ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.3570.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 3570/2017-226
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně LOANINVEST LIMITED , se sídlem Walkers SPV Limited, Walker House, Mary Street, P. O. Box 908 GT, George Town, Grand Cayman, Kajmanské ostrovy, registrační číslo 127383, vymazané z registru společností Kajmanských ostrovů ke dni 20. 7. 2007, proti žalovaným 1) P. I. , zemřelému 3. 3. 2008, a 2) Š. H. , zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8/8, o zaplacení částky 97 965 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 41 C 65/2006, o dovolání žalované 2) proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2016, č. j. 27 Co 166/2015-190, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalované 2) se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává .
Odůvodnění:
Městský soud v Brně usnesením ze dne 18. 3. 2015, č. j. 41 C 65/2006-182, zastavil řízení o zaplacení částky 97 965 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Krajský soud v Brně k odvolání žalované v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku II. (první výrok) a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Žalovaná 2) podala dovolání výslovně pouze proti prvnímu výroku usnesení odvolacího soudu, přičemž co do přípustnosti uvádí, že „napadané rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žalované 2) přizná plnou náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů, nebo aby rozhodnutí odvolacího soudu a případně i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil příslušnému soudu k dalšímu řízení.
Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době zahájení řízení se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelka má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky „hmotného práva“, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena („právo na náhradu nákladů řízení proti žalobci, který během řízení jednak postoupil žalovanou pohledávku na další subjekt a jednak zanikl, přičemž jeho právní nástupce nevyslovil souhlas s pokračováním řízení“). Argumentuje ve prospěch názoru, že soudy nižších stupňů měly žalované 2) přiznat náhradu nákladů řízení podle ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř.
Dovolatelkou tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání však není dán, neboť Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v řízení, v němž jeden z účastníků ztratil způsobilost být účastníkem řízení, je pojmově vyloučeno přiznat některému z účastníků náhradu nákladů řízení. O nákladech řízení v takovém případě soud rozhoduje podle ustanovení §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 [v občanském soudním řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 jde o písm. b)] (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1188/2014, či ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4600/2017, jež jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). Jestliže soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně zanikla bez právního nástupce již ke dni 20. 7. 2007, a proto podle ustanovení §146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. žádné z účastnic nepřiznaly náhradu nákladů řízení, rozhodly v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že žalobkyně pohledávku, jež je předmětem řízení, postoupila na jiný subjekt. Přímo ze znění ustanovení §146 o. s. ř. jednoznačně plyne, že povinnost k náhradě nákladů řízení podle tohoto ustanovení může soud uložit pouze účastníku řízení. Sama dovolatelka v dovolání připouští, že pokud se nový vlastník pohledávky nestal účastníkem řízení, nelze mu povinnost k náhradě nákladů řízení uložit.
Dovolatelka dále spatřuje „porušení práva na spravedlivý proces“ v tom, že „ačkoli je z napadeného rozhodnutí zřejmé, že soud před jeho vynesením musel provádět dokazování, prováděl je bez jednání“, a má za to, že „tato vada představuje zásadně nesprávné odchýlení se od judikatury soudu dovolacího“. Tato námitka je však irelevantní, neboť tvrzení dovolatelky o vadě řízení nezahrnuje žádnou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka rovněž přehlíží, že argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje. Ani tomuto požadavku však dovolatelka nedostála, neboť na žádnou judikaturu dovolacího soudu neodkázala.
Nejvyšší soud proto dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. 2. 2018
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu