ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.2821.2018.1
sp. zn. 32 Cdo 2821/2018-206
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce L. Š. , se sídlem v Břeclavi, zastoupeného Mgr. Michalem Dlabolou, advokátem se sídlem v Praze 7, U Studánky 250/3, proti žalovaným 1) České pojišťovně a.s. , se sídlem v Praze 1, Nové Město, Spálená 75/16, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 45272956, zastoupené Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem v Praze 4, Pod křížkem 428/4 a 2) ČSOB Pojišťovně, a. s., členu holdingu ČSOB , se sídlem v Pardubicích, Zelené Předměstí, Masarykovo náměstí 1458, PSČ 530 02, identifikační číslo osoby 45534306, o zaplacení 199 553,08 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 219/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2017, č. j. 91 Co 228/2017-182, 91 Co 227/2017, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce jako provozovatel nákladního vozidla s přívěsem v mezinárodní silniční dopravě se podanou žalobou domáhal vůči oběma žalovaným zaplacení žalované částky jakožto tzv. zachraňovacích nákladů z titulu pojistného plnění, na něž mu podle jeho žalobních tvrzení vznikl nárok z pojistných smluv v souvislosti s dopravní nehodou, při níž došlo k poškození vozidla i přívěsu a vysypání přepravovaného zboží na dálnici.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 22. 12. 2016, č. j. 13 C 219/2012-127, ve znění usnesení ze dne 30. 3. 2017, č. j. 13 C 219/2012-138, uložil žalované 1) zaplatit žalobci 97 901,82 Kč s příslušenstvím [bod I. výroku] a zamítl žalobu vůči ní ohledně částky 1 573,06 Kč s příslušenstvím [bod II. výroku]. Dále uložil žalované 2) zaplatit žalobci 9 697,50 Kč a zamítl vůči ní žalobu ohledně částky 90 380,70 Kč s příslušenstvím a příslušenství z částky 9 697,50 Kč [body III. a IV. výroku]. Soud prvního stupně dále rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi žalovanou 1) a žalobcem a dále ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2) [body V. a VI. výroku].
K odvolání žalobce [směřujícímu proti rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu bodu VI. výroku a části bodu IV. výroku, v níž byla zamítnuta žaloba vůči žalované 2) ohledně částky 90 380,70 Kč s příslušenstvím] a odvolání žalované 1) [směřujícímu proti rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu bodů I. a V. výroku] Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně [výrok I.] a rozhodl o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalovanou 1) a žalobcem [výrok II.] a dále ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2) [výrok III.].
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu části výroku I., v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v té části bodu IV. výroku, v níž byla zamítnuta žaloba proti žalované 2) ohledně částky 90 380,70 Kč s příslušenstvím, podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že otázka účelnosti vynaložených zachraňovacích nákladů nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena. Jako dovolací důvod ohlašuje nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř., když podle jeho názoru odvolací soud pochybil, pokud za zachraňovací náklady nepovažoval jím vynaložené náklady na použití koreb k sesbírání, umístění a uskladnění zboží. Navrhuje, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu v prvním a třetím výroku tak, že se mění rozsudek soudu prvního stupně v tom směru, že žalovaná 2) je povinna zaplatit žalobci částku 90 380,70 Kč s příslušenstvím a náklady řízení.
Žalovaná 1) považuje dovolání za nedůvodné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud zamítl s tím, že jí přizná náhradu nákladů dovolacího řízení.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelem předestřená otázka, zda jím vynaložené náklady na použití koreb k sesbírání, umístění a uskladnění zboží lze považovat za účelně vynaložené zachraňovací náklady, není způsobilá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. otevřít.
Odvolací soud vyšel ve shodě se soudem prvního stupně při posuzování žalobního nároku žalobce na pojistné plnění z právní úpravy účinné v době vzniku závazkového vztahu účastníků, tj. ke dni 1. 12. 2003, resp. 10. 11. 2008, kdy mezi účastníky došlo k uzavření pojistných smluv, tedy ze zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (zákon o pojistné smlouvě), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pojistné smlouvě“).
Podle §32 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě zachraňovacími náklady se rozumí účelně vynaložené náklady, které pojistník
a) vynaložil na odvrácení vzniku bezprostředně hrozící pojistné události,
b) vynaložil na zmírnění následků již nastalé pojistné události,
c) byl povinen vynaložit z hygienických, ekologických či bezpečnostních důvodů při odklízení poškozeného pojištěného majetku nebo jeho zbytků.
Podle §32 odst. 2 zákona o pojistné smlouvě pojistník má proti pojistiteli právo na náhradu zachraňovacích nákladů a na náhradu škody, kterou utrpěl v souvislosti s činností uvedenou v odstavci 1.
Z obsahu spisu se podává, že soud prvního stupně ve vztahu k žalované 2) považoval za opodstatněné zachraňovací náklady nárokované žalobcem za ty činnosti, které směřovaly k vyproštění, odvozu a následnému bezpečnému uskladnění zboží, když i specifikoval, o které konkrétní položky se jedná. Podle jeho hodnocení šlo v případě popsaných činností, v jejichž důsledku byla většina zboží zachována a jeho vlastník žádnou náhradu nepožadoval, o „zmírňovací“ zachraňovací náklady vynaložené na zmírnění následků již nastalé pojistné události ve smyslu §32 odst. 1 písm. b) zákona o pojistné smlouvě. Vzhledem k tomu, že žalovaná 2) již žalobci na nároky mající charakter zmírňovacích zachraňovacích nákladů vyplatila částku 5 443,33 EUR, přiznal mu nárok na 375 EUR, v přepočtu 9 697,50 Kč, a žalobu ohledně zbývající částky 90 380,70 Kč zamítl, když vysvětlil, že náklady za zajištění koreb, spočívající v uskladnění zboží v korbách v areálu asistenční služby za zachraňovací náklady nepovažuje. Zboží již bylo bezpečně uloženo, tedy „zachráněno“, a bylo jen na žalobci, resp. vlastníku zboží, jak rychle dokáže zajistit jeho vyzvednutí a odvoz. Odvolací soud se zcela ztotožnil s posouzením soudu prvního stupně, že v případě částky 3 495 EUR vynaložené na zajištění a pronájem koreb pro uskladnění zboží nebyly zachraňovací náklady účelně vynaložené za dobu přesahující nezbytně nutnou pro uložení zboží bezprostředně po nehodě. Podle názoru odvolacího soudu jde o dobu zjevně neúčelnou a náklady na uskladnění zboží vynaložené zbytečně, došlo-li k dopravní nehodě dne 9. 10. 2009 a přepravované zboží bylo žalobcem uskladněno v areálu až do 3. 11. 2009. Odvolací soud tak zcela ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že jde k tíži žalobce, jestliže nedokázal zajistit vyzvednutí a odvoz zboží v době bezprostředně po nehodě.
Z výše cit. §32 zákona o pojistné smlouvě nepochybně plyne, že pro vznik práva pojistníka na náhradu zachraňovacích nákladů musí být splněny dva předpoklady – jednak účelnost vynaložených nákladů, a současně i některá ze skutečnosti, která je uvedena pod písm. a), b) a c) jeho prvního odstavce. V poměrech dané věci tak vedle předpokladu účelnosti vynaložených nákladů musí být zároveň naplněn i předpoklad podle písm. b) cit. právní normy, tedy že pojistník náklady účelně vynaložil na zmírnění následků již nastalé pojistné události. Podle správného úsudku soudu prvního stupně, který odvolací soud akceptoval, však náklady spočívající v uskladnění zboží v areálu asistenční služby již nelze považovat za zachraňovací náklady, neboť přepravované zboží již bylo „zachráněno“. Jinak řečeno, náklady na následné uskladnění „zachráněného“ zboží, resp. závislé na době trvání uskladnění, již neslouží ke zmírnění následků již nastalé pojistné události [§32 odst. 1 písm. b) zákona o pojistné smlouvě], a proto uvedený druhý předpoklad pro vznik nároku na náhradu zachraňovacích nákladů, spočívající v uskladnění zboží na korbách v areálu asistenční služby není dán.
Z obsahu dovolání včetně vylíčení ohlášeného dovolacího důvodu je přitom zřejmé, že dovolatel se ve své kritice právního posouzení ze strany odvolacího soudu omezil pouze na zpochybnění jeho závěru o účelnosti vynaložených nákladů, aniž dovolací důvod směřoval též do dalšího ze zákonných předpokladů vzniku nároku na náhradu zachraňovacích nákladů, tedy že byl náklad vynaložen na zmírnění následků již nastalé pojistné události. To má ten důsledek, že i kdyby byl dovolací důvod nesprávného právního posouzení účelnosti vynaložených nákladů uplatněn právem, nebyl by sám o sobě důvodem vedoucím k závěru o nesprávnosti rozhodnutí odvolacího soudu, dovolatelem formulovaná otázka nemůže přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. otevřít a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. například mutatis mutandis právní závěry v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněném pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či v usnesení ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2002, pod číslem 54, dále například usnesení téhož soudu ze dne 24. 9. 2008, sp. zn. 26 Cdo 126/2007, jež je veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz ).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1), která se na výzvu soudu prvního stupně vyjádřila k dovolání žalobce a za vyjádření požadovala náhradu nákladů dovolacího řízení, dovolací soud nerozhodoval a náhradu nákladů dovolacího řízení jí nemohl přiznat. Je tomu tak proto, že žalovaná 1) není účastníkem řízení o dovolání žalobce, který napadl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2017, č. j. 91 Co 228/2017-182, 91 Co 227/2017, v části týkající se žalované 2), a žalované 1) a 2) mají ve sporu postavení samostatných společníků (§91 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 9. 2018
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu