ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.352.2017.3
sp. zn. 32 Cdo 352/2017-434
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Marka Doležala ve věci žalobce Ing. Viléma Baráka , se sídlem ve Starovicích č. p. 314, PSČ 693 01, správce konkursní podstaty úpadkyně Moravské leasingové a obchodní společnosti s. r. o. v likvidaci, identifikační číslo osoby 46965165, zastoupeného Mgr. Tomášem Rašovským, advokátem se sídlem v Brně, Veveří, Kotlářská 989/51, proti žalovanému M. S. , zastoupenému JUDr. Vladimírem Bulinským, advokátem se sídlem v Brně, Černá Pole, třída Kpt. Jaroše 1932/13, o zaplacení částky 16 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 9 C 666/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2016, č. j. 14 Co 85/2016-353, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 9. 2016, č. j. 14 Co 85/2016-366, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2016, č. j. 14 Co 85/2016-353, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 9. 2016, č. j. 14 Co 85/2016-366, v prvním výroku a rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 26. 8. 2015, č. j. 9 C 666/2010-2957 se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se jako správce konkursní podstaty v záhlaví označené úpadkyně žalobou podanou dne 28. 5. 2008 po žalovaném domáhal zaplacení částky 16 000 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. 1. 2005 do zaplacení. Žalobní návrh založil na tvrzení, že úpadkyně poskytla žalovanému jako podnikateli na základě smlouvy uzavřené dne 7. 3. 1994 v režimu obchodního zákoníku půjčku v žalované výši a žalovaný se zavázal půjčku vrátit nejpozději do 31. 12. 2004, přes opakované výzvy však svůj závazek nesplnil, a to ani částečně.
Žalovaný v rámci své procesní obrany mimo jiné předložil odlišnou verzi téže smlouvy o půjčce, v níž vystupuje jako nepodnikatel a je v ní ujednáno, že právní vztahy mezi účastníky neupravené se řídí občanským zákoníkem, a s odkazem na tuto skutečnost namítl promlčení.
Okresní soud v Břeclavi rozsudkem ze dne 26. 8. 2015, č. j. 9 C 666/2010-295, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 16 000 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 3 % ročně z této částky od 1. 1. 2005 do zaplacení (výrok pod bodem I), nahradit náklady řízení žalobci (výrok pod bodem II) a státu (výrok pod bodem III) a zaplatit soudní poplatek za řízení (výrok pod bodem IV).
Krajský soud v Brně k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku pod bodem I přisuzující žalobci požadovanou jistinu (první bod výroku) a ve zbylé části tento rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (druhý bod výroku).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž úpadkyně uzavřela dne 7. 3. 1994 se žalovaným smlouvu označenou jako smlouva o půjčce, kterou se zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 16 000 000 Kč, z nichž část ve výši 4 752 918 Kč žalovaný čerpal před podpisem smlouvy, část ve výši 3 247 082 Kč měla být žalovanému poskytnuta do konce března 1994 a část ve výši 8 000 000 Kč měla být poskytnuta k čerpání v období od 1. 10. 1994 do 31. 12. 1994. Bylo ujednáno, že se jedná o půjčku bezúročnou, a žalovaný se zavázal vrátit půjčku do 31. 12. 2004. Žalovaný uvedené prostředky v celé výši obdržel v hotovosti či proplácením faktur za stavební práce na jeho domě a úpadkyni nic nevrátil.
Ve vztahu k žalované jistině se odvolací soud se soudem prvního stupně ztotožnil též v právním posouzení věci. Shodně s ním usoudil, že smlouva ze dne 7. 3. 1994 v obou předložených verzích je podle svého obsahu smlouvou o úvěru dle §497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák.“), a nikoliv smlouvou o půjčce dle §657 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), neboť z písemného vyjádření obsaženého ve smlouvě je zřejmý závazek sjednat úvěr v konečné výši 16 000 000 Kč. Zdůraznil, že podle tam vyjádřené vůle účastníků peněžní částka nebyla poskytnuta jednorázově, nýbrž účastníci si naopak sjednali možnost postupného čerpání. Dodal, že nebrání-li podle judikatury posouzení smlouvy jako úvěrové, že peněžní prostředky byly poskytnuty při uzavření smlouvy, pak není důvod, proč by tomu tak nemohlo být i v případě poskytnutí peněžitých prostředků před sepisem smlouvy, bylo-li to vůlí smluvních stran, dodatečně stvrzenou v písemném vyhotovení smlouvy.
V dalším odvolací soud argumentoval, že pojmovým znakem smlouvy o úvěru je placení úroků dlužníkem, ustanovení §497 obch. zák. však není uvedeno v §263 odst. 1 obch. zák. obsahujícím výčet kogentních ustanovení, lze se tedy od něho smluvně odchýlit. Navázal úvahou, že když podle judikatury Nejvyššího soudu (rozsudků ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, a ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 29 Cdo 4498/2007, které jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na http://www.nsoud.cz ) a komentářové literatury je možno od dalšího obsahu smlouvy o úvěru oddělit ujednání o úrocích a neplatný způsob jejich sjednání nemá tedy za následek neplatnost celé smlouvy o úvěru, nemůže být neplatná smlouva o úvěru jako celek i v případě, že je výslovně dohodnuto, že bude bezúročná. Uzavřel, že je-li posuzovaná smlouva smlouvou o úvěru, je závazkový vztah jí založený podřízen režimu obchodního zákoníku přímo ze zákona (podle §261 odst. 3 obch. zák.) a je tudíž bezvýznamné, zda si účastníci ujednali podřízení smlouvy režimu obchodního zákoníku (ve verzi předložené žalobcem) či nikoliv (ve verzi předložené žalovaným). Měla-li nastat splatnost dne 31. 12. 2004, byla žaloba podána ve čtyřleté promlčecí lhůtě podle §397 obch. zák. a námitka promlčení byla uplatněna nedůvodně.
Výrok rozhodnutí soudu prvního stupně v části přisuzující úrok z prodlení shledal odvolací soud nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů.
Rozsudek odvolacího soudu v jeho potvrzujícím výroku napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dvou otázek hmotného práva, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a na vyřešení jedné otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlil.
Za dosud nevyřešenou má dovolatel v prvé řadě otázku, zda se může jednat o úvěr, když si smluvní strany výslovně sjednají bezúročnou půjčku. Ptá se, zda není v rozporu se zásadou smluvní volnosti stran a autonomie vůle, jestliže soud smluvním stranám vnucuje úroky, když byla výslovně sjednána bezúročná půjčka, a zda se může jednat o platně sjednaný závazkový vztah, když smlouva nemá ani znaky smlouvy o úvěru dle §497 obch. zák., ani znaky smlouvy o půjčce dle §657 obč. zák.
Jako druhou dovolatel předkládá otázku posouzení neplatnosti smlouvy v případě, že existují dvě obsahově téměř totožné smlouvy, z nichž každá se má řídit jiným právním předpisem.
Od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od závěrů rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 333/2009, a „sp. zn. 29 Cdo 1386/2006“ (má jít zřejmě o rozsudek ze dne 27. 8. 2008, sp. zn. 29 Odo 1386/2006), se měl odvolací soud odchýlit posouzením, podle něhož část půjčky poskytnuté před uzavřením smlouvy lze považovat za úvěr.
Dovolatel podrobuje kritice závěr soudů nižších stupňů, podle něhož předmětná smlouva je podle svého obsahu platnou smlouvou o úvěru. Má za nepřiléhavý poukaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3516/2009 a sp. zn. 29 Cdo 4498/2007, neboť v dané věci nešlo o situaci, kdy strany uzavřely smlouvu o úvěru se všemi náležitostmi, včetně závazku platit úroky, pouze nebyla sjednána jejich výše, a zdůrazňuje zásadní rozdíl v tom, zda strany sjednají výslovně smlouvu bezúročnou, anebo zda si nesjednají platně výši úroků. Odkazuje na komentářovou literaturu, podle níž smlouva označená jako smlouva o úvěru, ale neobsahující závazek dlužníka zaplatit za poskytnuté peněžní prostředky úroky, nemá povahu smlouvy o úvěru. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2636/2008, prosazuje názor, že z povahy a obsahu smlouvy je jasné, že smluvní strany měly zájem uzavřít bezúročnou půjčku, pokud by proto ujednání o bezúročnosti bylo od zbývající části odděleno a nahrazeno závazkem úroky hradit, byl by tím popřen úmysl smluvních stran. Rozhodnutí soudu o tom, že úrok má být hrazen, ačkoliv se smluvní strany výslovně dohodly, že nemají zájem na hrazení úroku, považuje za svévolný zásah veřejné moci a popření principu autonomie vůle. Má za to, že nenaplňuje-li smlouva znaky ani smlouvy o půjčce, ani smlouvy o úvěru, měl být vztah mezi účastníky posouzen jako bezdůvodné obohacení, a táže se, zda soud může nahrazovat vůli stran tak, aby došlo ke zhojení neplatně uzavřené smlouvy o úvěru, případně zda se jedná o bezdůvodné obohacení, když závazkový vtah nelze podřadit pod žádnou z typových smluv upravených v občanském nebo obchodním zákoníku.
V dalším dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že se blíže nezabýval existencí dvou verzí smlouvy, a přiklání se k názoru, že není-li možno určit, kterou ze smluv by se měl právní vztah řídit, mělo by být na obě smlouvy pohlíženo jako na neplatné pro neurčitost.
Názor, podle něhož lze za úvěr považovat i prostředky převzaté před uzavřením smlouvy, podle dovolatele popírá podstatu úvěru.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadený rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 7. článku II, přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínky povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, neboť dovolatelem předložená otázka, zda může být úvěrovou smlouvou smlouva obsahující ujednání o bezúročném poskytnutí peněžních prostředků, sice v jeho rozhodovací praxi vyřešena byla, leč odvolací soud se při řešení této otázky od ustálené judikatury odchýlil. Protože důvody ke změně této své judikatury Nejvyšší soud nenalézá (nehodlá v ní vyřešenou právní otázku posoudit jinak), pojí se s přípustností dovolání též závěr o jeho důvodnosti.
Ustanovení §657 obč. zák. stanovilo, že smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.
Podle §269 odst. 1 obch. zák. ustanovení upravující v hlavě II této části zákona jednotlivé typy smluv se použijí jen na smlouvy, jejichž obsah dohodnutý stranami zahrnuje podstatné části smlouvy stanovené v základním ustanovení pro každou z těchto smluv.
Ustanovení §497 obch. zák. stanovilo, že smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
Podle §502 odst. 1 obch. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2000, od doby poskytnutí peněžních prostředků je dlužník povinen platit z nich úroky ve sjednané výši, jinak v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona. Nejsou-li takto úroky stanoveny, je dlužník povinen platit obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Jestliže strany sjednají úroky vyšší než přípustné podle zákona nebo na základě zákona, je dlužník povinen platit úroky ve výši nejvýše přípustné.
Podle §50a odst. 1 obč. zák. účastníci se mohou písemně zavázat, že do dohodnuté doby uzavřou smlouvu; musí se však přitom dohodnout o jejích podstatných náležitostech.
Podle §289 obch. zák. smlouvou o uzavření budoucí smlouvy se zavazuje jedna nebo obě smluvní strany uzavřít ve stanovené době budoucí smlouvu s předmětem plnění, jenž je určen alespoň obecným způsobem (odstavec 1). Smlouva vyžaduje písemnou formu (odstavec 2).
Nejvyšší soud vysvětlil k účelu §269 odst. 1 obch. zák. např. v rozsudku ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 898/2009, že obchodní zákoník v základním ustanovení každého smluvního typu uvádí jejich podstatné části. Tyto části musí mít každá smlouva jako nezbytné minimum, aby šlo o smlouvu daného typu; jde o nutný obsah určující podstatu a charakter smlouvy. Smlouva, která nemá obsah požadovaný pro to, aby šlo o smlouvu některého typu upraveného obchodním zákoníkem, bude platná, bude-li její obsah určitý, nepůjde však o smlouvu určitého typu upraveného obchodním zákoníkem a úprava daná pro tyto typy se na ni nebude vztahovat.
V souladu s tím Nejvyšší soud dovodil např. v rozsudku ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4818/2010, že je-li jedním z pojmových znaků mandátní smlouvy to, že mandatář pro mandanta na jeho účet zařídí za úplatu určitou obchodní záležitost uskutečněním právních úkonů jménem mandanta nebo uskutečněním jiné činnosti, pak smlouva obsahující ujednání, že obchody nesmějí být prováděny na vlastní účet mandatáře ani na jméno mandanta, typovou mandátní smlouvou být nemůže, byť by další její znaky obsahovala.
Přímo k typu smlouvy o úvěru Nejvyšší soud vyložil např. v rozsudku ze dne 27. 8. 2008, sp. zn. 29 Odo 1386/2006, že pro posouzení smlouvy jako smlouvy o úvěru bylo nezbytné sjednání všech pojmových znaků tohoto typu smlouvy, nikoliv sjednání pouze některých z nich. Jmenovitě ke sjednání úroku se pak vyjádřil např. v rozsudcích ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 29 Cdo 780/2010, v nichž dovodil, že závazek zaplatit úroky patří k pojmovým znakům smlouvy o úvěru, přičemž v prvním z nich výslovně zdůraznil, že smlouva o úvěru nemůže být sjednána jako bezúročná.
Vzhledem tomu, že odvolací soud mimo jiné argumentuje též názorem vyjádřeným v komentářové literatuře z roku 1994, podle něhož je dána možnost poskytnutí úvěru bezúročného, je pro úplnost vhodné poukázat na dílo Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník, Komentář. 11. vydání, Praha : C. H. Beck, 2006, s. 1217, 1223 a 1224, v němž je vyjádřen názor, že smlouva o úvěru nemůže být sjednána jako bezúročná a závazek platit úrok z úvěru nemůže ve smlouvě chybět, má-li jít o smlouvu o úvěru.
Při úvaze, že závazek k placení úroků dlužníkem je pojmovým znakem smlouvy o úvěru, ustanovení §497 obch. zák. však není kogentní a lze se tedy od něho smluvně odchýlit, odvolací soud zřejmě přehlédl ustanovení §269 odst. 1 obch. zák. či podcenil důsledky z něho vyplývající. Obecně vzato od ustanovení §497 obch. zák. se jistě lze ve smlouvě „odchýlit“, ovšem smlouva, v níž bude taková odchylka sjednána, nebude smlouvou o úvěru (srov. např. již citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 898/2009).
Co z tohoto svého právního názoru v poměrech souzené věci dovozuje, odvolací soud nevysvětlil a v navazující argumentaci naopak zachází s ujednáním o bezúročnosti bez bližšího zdůvodnění jako s ujednáním neplatným a soustředí se na řešení otázky, zda má neplatnost tohoto ujednání za následek neplatnost celé smlouvy o úvěru či nikoliv.
Argumentace rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3516/2009 a sp. zn. 29 Cdo 4498/2007, na které odvolací soud v té souvislosti odkazuje, neobstojí. Tato rozhodnutí míří na případ, kdy závazek zaplatit úrok sjednán byl, leč nebyla sjednána jeho výše, popřípadě byla sjednána neplatně; právě jen v takovém případě jsou předpoklady pro aplikaci §502 odst. 1 obch. zák. Oproti názoru odvolacího soudu jde o situaci diametrálně odlišnou od té, kde závazek k zaplacení úroku dohodnut nebyl, popřípadě byla dokonce výslovně sjednána bezúročnost; bylo-li sjednáno úročení, pak bez zřetele na to, zda byla (platně) sjednána výše úroku, může jít o smlouvu o úvěru, neboť příslušná obsahová náležitost je dána, zatímco nebylo-li úročení sjednáno, o smlouvu o úvěru nepůjde.
Řešení zvolené odvolacím soudem, vycházející z premisy, že posuzovaná smlouva je podle svého obsahu v každém případě smlouvou o úvěru, přičemž ujednání o bezúročnosti, které se se smlouvou tohoto typu neslučuje, je odklizeno jako neplatné, neobstojí ve světle judikatury jak Nejvyššího soudu, tak též Ústavního soudu.
Z obou předložených verzí smlouvy vyplývá, že v ní smluvní strany zcela zřetelným, jednoznačným způsobem projevily vůli, že peněžní prostředky budou poskytnuty bezúročně. Jestliže záměrně vyloučily jeden z hlavních pojmových znaků typu smlouvy o úvěru, pak nelze ani z hlediska věcného (obsahového) usoudit, že jejich vůle směřovala k uzavření smlouvy tohoto typu. Tomu, že neměly v úmyslu uzavřít smlouvu o úvěru, ostatně nasvědčuje již samotné označení smlouvy jako smlouvy o půjčce.
Základním principem, na němž je vystavěna úprava závazkového práva, je princip autonomie vůle vyjádřený v článku 2 odstavci 3 Listiny práv a svobod; pro soukromoprávní metodu úpravy je charakteristická tendence ponechat co nejširší prostor svobodné iniciativě jednotlivce a základním soukromoprávním nástrojem uspořádání záležitostí jednotlivce je proto smlouva. Ústavní soud ve své judikatuře, jejíž závěry se odrážejí též v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, zdůrazňuje zásadní význam autonomie smluvních stran v soukromoprávních vztazích, poukazuje na společenskou a hospodářskou funkci soukromoprávní smlouvy a prosazuje nezbytnost důsledného respektování autonomní sféry jednotlivce a požadavek na minimalizaci zásahů ze strany veřejné moci (z rozhodnutí Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a nález ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. I. ÚS 557/05, uveřejněný pod číslem 116/2007 tamtéž, a z rozhodnutí Nejvyššího soudu např. rozsudek ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2147/2009, důvody rozsudku ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 33 Odo 714/2001, uveřejněného pod číslem 1/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1212/2010). Jednotlivec má právo, aby veřejná moc respektovala autonomní projevy jeho osobnosti, včetně projevů volních, pokud takové jednání není zákonem výslovně zakázáno. Porušení tohoto práva se orgán státní moci dopustí i tehdy, pokud formalistickým výkladem právních norem odepře autonomnímu projevu vůle smluvních stran důsledky, které smluvní strany takovým projevem zamýšlely ve své právní sféře vyvolat (z rozhodnutí Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 113/04, uveřejněný pod číslem 63/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 167/04, uveřejněný tamtéž pod číslem 70/2004, a nález ze dne 5. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 691/04, uveřejněný pod číslem 19/2005 též Sbírky, z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu pak např. důvody rozsudku ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 31 Cdo 1571/2010, uveřejněného pod číslem 39/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přímo k otázce řešené v souzené věci se vztahují závěry rozsudku ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3714/2007, v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že autonomie vůle představuje též volnost uzavírání smluv, spočívající (mimo jiné) ve volnosti výběru typu smluv. V rozsudku ze dne 16. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1586/2012, pak Nejvyšší soud uzavřel, že respektování autonomie vůle stran nutně vede k tomu, že jakákoli dohoda smluvních stran musí být vykládána v souladu s tím, co strany takovouto dohodou zamýšlely dosáhnout a jaké právní účinky hodlaly založit svým právním úkonem, tj. k jakému právnímu postavení smluvních stran směrovaly.
Z autonomie smluvních stran a z funkce soukromoprávní smlouvy pak ustálená judikatura dovozuje jako základní princip výkladu smlouvy prioritu výkladu, který nevede k závěru o neplatnosti smlouvy, je-li takový výklad možný (srov. např. již citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 625/03, nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. II. ÚS 3381/10, uveřejněný pod číslem 138/2011 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2317/2006, ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1212/2010, a ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3488/2010).
Je zřejmé, že způsob, jakým se odvolací soud s obsahem posuzované smlouvy vypořádal, se s citovanými judikatorními závěry neslučuje. Odvolací soud nerespektoval projevenou vůli smluvních stran poskytnout a čerpat peněžní prostředky bezúročně, příslušné ujednání posoudil jako neplatné, ačkoliv se tu nabízí varianta posouzení nespojená se závěrem o neplatnosti, a smluvním stranám, jak výstižně namítá dovolatel, cestou chybné aplikace §502 odst. 1 obch. zák. vnutil proti jejich vůli úrok. Takový postup přiměřeným zásahem do smluvní svobody není.
Co se týče platnosti předmětné smlouvy v ujednání, podle něhož část peněžních prostředků ve výši 4 752 918 Kč žalovaný čerpal před podpisem smlouvy, ustálená praxe Nejvyššího soudu připouští možnost, aby se smluvní strany dohodly, že peníze, které již byly dlužníku předány z jiného důvodu a které je povinen věřiteli vrátit, budou nadále (od uzavření smlouvy o půjčce) tvořit předmět půjčky (srovnej např. rozsudky ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 209/2005, ze dne 11. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3790/2008, ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 33 Cdo 4237/2011, a ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 688/2012). V tom nakonec mezi stranami ani sporu nebylo.
V části týkající se peněžních prostředků, které měly být žalovanému poskytnuty, respektive žalovaným čerpány až v budoucnu (částka 3 247 082 Kč do konce března 1994 a částka 8 000 000 Kč v době od 1. 10. 1994 do 31. 12. 1994), smlouvu jako smlouvu o půjčce dle §657 obč. zák. posoudit nelze, neboť smlouva o půjčce je smlouvou reálnou, k níž nedochází jen na základě dohody stran, nýbrž až skutečným odevzdáním předmětu půjčky dlužníku (z rozhodnutí Nejvyššího soudu k tomu srov. např. rozsudek ze dne 14. 5. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2217/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 6, ročník 2004, pod číslem 110, a rozsudky ze dne 27. 8. 2008, sp. zn. 29 Odo 1386/2006, a ze dne 11. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4520/2007). Dokud nedošlo k předání peněz, právní vztah z půjčky nevznikl (srov. důvody usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu e dne 11. 2. 2015, sp. zn. 31 Cdo 2184/2013, uveřejněného pod číslem 55/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „R 55/2015“). Byla-li pak též ve vztahu k těmto peněžním prostředkům sjednána bezúročnost, nemůže jít - při respektu vůle smluvních stran - ani o smlouvu o úvěru.
Z té samotné skutečnosti, že smlouvu v této části nelze podřadit ani pod jeden ze zvažovaných typů smlouvy (ani pod jiný ze smluvních typů upravených v kodexech soukromého práva účinných do 31. 12. 2013), však neplatnost smlouvy, jak prosazuje ve svém vyjádření žalovaná, rozhodně dovozovat nelze. Též takové posouzení by bylo v rozporu s judikovanými ústavními principy, neboť by bez dostatečného důvodu nerespektovalo vůli smluvních stran. Jak občanský zákoník v §51, tak obchodní zákoník v §269 odst. 2 přeci výslovně připouštěly možnost uzavřít smlouvy nepojmenované (innominátní), a Nejvyšší soud vysvětlil např. v již citovaném rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 898/2009, že smlouva, která nemá obsah požadovaný pro to, aby šlo o smlouvu některého typu upraveného obchodním zákoníkem, bude platná, bude-li její obsah určitý, nepůjde však o smlouvu určitého typu upraveného obchodním zákoníkem. Není důvodu, proč by se obdobný závěr neuplatnil též v případě smluv, které nepodléhají režimu obchodního zákoníku.
Pro případ, o který jde v souzené věci, pak Nejvyšší soud již ve své rozhodovací praxi řešení vyhovující zásadě favor negotii nalezl; v již citovaném R 55/2015 posoudil smlouvu, podle níž k půjčce nedošlo v den uzavření této smlouvy, nýbrž měla být poskytnuta v budoucnu, přičemž k předání předmětu půjčky pak skutečně došlo, jako smlouvu o smlouvě budoucí obsahující závazek, že věřitel poskytne v dohodnuté době dlužníku půjčku, a dovodil, že k uzavření smlouvy o půjčce došlo až v okamžiku, kdy byla půjčka skutečně poskytnuta. Možnost uzavřít smlouvu o smlouvě budoucí upravuje jak občanský zákoník v §50a, takobchodní zákoník v §289 a násl.
Tou z variant možných řešení, která vyhovuje požadavku na respektování autonomie vůle smluvních stran, je tedy posouzení, podle něhož předmětná smlouva v důsledku ujednání o bezúročnosti není smlouvou o úvěru, neboť chybí jeden z obligatorních znaků tohoto smluvního typu, nikoliv posouzení, že jde o smlouvu o úvěru, pročež je ujednání o bezúročnosti neplatné.
Na druhou z otázek, které dovolatel předkládá jako dosud judikatorně nevyřešené, není obecně platná odpověď. Řešení takové situace se bude vždy odvíjet od konkrétních okolností toho či onoho případu, zejména v závislosti na konkrétních skutkových zjištěních. Odvolací soud, který vycházel z nesprávného posouzení smlouvy jako smlouvy o úvěru, se dosud nezabýval tím, za jakých okolností vznikly dvě obsahově odlišné verze smlouvy a která z nich obsahuje skutečný projev vůle stran ohledně právního režimu, kterým se měl řídit jejich závazkový vztah. S ohledem na význam ujednání, v němž se verze liší a jenž se plně projevil v tomto sporu, je vyloučeno, aby obě verze obstály současně.
V každém případě však platí, že je-li kvalifikace předmětné smlouvy jako smlouvy o úvěru chybná, je závěr odvolacího soudu o tom, že se závazkový vztah účastníků smlouvy včetně otázky promlčení řídil částí třetí obchodního zákoníku a právo žalobce se tudíž nepromlčelo, nepodložený a právní posouzení, na němž spočívá napadené rozhodnutí, je tak nesprávné, dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř. byl tudíž uplatněn po právu.
Pro řešení otázky promlčení bude rozhodné právě zjištění, zda bylo či nikoliv sjednáno podřízení závazkových vztahů smluvních stran úpravě obchodního zákoníku. Dohodu podle §262 obch. zák. bylo možno učinit jak ve smlouvě o půjčce, tak i ve smlouvě o budoucí půjčce, přičemž pouze v případě, že bylo takto platně ujednáno, bude možno při řešení otázky promlčení aplikovat ustanovení obchodního zákoníku. Otázka postavení žalovaného jako podnikatele při sjednávání smlouvy pro možnost aplikace obchodního zákoníku na otázku promlčení významná není, neboť i v případě vztahu z půjčky uzavřené mezi podnikateli při výkonu jejich podnikatelské činnosti se v době do 31. 12. 2000 (při absenci ujednání dle §262 obch. zák.) otázka promlčení řídila výlučně občanským zákoníkem, vzhledem k §261 odst. 6 obch. zák. v tehdy účinném znění (srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo 1224/2005).
Jestliže Nejvyšší soud přisvědčil dovolateli, že posuzovaná smlouva není smlouvou o úvěru, bylo nadbytečné zabývat se otázkou, zda se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, posoudil-li peněžní prostředky poskytnuté před uzavřením smlouvy jako úvěr.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není v potvrzujícím výroku o věci samé správné a předpoklady pro jeho změnu podle §243d písm. b) o. s. ř. v souzené věci splněny nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), v tomto výroku podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. zrušil v části ve výroku pod bodem I přisuzující žalobci částku 16 000 000 Kč i tento rozsudek a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 věta první ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 3. 2018
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu