ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.2429.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 2429/2017-299
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně Komerční banky, a. s. , se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 969/33, identifikační číslo osoby 45317054, zastoupené JUDr. Josefem Kešnerem, advokátem se sídlem v Praze, Na hlinách 1787/18, proti žalované KOMETĚ a. s. Brno , se sídlem v Brně, náměstí Svobody 702/9, identifikační číslo osoby 41604202, zastoupené JUDr. Mgr. Olgou Karfíkovou, advokátkou se sídlem v Brně, náměstí Svobody 702/9, o zaplacení částky 130 605,38 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 150/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2015, č. j. 96 Co 440/2014-153, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 6 583 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 30. 4. 2014, č. j. 18 C 150/2012-124, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 10. 2016, č. j. 18 C 150/2012-221, a opravného usnesení ze dne 15. 12. 2016, č. j. 18 C 150/2012-238, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 130 605,38 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze k odvolání žalované potvrdil rozsudek prvního stupně ve výroku I., změnil jej ve výroku II. co do výše nákladů řízení (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Domnívá se, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která dosud nebyla dovolacím soudem řešena, dále na vyřešení otázky, která je dovolacím soudem rozhodnuta nepřiléhavě (nesprávně), a konečně otázky, u které předpoklad přípustnosti neuvádí. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně aby rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že žaloba se zamítá.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s napadeným rozhodnutím a s dovoláním žalované nesouhlasí. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době zahájení řízení se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatelka domáhá (dovolací návrh).
Přípustnost dovolání nezakládá dovolatelkou formulovaná otázka, zda neujednání výše úroku (nesjednání úroku vůbec) ve smlouvě o úvěru zakládá neplatnost smlouvy o úvěru podle kogentního ustanovení §497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), a námitka, že je nepřiléhavý (nesprávný) výklad Nejvyššího soudu k ustanovení §497 obch. zák., a to v rozsudku ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 29 Cdo 4498/2007 (jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách). Dovolatelka patrně přehlédla, že odvolací soud se řešením této otázky nezabýval, na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil, neboť podle zjištění soudu prvního stupně výše úroku byla ve smlouvě o úvěru dohodnuta v čl. IV. Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Dovolatelka dále předkládá otázku, která podle jejího názoru dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena, „zda uzavření úvěrové smlouvy mezi bankou a klientem předcházející obecné oznámení KB o výši úrokových sazeb, údajně zveřejněné na všech prodejních místech banky, je samo o sobě způsobilé založit platný smluvní vztah mezi bankou a žadatelem o úvěr, popř. o výši úroku příslušného kontraktu, aniž by v naříkané úvěrové smlouvě bylo určitě uvedeno, jaká je sjednaná výše úroků k datu uzavření úvěrové smlouvy (konkrétní výší nebo způsobem stanovení této výše)“. Dovolatelka se mýlí, protože Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 1000/2004, uzavřel, že ve smlouvě o úvěru může být sazba úroků určena konkrétní výší nebo způsobem stanovení její výše, přičemž vysvětlil, že je-li ve smlouvě o úvěru sjednán způsob určení výše úrokové sazby založený na objektivních kritériích a je stanoven, popřípadě je určitelný i den rozhodný pro změnu výše této sazby, nemá změna těchto kritérií za následek změnu smlouvy o úvěru, nýbrž jde jen o určení výše sazby úroků ke konkrétnímu datu. Dospěl-li odvolací soud v projednávané věci k závěru, že ujednání o úrokové sazbě obsažené v čl. IV smlouvy o úvěru je platným ujednáním, neboť odkazuje na Oznámení Komerční banky, a. s., jež je vyhlašováno zveřejněním, a z Oznámení Komerční banky, a. s. ze dne 4. 8. 2005 (smlouva o úvěru byla uzavřena dne 12. 8. 2005) vyplývá, že úroková sazba ke kreditní kartě činí 18,06 % a úrok z prodlení 25 %, přičemž tato výše úroku a úroku z prodlení se od doby uzavření smlouvy o úvěru nezměnila, je tento závěr v souladu s judikaturou dovolacího soudu a dovolatelkou tvrzený předpoklad přípustnosti není dán.
K otázce, zda za situace, kdy ve smlouvě o úvěru nejsou dohodnuty všeobecné (obchodní) podmínky, ačkoliv jsou toliko označeny podmínky produktové speciální (Podmínky pro vydávání a používání služebních kreditních karet Komerční banky, a. s.) a tyto nejsou určitě identifikovány (datem vydání či jiným adresným označením) a tak určitě odlišeny od jiných produktových podmínek banky, se tyto speciální produktové podmínky stávají smluvním základem (smluvní součástí) smlouvy o úvěru, dovolatelka neuvedla, který ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. uplatňuje, především však nejde o otázku, na níž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Odvolací soud se touto otázkou nezabýval, neučinil žádný závěr, který by mohl být přezkoumán v dovolacím řízení. Z hlediska způsobilosti založit přípustnost dovolání platí k této otázce totéž, co již bylo uvedeno výše k první dovolatelkou formulované otázce.
Dovolání výslovně směřuje i proti výrokům o nákladech řízení, aniž by žalovaná k této části rozhodnutí uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a nesprávnost rozhodnutí. K těmto výrokům chybí v dovolání jakákoli argumentace. Uvedené nedostatky nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolatelce uplynula dne 13. 5. 2015 (srov. §57 odst. 2 větu první a druhou o. s. ř.). Jde přitom o takové vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v uvedeném rozsahu posoudit přípustnost a důvodnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. částečně jako nepřípustné a částečně pro vady odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 28. 2. 2018
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu