PEUGEOT, zejména při vědomí toho, že oprávnění k takovému prodeji žalovaná svým obchodním partnerům udělovala pouze na základě koncesionářských smluv, což žalobkyni jako bývalé koncesionářce (a stále člence obchodní sítě žalovaného) muselo být známo. Soud prvního stupně proto uzavřel, že pro vznik uplatněného práva na náhradu škody chybí jeden z hlavních předpokladů, a sice porušení povinnosti žalované.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozhodnutím označeným v záhlaví rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku pod bodem I a v části výroku pod bodem II, jíž bylo rozhodnuto o nákladech řízení státu, a ve zbývající části výroku pod bodem II jej změnil tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 212 173,50 Kč. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a uvedl, že se ztotožňuje též s jeho právním posouzením. Konstatoval, že v řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že žalobkyně ve své prodejně nabízela k prodeji nová vozidla, aniž měla uzavřenu příslušnou koncesionářskou smlouvu, čímž porušila povinnosti stanovené jí smlouvami, a to opakovaně. Nepřijal argumentaci žalobkyně, že vozidla značky PEUGEOT nabízela společnost Autopraktik, s. r. o., neboť shledal rozhodným, že nabídka vozidla byla zákazníkovi učiněna žalobkyní v její provozovně, nikoliv že následně bylo vozidlo formálně dodáno uvedenou společností. Usoudil, že již toto porušení povinnosti jako jeden ze dvou samostatných důvodů odstoupení od smlouvy zakládalo právo žalované na odstoupení pro podstatné porušení smlouvy ve smyslu §345 obch. zák. Zdůraznil, že žalobkyni coby dlouholeté obchodní partnerce žalované muselo být zřejmé, že bez koncesionářské smlouvy nemůže vozidla značky PEUGEOT nabízet a že může vykonávat pouze činnosti dle smluv AO a ND, přičemž organizace prodejní sítě je otázkou pro žalovanou zásadní a narušení tohoto systému způsobuje žalované podstatnou hmotnou i nehmotnou újmu. Posouzení splnění podmínek „akce“ a jejich určitosti odvolací soud označil za bezvýznamné vzhledem k tomu, že prokázání jednoho z důvodů odstoupení od smlouvy zakládá jeho platnost.
Odvolací soud odmítl též argument žalobkyně, že žalovaná nemohla vzhledem k §349 odst. 2 obch. zák. od smluv odstoupit poté, co se dozvěděla, že jí žalobkyně zaplatila částku 81 960,28 Kč z titulu nedůvodně přijatého plnění (slevy) a že žalobkyně automobily značky PEUGEOT přestala ve své provozovně vystavovat. Konstatoval, že pro nemožnost ukončení závazkového vztahu obchodní zákoník nevyžaduje zánik celého závazkového vztahu splněním, nýbrž pouze nutnost splnění dílčí povinnosti, jejíž nesplnění by znamenalo možnost odstoupení od smlouvy (aniž vysvětlil, jak se tato úvaha, zjevně převzatá z důvodů rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1018/2013, vztahuje k poměrům zde souzené věci), a uzavřel, že k tomu ze strany žalobkyně nedošlo, neboť podstatou její povinnosti vyplývající ze smluv AO a ND bylo dodržovat podmínky akcí a nenabízet vozidla značky PEUGEOT jako autorizovaný prodejce, nikoliv pouze vrátit žalované nedůvodně přijaté plnění (přefakturovanou slevu). Zdůraznil, že samotné vrácení nedůvodně přijatého plnění nezakládalo splnění povinnosti dodržovat podmínky akcí a nenabízet vozidla značky PEUGEOT. Odkaz dovolatelky na §349 obch. zák. je pak podle jeho soudu bez významu.
Rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, podle dovolací argumentace však toliko ve výroku o věci samé, napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelka v prvé řadě vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně vyložil §349 odst. 2 obch. zák., dospěl-li k závěru, že toto ustanovení nelze použít v situaci, kdy žalobkyně vrátí údajně neoprávněně přijaté plnění a v době odstoupení od smlouvy neporušuje žádnou z vytýkaných povinností. Takový výklad považuje dovolatelka za rozporný se závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1018/2013, a ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2892/2010 (které jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na http://www.nsoud.cz ).
Odvolací soud měl nesprávně aplikovat rovněž §349 odst. 1 a §351 odst. 1 obch. zák., jestliže shledal, že v důsledku odstoupení nemůže být důvodný nárok na jakoukoliv náhradu škody, tedy ani škody, která vznikla před doručením odstoupení od smlouvy žalobkyni, a zřejmě tedy chybně vycházel z názoru, že smlouva v režimu obchodního zákoníku zaniká doručením odstoupení ex tunc. Tím se měl odvolací soud odchýlit od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3808/2014.
Dále dovolatelka argumentuje, že odvolací soud při výkladu smluv nepřihlédl k vůli smluvních stran a chybně aplikoval pravidla obsažená v §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále též jen „obč. zák.“), a v §266 obch. zák., čímž se odchýlil od závěrů Nejvyššího soudu vyjádřených v rozsudcích ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 5227/2009, a ze dne 16. 10. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2691/2012, a v rozsudku ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98 (uveřejněném pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolatelka argumentuje ve prospěch názoru, že z předmětných smluv jí zákaz prodeje, nabízení a vystavování nových vozidel PEUGEOT nevyplýval, neboť smlouvy neobsahují ujednání, které by takovou povinnost stanovilo. Vytýká odvolacímu soudu, že neuvedl, jaké konkrétní ustanovení měla porušit. Z toho, že smlouvy výslovně počítaly s možností prodeje vozidel jiných značek, lze podle jejího názoru dovodit, že jí nebyl zakázán prodej žádných vozidel, pouze v případě prodeje vozidel jiných značek než PEUGEOT měla notifikační povinnosti.
Nadto dovolatelka namítá, že odvolací soud dovozuje z koncesionářské smlouvy z roku 2004, kterou předložila žalovaná na podporu své kompenzační námitky, že bez koncesionářské smlouvy dovolatelka nemohla vozy PEUGEOT nabízet či vystavovat, aniž byl touto smlouvou proveden důkaz a aniž by byl vyložen její obsah. Dovolatelka má za to, že kdyby soudy provedly řádné dokazování a vyložily obsah smluv, jež jsou předmětem sporu, vyšlo by najevo, že postupovala v souladu s článkem XII koncesionářské smlouvy, kterou měla s žalovanou uzavřena společnost Autopraktik, s. r. o., a se smlouvou AO, kterou měla uzavřena dovolatelka, neboť dle čl. XII koncesionářské smlouvy může koncesionář (v daném případě Autopraktik, s. r. o., jejíž vozidla byla v provozovně dovolatelky vystavována) dodávat a nabízet vozidla značky PEUGEOT pomocí autorizovaných opravců. Z koncesionářské smlouvy podle jejího názoru vyplývá, že pokud budou vozidla dodávána autorizovaným opravcem, musí být spotřebitelům fakturována koncesionářem s tím, že prodej se uskuteční jménem koncesionáře, a přesně takto podle jejího tvrzení probíhal prodej automobilů značky PEUGEOT vystavených v její provozovně.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu spolu s rozsudkem soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popřípadě aby je zamítl. Prosazuje názor, že §349 odst. 2 obch. zák. se vztahuje pouze k situaci, kdy dodatečné splnění může zhojit dosavadní prodlení, a argumentuje, že upuštění od dalšího pokračování v porušování smluvních povinností nemůže konvalidovat dlouhodobé, hrubé, úmyslné a velmi závažné porušování povinností a mít za následek ztrátu možnosti odstoupení od smlouvy. Popírá tvrzení, že výkladem smluv AO a ND lze dospět k závěru, že na základě nich je možné prodávat, nabízet nebo vystavovat nová vozidla značky PEUGEOT. Zdůrazňuje, že dovolatelka poprvé v průběhu řízení uznává, že ve spolupráci s koncesionářkou Autopraktik, s. r. o., nabízela k prodeji nová vozidla této značky, a upozorňuje, že jde o nové skutečnosti ve smyslu §241a odst. 6 občanského soudního řádu. Dodává, že ustanovení koncesionářské smlouvy, jímž dovolatelka argumentuje, ukládá koncesionáři povinnost s autorizovaným opravcem uzavřít smlouvu o obchodním zastoupení a její kopii zaslat žalované, což se nestalo. Za uplatnění nových skutečností má rovněž tvrzení, že přestala své povinnosti ze smluv plnit ještě před doručením odstoupení dovolatelce, čímž jí způsobila škodu, a poukazuje na to, že tato argumentace je v rozporu s dosavadními tvrzeními dovolatelky.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 1 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud v prvé řadě zdůrazňuje, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí založil závěr o platnosti odstoupení od smluv AO a ND toliko na jednom z uplatněných důvodů a na řešení otázek souvisejících s akcí „Každý věk má své výhody“ jeho rozhodnutí nezávisí, takové otázky tedy přípustnost dovolání založit nemohou (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013, a ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4435/2017).
Ze shodného důvodu nemůže vést k závěru o přípustnosti dovolání ani otázka, ke kterému okamžiku dochází k zániku smlouvy při odstoupení od smlouvy podle §349 odst. 1 obch. zák. Též na řešení takové otázky napadené rozhodnutí nezávisí; odvolací soud se touto otázkou nezabýval a nevyslovil stran ní žádný závěr, jehož správnost by mohla být přezkoumána v dovolacím řízení. Nelze ani usoudit, že by právní názor, který mu přičítá dovolatelka, byl v jeho úvahách obsažen implicite. Odvolací soud v poslední větě druhého odstavce odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, shodně jako soud prvního stupně, že podle žalobkyně jde o škodu vzniklou v důsledku porušení povinností žalované tím, že od obou smluv bezdůvodně odstoupila a neplnila vůči žalobkyni povinnosti z nich vyplývající. Nikde nezmiňuje, že by se žalobkyně domáhala též škody, která jí vznikla v důsledku toho, že žalovaná přestala plnit své povinnosti ze smluv ještě předtím, než byl žalobkyni doručen právní úkon odstoupení od těchto smluv.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud poznamenává, že žalobní tvrzení nejsou v tomto ohledu zcela jasná, v doplnění žaloby ze dne 21. 11. 2013 (č. l. 192 a násl. spisu) však dovolatelka tvrdí, že „jediným důvodem nedosažení uvedeného zisku tak bylo protiprávní ukončení smluv ze strany žalované a její následné jednání vůči žalobkyni a jejím zákazníkům“.
Argumentuje-li dovolatelka, že vozidla značky PEUGEOT nabízela způsobem aprobovaným koncesionářskou smlouvou, totiž ve spolupráci s koncesionářkou žalované, společností Autopraktik, s. r. o., na základě článku XII koncesionářské smlouvy, pak v dovolání uplatňuje nové skutečnosti, což je ustanovením §241a odst. 6 o. s. ř. výslovně zapovězeno. Dovolatelka ostatně ve své kritice postupu odvolacího soudu opomíjí zjevný fakt, že koncesionářská smlouva, kterou soudu předložila nikoliv ona, nýbrž žalovaná v souvislosti s jejím vlastním tvrzením týkajícím se jiné okolnosti, je smlouvou, která byla uzavřena mezi ní a žalovanou, zatímco koncesionářská smlouva, jíž v dovolání argumentuje, je smlouvou jinou, která měla být uzavřena mezi žalovanou a společností Autopraktik, s. r. o.
Při výkladu předmětných smluv se odvolací soud oproti přesvědčení dovolatelky od příslušné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil. Jak z napadeného rozhodnutí, tak též z rozhodnutí soudu prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud v tomto ohledu ztotožnil, zřetelně vyplývá, že ustanoveními ukládajícími povinnost, která byla porušena, jsou článek XI odst. 1 smlouvy AO a článek XVI odst. 1 smlouvy ND, z nichž vyplývá závazek dovolatelky zdržet se jakéhokoli jednání, které je způsobilé přivodit materiální či jinou újmu žalované, výrobci nebo jejich značkám.
K závěru o odchýlení se odvolacího soudu od ustálené judikatury nevede ani argument, že z předmětných smluv zákaz prodeje, nabízení a vystavování nových vozidel PEUGEOT nevyplýval. Odvolací soud se nikterak neodchýlil od judikatorních závěrů, v nichž Nejvyšší soud vysvětluje pravidla postupu při zjišťování obsahu právního úkonu jeho výkladem. Ani ze zákona, ani z logiky věci nevyplývá požadavek, aby smlouva upravovala závazky smluvních stran ve vysoké míře konkrétnosti či dokonce kazuisticky. Jediným limitem je požadavek určitosti, vyplývající z ustanovení §37 obč. zák. Je-li závazek formulován obecněji, je otázkou posouzení konkrétního případu ve všech jeho relevantních souvislostech, zda byl takový závazek určitým jednáním porušen či nikoliv. Odvolací soud dovodil, že jednáním spočívajícím v tom, že nabízela nové vozy k prodeji (nikoliv tedy jen vystavovala) jako autorizovaný prodejce, aniž měla s žalovanou uzavřenu koncesionářskou smlouvu týkající se prodeje nových vozidel (a vyvolávala tedy klamný dojem, že je stále prodejcem nových vozů PEUGEOT, srov. odvolacím osudem aprobovaný závěr soudu prvního stupně), dovolatelka narušila systém prodejní sítě žalované a porušila tak smluvní povinnost zdržet se jakéhokoli jednání, které je způsobilé přivodit materiální či jinou újmu žalované, výrobci nebo jejich značkám. Taková úvaha nepostrádá logiku a Nejvyšší soud neshledává ani jiné důvody, pro které by se měl odvolací soud odchýlit od jeho judikatury.
Závěr, že dovolatelka nebyla oprávněna nabízet nové vozy PEUGEOT k prodeji, soudy nižších stupňů neopřely o obsah komisionářské smlouvy uzavřené mezi účastníky v roce 2004, nýbrž o Smlouvu o dovozu a distribuci uzavřenou dne 27. 2. 2012 mezi akciovou společností AUTOMOBILES PEUGEOT a žalovanou, kterou soud prvního stupně provedl důkaz a zjistil z ní, že žalovaná je výhradním dovozcem a prodejcem nových automobilů značky PEUGEOT pro Českou republiku a tato práva může vykonávat buď sama nebo prostřednictvím své obchodní sítě. Že dovolatelka nebyla v rozhodné době členkou obchodní sítě žalované na základě koncesionářské smlouvy, neboť koncesionářská smlouva uzavřená dne 13. 1. 2004 byla ukončena nejpozději uplynutím sjednané doby, dne 31. 5. 2010, je odvolacímu soudu známo z jeho úřední činnosti (přinejmenším ze sporu vedeného před Městským soudem v Praze pod sp.zn. 28 Cm 68/2012) a takovou skutečnost vzhledem k §121 o. s. ř. není třeba prokazovat. O tom, že později uzavřené předmětné smlouvy AO a ND oprávnění dovolatelky k prodeji nových automobilů značky PEUGEOT nezakládají, nemůže být rozumných pochyb. Výklad článku IX odst. 6 smlouvy ND a článku V odst. 8 smlouvy AO, který prosazuje dovolatelka, je zjevně účelový; ze skutečnosti, že smlouva počítá s možností prodeje vozidel jiných značek než PEUGEOT, rozhodně neplyne, že jí žalovaná v souladu se smlouvou o dovozu a distribuci ze dne 27. 2. 2012 přenechává člence své obchodní sítě právo prodeje nových automobilů PEUGEOT. Jestliže odvolací soud na výklad dovolatelky nepřistoupil, rozhodně se od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil.
Přípustnost dovolání však zakládá otázka splnění předpokladů pro aplikaci ustanovení §349 odst. 2 obch. zák. (ve vazbě na §324 odst. 2 obch. zák.), neboť dovolatelka důvodně vytýká odvolacímu soudu, že tuto otázku neřešil v souladu s ustálenou judikaturou.
Ustanovení §324 obch. zák. stanoví, že závazek zanikne, je-li věřiteli splněn včas a řádně (odstavec 1). Závazek zaniká také pozdním plněním dlužníka, ledaže před tímto plněním závazek již zanikl odstoupením věřitele od smlouvy (odstavec 2).
Podle §345 obch. zák. znamená-li prodlení dlužníka nebo věřitele podstatné porušení jeho smluvní povinnosti, je druhá strana oprávněna od smlouvy odstoupit, jestliže to oznámí straně v prodlení bez zbytečného odkladu poté, kdy se o tomto porušení dověděla (odstavec 1). Oznámí-li strana oprávněná požadovat plnění smluvní povinnosti druhé strany, že na splnění této povinnosti trvá, nebo nevyužije-li včas právo odstoupit od smlouvy podle odstavce 1, je oprávněna odstoupit od smlouvy jen způsobem stanoveným pro nepodstatné porušení smluvní povinnosti; stanoví-li pro dodatečné plnění lhůtu, vzniká jí právo odstoupit od smlouvy po uplynutí této lhůty (odstavec 3).
Podle §346 odst. 1 obch. zák. znamená-li prodlení dlužníka nebo věřitele nepodstatné porušení smluvní povinnosti, může druhá strana odstoupit od smlouvy v případě, že strana, která je v prodlení, nesplní svou povinnost ani v dodatečné přiměřené lhůtě, která jí k tomu byla poskytnuta.
Podle §349 obch. zák. odstoupením od smlouvy smlouva zaniká, když v souladu s tímto zákonem projev vůle oprávněné strany odstoupit od smlouvy je doručen druhé straně (odstavec 1, část věty před středníkem). Oprávněná strana nemůže odstoupit od smlouvy poté, kdy jí byla doručena zpráva, že již byla splněna povinnost, jejíž porušení bylo důvodem k odstoupení od smlouvy (odstavec 2).
Odvolací soud se ve skutečnosti s otázkou předpokladů pro aplikaci §349 odst. 2 obch. zák. způsobem odpovídajícím poměrům souzené věci nevypořádal. Argumentace, na níž stran této otázky založil napadené rozhodnutí, se z logiky věci vztahuje právě jen k tomu ze dvou kumulative uplatněných důvodů odstoupení od smlouvy, posouzení jehož naplnění výslovně označil za bezvýznamné (totiž k porušování podmínek „akce“), neboť dovodil, že pro závěr o platnosti odstoupení je postačující naplnění druhého z důvodů (narušení systému obchodní sítě žalované neoprávněným nabízením nových vozů PEUGEOT k prodeji). Nedůvodně přijaté plnění (přefakturovaná sleva), na zhodnocení významu jehož vrácení se ve vztahu k oběma důvodům odstoupení omezil, se podle zjištěného skutkového stavu věci týkala nepochybně jen akce „Každý věk má své výhody“ a dovolatelka ve své odvolací argumentaci, odvolacím soudem ostatně reprodukované, ve vztahu k neoprávněnému nabízení nových vozidel PEUGEOT k prodeji uplatnila obranu jinou, totiž že od konce listopadu 2011 tyto vozy ve svých prostorách umístěny neměla a žalovanou o tom informovala dopisem dne 30. 11. 2011. S tímto tvrzením se odvolací soud nikterak nevypořádal, ani z hlediska procesního (z pohledu případných důsledků koncentrace řízení a principu neúplné apelace), ani z hlediska hmotněprávního, neboť ve vztahu k tomu z důvodů odstoupení od smlouvy, na který se v právním posouzení věci jedině soustředil, otázku předpokladů pro aplikaci §349 odst. 2 obch. zák. ve skutečnosti věcně (z hlediska právně významných skutečností) vůbec nezkoumal.
Tím se odvolací soud odchýlil od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1018/2013, uveřejněného v časopise Obchodní právo, ročník 2015, číslo 12, podle nichž platnost odstoupení od smlouvy je nutno zkoumat z toho hlediska, zda důvod, kterého se žalobkyně dovolala, si strany sjednaly, popř. zda jej lze podřadit pod některý ze zákonných důvodů odstoupení od smlouvy, a zda tento důvod v době odstoupení trval (tam ovšem v situaci, v níž vzhledem k okolnostem odpadla nutnost podávat zprávu), jakož i od rozsudku ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2892/2010, v němž Nejvyšší soud vysvětlil, že §349 odst. 2 obch. zák. se vztahuje na všechny případy, kdy oprávněné straně již byla doručena zpráva o tom, že nastala určitá skutečnost, s jejíž absencí je spojeno právo oprávněné strany odstoupit od smlouvy, a v takovém případě již oprávněná strana nemůže učinit úkon odstoupení od smlouvy.
Právní posouzení, na němž spočívá napadené rozhodnutí, je v důsledků absence věcného (na poměrech souzené věci založeného) závěru o splnění předpokladů pro platné odstoupení od smlouvy stanovených v §349 odst. 2 obch. zák. ve vazbě na §324 odst. 2 obch. zák. neúplné a tudíž nesprávné a dovolací důvod stanovený v §241a odst. 1 o. s. ř. byl tudíž uplatněn opodstatněně.
K argumentaci žalované lze nad rámec uvedeného dodat, že závažnost porušení povinnosti je významná nikoliv z hlediska §349 obch. zák., nýbrž podle ustanovení §345 obch. zák., které také odvolací soud v souzené věci aplikoval. Otázkou, zda je aplikace §349 odst. 2 obch. zák. z povahy věci omezena na případy, kdy dodatečné splnění povinnosti může zhojit důsledky předchozího prodlení, se odvolací soud v napadeném rozhodnutí nezabýval a není tu tedy závěr, jehož správnost by mohl Nejvyšší soud podrobit dovolacímu přezkumu.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. v dovoláním napadeném výroku o věci samé, jakož i v závislých výrocích o nákladech řízení [§242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.] zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 5. 2018
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu