ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.33.2018.1
sp. zn. 32 Cdo 33/2018-453
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně MONETA Auto, s.r.o. , se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1422/1a, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 60112743, zastoupené JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská třída 15/16, proti žalovanému D. K. , zastoupenému Mgr. Martinem Sýkorou, advokátem se sídlem v Opavě, Sadová 171/40, o zaplacení 182 016,43 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 EC 29/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2017, č. j. 12 Co 131/2017-377, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Původní žalobkyně – GE Money Multiservis, a.s. se domáhala zaplacení žalované částky, na niž jí měl vzniknout nárok na základě smlouvy o úvěru uzavřené se žalovaným dne 26. 4. 2007. Usnesením ze dne 24. 4. 2015, č. j. 10 EC 29/2010-190, Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl, že do řízení na místo původní žalobkyně vstupuje současná žalobkyně, jejíž obchodní firma byla v té době GE Money Auto, s.r.o.
Rozsudkem ze dne 11. 1. 2017, č. j. 10 EC 29/2010-313, soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 181 661,70 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I.), co do částky 354,73 Kč žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze k odvolání žalovaného potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že účastníci dne 26. 4. 2007 uzavřeli úvěrovou smlouvu ve smyslu §497 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 138 541 Kč. Protože žalovaný porušoval podmínky úvěrové smlouvy, právní předchůdkyně žalobkyně od ní ke dni 30. 11. 2007 platně odstoupila a opakovaně žalovaného bezúspěšně vyzývala k zaplacení žalované částky.
Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalovaného, že projednáním věci v jeho nepřítomnosti došlo k porušení jeho práv. Žalovaný byl k jednání nařízenému u soudu prvního stupně na den 11. 1. 2017 řádně předvolán a byl poučen o svých právech. Důvody, pro něž se žalovaný jednání nezúčastnil (lékařský zákrok), odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně nepovažoval za natolik vážné, aby byly způsobilé vést k odročení jednání. Rovněž námitku nesprávně a neúplně zjištěného skutkového stavu neshledal odvolací soud důvodnou, neboť tvrzení žalovaného o okolnostech jeho zdravotního stavu v době, kdy uzavíral předmětnou úvěrovou smlouvu, se podle odvolacího soudu v kontextu řízení jeví jako účelová.
Žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolatel s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1302/2001, namítá, že odvolací soud pochybil, pokud neposoudil lékařský zákrok jako dostatečně důležitý důvod pro odročení jednání.
Dovolatel dále namítá, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil skutkový stav věci jako dostatečně zjištěný. Soud prvního stupně žalovanému vytýkal neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene, avšak navrhované důkazy neprovedl a jejich neprovedení řádně neodůvodnil. Dovolatel přitom opakovaně navrhoval, aby byl k otázce jeho zdravotního stavu (hypoglykemii při podpisu smlouvy) vypracován znalecký posudek. V této otázce dovolatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 1437/07.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7 čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s bodem 2 čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 čl. II části první přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání, z jehož obsahu se podává, že směřuje toliko proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, není přípustné.
Namítá-li dovolatel, že byl zkrácen na svých právech, pokud soud prvního stupně jednání nařízené na den 11. 1. 2017 neodročil, jednal a rozhodl věc v jeho nepřítomnosti i přesto, že dovolatel požádal o odročení jednání, a vytýká-li odvolacímu soudu nesprávnost závěru, že soud prvního stupně shora uvedeným postupem nepochybil, uplatnil zmatečnostní vadu řízení ve smyslu §229 odst. 3 o. s. ř., jež není způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro jejíž posouzení nelze dovolání podle §237 o. s. ř. připustit (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 NSČR 84/2013, či jeho usnesení ze dne 5. 2. 2014, sen. zn. 29 NSČR 112/2013). K této vadě, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, smí dovolací soud přihlédnout toliko v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nebyly způsobilé založit ani námitky dovolatele týkající se důkazu znaleckým posudkem a neunesení důkazního břemene. Jejich prostřednictvím dovolatel zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu a postup při provádění a hodnocení důkazů. Pomíjí však, že ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 nelze hodnocení důkazů (se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v §132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96), že skutkové námitky přípustnost dovolání založit nemohou (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2016, sp. zn. 32 Cdo 171/2016) a že námitka vad řízení nezahrnující odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva neodpovídá kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. není ani způsobilým dovolacím důvodem), tudíž ani ona nemůže založit přípustnost dovolání, a to i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5325/2015). Jak bylo vysvětleno již shora, k vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání.
Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že k obsahu dovolatelem vlastnoručně sepsaného dovolání ze dne 4. 9. 2017 (č. l. 400 an. spisu) nepřihlížel, neboť při sepisu tohoto podání nebyla splněna podmínka povinného zastoupení dovolatele stanovená v §241 o. s. ř. (srov. §241a odst. 5 o. s. ř.).
Za situace, kdy nepřichází v úvahu ani aplikace §238a o. s. ř., jímž je upravena přípustnost dovolání proti taxativně vyjmenovaným usnesením odvolacího soudu (o něž v předmětné věci nejde), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 3. 2018
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu