ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.2399.2018.1
sp. zn. 32 Cdo 2399/2018-584
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce I. V., se sídlem v Přerově, zastoupeného JUDr. Květoslavem Hlínou, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, proti žalované PENZION BEST s.r.o. , se sídlem v Moravské Třebové, Brněnská 14/10 PSČ 571 01, identifikační číslo osoby 27499529, zastoupené Rudolfem Skoupým, advokátem se sídlem ve Svitavách, náměstí Míru 142/88, o zaplacení 825 884,73 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 58 Cm 51/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 1. 2018, č. j. 4 Cmo 37/2017-544, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce podal dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil zamítavý rozsudek (v pořadí druhý ve věci) Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22. 11. 2016, č. j. 58 Cm 51/2012-416 (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Jak Nejvyšší soud zdůraznil např. již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, podle dikce §237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující. Předestírá-li dovolatel jako důvod přípustnosti dovolání k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, jež je, stejně jako všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách). Tak tomu bylo i v nyní projednávané věci, neboť otázku „jak postupovat v případě, kdy znalecký posudek zpracovaný znalcem je neúplný, když tuto vadu posudku se nepodařilo odstranit ani slyšením znalce“ odvolací soud neřešil a na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil. Odvolací soud na rozdíl od dovolatele nepovažoval znalecký posudek Ing. Pařízka za neúplný, či jakkoli vadný, naopak se ztotožnil se soudem prvního stupně, jenž o závěrech vyslovených v předmětném posudku neměl pochybnosti. Dovolatel tak zároveň staví svou výše citovanou otázku na předpokladu, resp. závěru, k němuž odvolací soud nedospěl a který neakceptoval.
Argumentace, jejímž prostřednictvím dovolatel kritizuje hodnocení důkazů a postup odvolacího soudu a vytýká napadenému rozhodnutí nepřezkoumatelnost, nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku a dovolatel ji zakládá na jiném hodnocení důkazů, než jak je učinil odvolací soud. Pomíjí, že ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 nelze hodnocení důkazů (se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v §132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96) a že nezahrnuje-li námitka vad řízení (kterou je i námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí) odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, pak neodpovídá kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. není ani způsobilým dovolacím důvodem), tudíž ani ona nemůže založit přípustnost dovolání, a to i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5325/2015). Jak bylo vysvětleno již shora, k vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 8. 2018
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu