ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.2431.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 2431/2017-292
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně Komerční banky, a. s. , se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 969/33, identifikační číslo osoby 45317054, zastoupené JUDr. Josefem Kešnerem, advokátem se sídlem v Praze, Na hlinách 1787/18, proti žalované KOMETĚ a. s. Brno , se sídlem v Brně, náměstí Svobody 702/9, identifikační číslo osoby 41604202, zastoupené JUDr. Mgr. Olgou Karfíkovou, advokátkou se sídlem v Brně, náměstí Svobody 702/9, o zaplacení částky 130 605,38 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 150/2012, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2017, č. j. 53 Co 36/2017-252, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 1 271 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 30. 4. 2014, č. j. 18 C 150/2012-124, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 130 605,38 Kč s úrokem ve výši 18,06 % z částky 100 838,30 Kč od 19. 4. 2010 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 25 % z částky 100 838,30 Kč od 19. 4. 2010 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Městský soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 4. 2. 2015, č. j. 96 Co 440/2014-153, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., změnil jej ve výroku II. co do výše nákladů řízení (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Na základě podnětu žalobkyně Obvodní soud pro Prahu 2 vydal opravné usnesení ze dne 19. 10. 2016, č. j. 18 C 150/2012-221, kterým opravil rozsudek ze dne 30. 4. 2014, č. j. 18 C 150/2012-124, ve výroku I. tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 130 605,38 Kč s úrokem ve výši 18,06 % p. a. z částky 100 838,30 Kč od 19. 4. 2010 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 25 % p. a. z částky 100 838,30 Kč od 19. 4. 2010 do zaplacení. Městský soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně, a to ve znění: výrok I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 4. 2014, č. j. 18 C 150/2012-124, se opravuje tak, že za oba procentní údaje „18,06 %“ a „25 %“ se vkládá „p. a.“.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Domnívá se, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a současně v napadeném usnesení řešil otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu (případné též i soudu prvního stupně) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu (případně soudu prvního stupně) k dalšímu řízení, případně aby rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se opravné usnesení nevydává, případně že se návrh žalobkyně na vydání opravného usnesení zamítá.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s napadeným rozhodnutím a navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované jako zjevně neopodstatněné zamítl a aby žalovanou zavázal k náhradě nákladů dovolacího řízení.
Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době zahájení řízení se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatelka domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelka předkládá otázku, „zda chyba ve výroku rozsudku soudu spočívající v uvedení neúplného údaje o úrokové sazbě je (či není) zjevnou chybou v psaní, počítání či jinou zřejmou nesprávností, která může být opravena podle ustanovení §164 o. s. ř. formou opravného usnesení soudu“, majíc za to, že tato otázka dosud nebyla dostatečně vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1238/99, a dále v usnesení ze dne 31. 7. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1571/96, jež jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách, vysvětlil, že zřejmou nesprávností je pochybení podobného původu jako chyby v psaní a počtech, tj. vzniklých v důsledku zjevného a okamžitého selhání v duševní nebo mechanické činnosti osoby, za jejíž účasti došlo k vyhlášení nebo vyhotovení rozsudku, a které je pro každého snadno poznatelné, zejména z porovnání výroku rozsudku s jeho odůvodněním, případně i z jiných souvislostí. Jinou takovou souvislostí může být i obsah spisu, tedy např. podání, tvrzení a důkazy žalobkyně nebo obsah výzvy k úhradě (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5449/2014, nebo ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1823/2013).
Žalobkyně se od počátku řízení domáhala přiznání příslušenství, a to včetně periodicity úročení, jak vyplývá ze žaloby i následných podání žalobkyně, jakož i z Oznámení Komerční banky, a. s. ze dne 4. 8. 2005, připojeného k žalobě. Pro úplnost lze uvést, že pokud by nebyla periodicita úročení smluvně zakotvena, podle ustanovení §502 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v pochybnostech se má za to, že sjednaná výše úroků se týká ročního období.
Odvolací soud tak dospěl ke správnému právnímu závěru, když neuvedení periodicity úročení považoval za zjevnou nesprávnost, kterou je možné opravit podle ustanovení §164 o. s. ř. opravným usnesením. Tato zjevná nesprávnost se bez pochybností podává z obsahu spisu. Z uvedeného vyplývá, že nejde o otázku, která by v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a že dovolatelkou uplatněný předpoklad přípustnosti dovolání není dán.
Dovolatelka dále předkládá otázku, „zda jinou souvislostí (než je porovnání výroku rozsudku s jeho záhlavím či odůvodněním), z které vychází posouzení zjevné nesprávnosti ve výroku rozsudku soudu, může být toliko a pouze znění žalobního petitu a obsah písemných podání žalované“, majíc za to, že ani tato otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla dostatečně vyřešena. K této otázce se dovolací soud již vyjádřil shora. Takovou jinou souvislostí, než je porovnání výroku rozsudku s jeho záhlavím či odůvodněním, může být i obsah spisu, tedy např. podání, tvrzení a důkazy žalobkyně, obsah výzvy k úhradě apod. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5449/2014, nebo ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1823/2013).
Formuluje-li dovolatelka otázku „zda je možné opravit výrok rozsudku podle ustanovení §164 o. s. ř. formou opravného usnesení v případě, kdy chyba ve výroku rozsudku není pro každého zcela zřejmá a každým snadno rozpoznatelná“, majíc za to, že při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nemůže být prostřednictvím této otázky přípustnost dovolání založena. Na jejím řešení totiž napadené rozhodnutí nespočívá, tuto otázku odvolací soud neřešil, neboť dospěl k závěru, že jde o zjevnou nesprávnost podle ustanovení §164 o. s. ř. vycházející z obsahu spisu, zejména ze žaloby, jíž soud v plném rozsahu vyhověl. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatelka jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Dovolatelka dále předkládá otázku, „zda je přípustné, aby soud postupem podle §164 o. s. ř. řešil nedostatky spočívající v tom, že soud nerozhodl o některé části předmětu řízení“, majíc za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4943/2015, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 27. 9. 1968, sp. zn. 2 Cz 57/68, a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3908/2016.
Z obsahu dovolání se podává, že dovolatelka považuje neuvedení roční periodicity za nerozhodnutí o části předmětu řízení. Tomuto názoru však nelze přisvědčit, neboť žalobkyně se domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit předmětnou částku včetně ročních úroků ze smlouvy o úvěru a úroků z prodlení, tomuto žalobnímu návrhu soud plně vyhověl, a žalované uložil povinnost zaplatit požadovanou částku včetně příslušenství. Jak již bylo uvedeno, v případě neuvedení periodicity úročení ve výroku rozhodnutí došlo ke zjevné nesprávnosti, a odvolací soud se neodchýlil od citované judikatury dovolacího soudu, shledal-li rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení §164 o. s. ř. správným.
Cituje-li dovolatelka rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4943/2015, přehlíží, že toto rozhodnutí vychází z odlišného skutkového stavu. V této jiné věci šlo o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, v níž se dovolatelka domáhala vydání opravného usnesení k nemovitosti, která však nebyla od počátku předmětem řízení, neboť ji žádný z účastníků nenavrhl k projednání. Odvolací soud v projednávané věci založil své rozhodnutí na závěru, že žalobkyně od počátku požadovala příslušenství včetně periodicity úročení a tomuto žalobnímu návrhu bylo v celém rozsahu vyhověno.
Obdobně cituje-li dovolatelka rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3908/2016. V této věci došlo opravným usnesením ke změně výše odměny a náhrady hotových výdajů ustanovené advokátky na základě aplikace jiného zákonného ustanovení, a tedy jiného právního posouzení věci. Nešlo tedy o zjevnou nesprávnost, ale o změnu obsahu rozhodnutí na základě aplikace jiného právního předpisu.
Přiléhavá není ani dovolatelčina citace rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 27. 9. 1968, sp. zn. 2 Cz 57/68, neboť i toto rozhodnutí vychází z odlišného skutkového stavu. V dané věci došlo opravným usnesením ke změně části výroku, který byl na základě této změny v přímém rozporu s nezměněnou částí výroku a s odůvodněním rozhodnutí. Především však citované rozhodnutí není rozhodnutím dovolacího soudu ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. ve znění od 1. 1. 2013, neboť Nejvyšší soud ČSSR v dané věci rozhodoval ke stížnosti pro porušení zákona. V době vydání onoho rozhodnutí dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek v československém právním řádu nebylo zakotveno (srov. občanský soudní řád ve znění do 31. 12. 1991). Citované rozhodnutí proto nelze označit za judikaturu dovolacího soudu a dovolatelkou tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání není naplněn.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 28. 2. 2018
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu