ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.3412.2018.1
sp. zn. 32 Cdo 3412/2018-142
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně České dráhy, a.s. , se sídlem v Praze 1, Nábřeží L.Svobody 1222, PSČ 110 15, identifikační číslo osoby 70994226, proti žalované Stadler Pankow GmbH , se sídlem Lessingstrasse 102, 131 83, Berlín, Spolková republika Německo, identifikační číslo HRB74295, zastoupené JUDr. Radkou Konečnou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Lazarská 1718/3, o zaplacení 13 139 223,75 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 15/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2018, č. j. 17 Co 360/2017-114, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení žalované částky představující smluvní pokutu, na niž jí měl vzniknout nárok na základě kupní smlouvy uzavřené se žalovanou.
V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil vyhovující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 6. 2017, č. j. 12 C 15/2016-89 (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že mezi žalobkyní jako kupující a žalovanou jako prodávající byla dne 4. 5. 2010 uzavřena kupní smlouva podle §409 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), a to ve znění jejího dodatku č. 1 ze dne 1. 7. 2011. Na základě této smlouvy žalovaná vyrobila a dodala žalobkyni 17 motorových vozů řady ČD (vlakových jednotek). Žalovaná však nesplnila svůj závazek řádně a včas, neboť některé vozy dodala až po sjednaném termínu dodání. Žalobkyni tak v souladu s čl. XIII odst. 1 předmětné kupní smlouvy vznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši žalované částky. Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalované, že předávací protokol, kterým bylo stvrzeno dodání předmětu koupě, je třeba považovat za písemný dodatek ke kupní smlouvě, jímž došlo ke změně termínu dodání předmětu koupě.
Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, „zda je možno předávací protokol uvádějící, že věc byla dodána v souladu s uzavřenou smlouvou, považovat za vzdání se práva na práva z pozdního plnění, případně za změnu uzavřené smlouvy v části termínů plnění“, jakož i otázku, „zda je možné považovat vzdání se práva na realizaci zajištění údajně porušené povinnosti za okolnost prokazující neexistenci protiprávního jednání, resp. potvrzení plnění v souladu se smluvními podmínkami a/nebo za vzdání se práv souvisejících s předmětným protiprávním jednáním, která byla pokryta právě poskytnutým zajištěním“ a rovněž otázku, „zda je možno považovat uplatňování nároku na smluvní pokutu z porušení povinnosti, jež bylo způsobeno přizpůsobením plnění smlouvy ve prospěch objednatele, za výkon práva v rozporu s dobrými mravy a/nebo poctivým obchodním stykem“.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4443/2013). Pouhé vymezení dovolacího důvodu přípustnost dovolání založit nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013). Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích rovněž vysvětlil, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, není naplněn ani tehdy, vymezí-li dovolatel v dovolání pro řešení určité právní otázky více předpokladů přípustnosti, které si vzájemně konkurují (vzájemně se vylučují). I v takovém případě dovolání trpí vadou, neboť neobsahuje náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř. (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3883/2015, či ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2429/2016).
Spatřuje-li dovolatelka přípustnost dovolání v tom, že „v řízení byly řešeny otázky, které v judikatuře Nejvyššího soudu dosud nebyly řešeny, případně byly posouzeny v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí“, uplatnila současně dva předpoklady přípustnosti dovolání, které se vzájemně vylučují. Z obsahu dovolání přitom nelze u otázek týkajících se vzdání se práva a výkonu práva v rozporu s dobrými mravy dovodit, který ze dvou předpokladů přípustnosti zamýšlela dovolatelka u té které otázky uplatnit. Navíc na řešení otázky vzdání se práva odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, proto ani v případě, že by v této části dovolání nebylo vadné, by tato otázka nemohla otevřít přípustnost dovolání. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je totiž i to, že na vyřešení dovolatelem předestřené otázky napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující. Předestírá-li tedy dovolatel jako důvod přípustnosti dovolání k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Z obsahu dovolání je však možné dovodit, že u otázky změny uzavřené smlouvy spatřuje dovolatelka přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (dovolatelka odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008), neboť nedospěl k závěru o změně smlouvy ohledně doby plnění. Tato otázka však nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při jejím řešení od ustálené rozhodovací praxe neodchýlil.
V nyní projednávané věci si strany v kupní smlouvě ze dne 4. 5. 2010 sjednaly smysl a účel předávacího protokolu. Jak správně uvedl soud prvního stupně, podpis předávacího protokolu představoval nezbytný krok k převzetí vozu – podpisem předávacího protokolu strany potvrdily předání vozu ve smyslu čl. IV odst. 3 kupní smlouvy, tedy že vůz je úplný, funkční a má průvodní dokumentaci podle bodu 1.1 přílohy č. 1 kupní smlouvy. Ačkoli obecně nic nevylučuje, aby k písemné změně smlouvy došlo i v předávacím protokolu, znění předmětných předávacích protokolů, jak bylo zjištěno soudy nižších stupňů, tomu nenasvědčuje. Nejvyšší soud již v minulosti vysvětlil, že je-li pro určitý právní úkon zákonem či účastníky vyžadována písemná forma, jako tomu bylo i v nyní projednávané věci, musí být určitost projevu vůle dána v listině, na níž je zaznamenán (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, a řadu dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3817/2013, a judikaturu v něm citovanou). Část textu předávacích protokolů, jímž argumentuje dovolatelka, a sice že předmětná vlaková souprava „odpovídá dohodám učiněným v objednávce a dodací smlouvě“ však žádný projev vůle ke změně kupní smlouvy ze dne 4. 5. 2010 v části týkající se dohodnuté doby plnění neobsahuje. Výklad, podle něhož shora citovaný text předávacího protokolu takový projev obsahuje, by již nebyl zjištěním obsahu právního úkonu, nýbrž jeho doplňováním, které není přípustné – výklad projevu vůle může totiž směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno; pomocí výkladu projevu vůle nelze nahrazovat nebo doplňovat vůli, kterou jednající účastníci v rozhodné době neměli nebo kterou sice měli, ale kterou neprojevili (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 10. 1996, sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1997, pod č. 29). Takový výklad by byl navíc chybný i proto, že by byl v rozporu s jazykovým projevem (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37, ročník 2005). Ani za podmínek uvedených v §266 obch. zák. tedy nelze dospět k takovému výkladu obsahu předávacích protokolů, jaký dovozuje dovolatelka.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. zčásti pro vady a zčásti pro nepřípustnost odmítl.
Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení však není vzhledem k §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 22. 10. 2018
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu