ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.3129.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 3129/2017-433
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně EVE Rohenice s. r. o. , se sídlem v Praze 10, U Hranic 3221/18, identifikační číslo osoby 28303822, zastoupené Mgr. Martinem Pecklem, advokátem se sídlem v Praze 2, Italská 753/27, proti účastnici řízení ČEZ Distribuce, a. s. , se sídlem v Děčíně, Teplická 874/8, identifikační číslo osoby 24729035, zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, o výši podpory z obnovitelných zdrojů energie, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 20 C 37/2012, o dovolání společnosti OTE, a. s. , se sídlem v Praze 8, Sokolovská 192/79, identifikační číslo osoby 26463318, zastoupené Zdeňkem Labským, advokátem se sídlem v Praze 3, Milešovská 2137/12, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 11. 2016, č. j. 17 Co 479/2016-376, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlavní označeným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání společnosti OTE, a. s., identifikační číslo osoby 26463318 (dále též jen „společnost OTE, a. s.“), potvrdil usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 26. 5. 2016, č. j. 20 C 37/2012-351, kterým soud prvního stupně na návrh žalobkyně připustil, aby na místo účastnice řízení ČEZ Distribuce, a. s., vstoupila do řízení společnost OTE, a. s., v rozsahu tvrzené povinnosti vymezené ve výroku rozhodnutí.
Proti usnesení odvolacího soudu podala společnost OTE, a. s. dovolání, odkazujíc co do přípustnosti na ustanovení §238a občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Dovolatelka obsáhle popisuje vztahy mezi výrobci elektřiny, provozovateli přenosové soustavy, provozovateli distribučních soustav, postavení operátora trhu, obchodníků s elektřinou a jejich práva a povinnosti podle dřívější a současné právní úpravy a podrobně se zabývá výkladem ustanovení §54 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů. Odvolacímu soudu s ohledem na tuto argumentaci vytýká nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že návrh žalobkyně, aby dovolatelka vstoupila do řízení na místo stávající účastnice řízení, se zamítá, případně aby usnesení odvolacího soudu zrušil, věc mu vrátil k dalšímu řízení a dovolatelce přiznal náhradu nákladů řízení.
Účastnice řízení se ve vyjádření k dovolání částečně ztotožnila s důvody dovolání a navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil, věc mu vrátil k dalšímu řízení a přiznal účastnici řízení náhradu nákladů řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání považuje dovolání za nepřípustné a navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně aby jej zamítl.
Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době zahájení řízení se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle ustanovení §238a o. s. ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§107a), o přistoupení dalšího účastníka (§92 odst. 1) a o záměně účastníka (§92 odst. 2).
Dovolatelka má za to, že dovolání je přípustné podle ustanovení §238a o. s. ř., přehlíží však, že nejsou naplněny podmínky pro aplikaci citovaného ustanovení. Rozhodnutí o vstupu do řízení na místo dosavadní účastnice podle ustanovení §107a o. s. ř. bylo vydáno v průběhu řízení před soudem prvního stupně, nikoliv v průběhu odvolacího řízení, jak vyžaduje ustanovení §238a o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání podle ustanovení §238a o. s. ř. přípustné není, zkoumal Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §239 o. s. ř., zda dovolání může být přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatelka domáhá (dovolací návrh).
Z uvedených ustanovení i z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, představuje obligatorní náležitost dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, jež je veřejnosti dostupné, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatelka, s ohledem na svůj nesprávný názor, že dovolání je přípustné podle ustanovení §238a o. s. ř., žádný ze čtyř zákonných předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. nevymezila, z obsahu dovolání se však podává, že dovolatelka má za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3085/2009, při řešení otázky, zda nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde. V citovaném rozhodnutí dovolací soud uzavřel, že podmínkou pro rozhodnutí o procesním nástupnictví je mimo jiné to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde.
Od citovaného rozhodnutí se však odvolací soud neodchýlil, neboť v projednávané věci dospěl k závěru, že takovou právní skutečností, s níž je spojen přechod tvrzené a ve výroku rozhodnutí soudu prvního stupně vymezené povinnosti dosavadní účastnice řízení, je nabytí účinnosti nové právní úpravy vyplývající z ustanovení §54 odst. 13 zákona č. 165/2012 Sb. od 1. 1. 2013. Odvolací soud rovněž správně odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3435/2013, v němž dovolací soud vysvětlil, že smyslem ustanovení §107a o. s. ř. je zajistit odpovídající reakci procesního práva na hmotněprávní nástupnictví. Proto spojuje-li ustanovení §107a o. s. ř. procesní nástupnictví s právní skutečností, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti, lze toto ustanovení použít i v situaci, kdy je přechod práva spojen s účinností nové právní úpravy. Závěr odvolacího soudu je tak v souladu s judikaturou dovolacího soudu a předpoklad přípustnosti dovolání v podobě odchýlení se odvolacího soudu od rozhodovací praxe dovolacího soudu není dán.
Odkazuje-li dovolatelka na nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11 (jenž je veřejnosti k dispozici, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na jeho webových stránkách), v němž Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy nemohou přistupovat k rozhodnutí o procesním nástupnictví podle ustanovení §107a o. s. ř. pouze formalisticky, ale musí také posoudit skutečnost, zda nejde pouze o účelové zneužití procesní úpravy zejména s ohledem na ustanovení §2 o. s. ř., není tento odkaz přiléhavý, protože v této jiné věci Ústavní soud současně uzavřel, že takový postup by byl, s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, namístě např. tehdy, jestliže podle toho, co v řízení vyšlo najevo, lze s jistotou prohlásit, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle §107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy např. za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou. V projednávané věci o takový účel návrhu na rozhodnutí o procesním nástupnictví jít nemůže, protože jde o změnu účastnice řízení na straně žalované, a to na základě změny právní úpravy. Uvedené rozhodnutí Ústavního soudu tak vychází ze zcela odlišného skutkového stavu a jeho závěry na projednávanou věc nedopadají.
Namítá-li dovolatelka, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu je požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí jedním ze základních atributů spravedlivého procesu, aniž by však formulovala jakoukoliv otázku procesního práva, není tato námitka případné vady řízení způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrzení dovolatelky o vadě řízení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud namítaného procesního pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani odkaz dovolatelky na konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu. Pouhý odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu nebo Ústavního soudu bez vymezení právní otázky, kterou odvolací soud řešil a posoudil nesprávně, nemůže založit přípustnost dovolání. Ostatně podle ustálené judikatury je soud povinen uvést důvody pro své rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností případu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3000/2012).
Nejvyšší soud proto dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 7. 3. 2018
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu