ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.3781.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 3781/2017-125
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně E.I.C.I., spol. s r. o. , se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Spálená 95/25, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 60462655, zastoupené Mgr. Tomášem Biemem, advokátem, se sídlem v Praze 8, V Holešovičkách 94/41, proti žalované Fortnes s. r. o. , se sídlem v Praze 5 – Hlubočepích, Werichova 952/13, PSČ 152 00, identifikační číslo osoby 27580121, zastoupené Mgr. Tomášem Kocourkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Maiselova 38/15, o určení neexistence pohledávky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 77/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2017, č. j. 54 Co 409/2016-89, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2 800 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
Odůvodnění:
V souzené věci se žalobkyně domáhala určení, že pohledávka žalované ve výši 17 200 000 Kč s příslušenstvím, vzniklá na základě smlouvy o úvěru uzavřené mezi účastníky dne 12. 3. 2010, zanikla ke dni 31. 12. 2012. K výzvě soudu prvního stupně, aby tvrdila a prokázala naléhavý právní zájem na požadovaném určení, uvedla, že tato žaloba je její jedinou možnou obranou „z pohledu existence pohledávky“; je přesvědčena, že došlo k řádnému započtení, a má za to, že tímto se vyjasní, zda je nebo není dlužníkem. V rámci odvolacího řízení upřesnila, že naléhavý právní zájem shledává v hrozbě uplatnění předmětné pohledávky na základě notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti ze dne 12. 3. 2010, k čemuž ještě nedošlo, ale může kdykoliv dojít.
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 25. 8. 2016, č. j. 42 C 77/2016-63, jímž Okresní soud pro Prahu 5 žalobu zamítl.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi soustavně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhý odkaz na §237 o. s. ř. nebo citace textu tohoto ustanovení či jeho části. Má-li pak být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. již usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání předně v tom, že “odvolací soud se při svém rozhodování odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, příp. je vhodné, aby dovolací soud posoudil věc jinak ohledně posouzení otázky naléhavého právního zájmu žalobce včetně preventivní funkce rozhodnutí věci pro případné další spory a otázky vázanosti soudů při posouzení předběžné otázky překážkou věci rozhodnuté“.
Judikaturu dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit, dovolatelka výslovně neoznačila a tento údaj nevyplývá zřetelně ani z obsahu její dovolací argumentace.
Dovolatelka argumentuje, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 21 Cdo 267/2000 (jde o rozhodnutí uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 1, ročník 2001, pod číslem 15), na jehož závěry odkazuje odvolací soud, byl vydán v době, kdy „ještě nebyla ustálená upřesňující judikatura Nejvyššího soudu, která rozšiřuje případy, kdy lze podat žalobu na určení i přes možnost žaloby na plnění“, z níž příkladmo uvádí rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2714/2013 (který je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na http://www.nsoud.cz ). Má-li tím dovolatelka na mysli, že odvolací soud se při řešení otázky naléhavého právního zájmu na požadovaném určení odchýlil od posledně zmíněného rozhodnutí Nejvyššího soudu, pak jí nelze přisvědčit.
Ty závěry, které dovolatelka cituje z rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 2714/2013, nepřinášejí oproti dosavadní rozhodovací praxi nic nového; Nejvyšší soud tu v úvodu svých úvah cituje výklad přijatý v jeho předchozí judikatuře (srov. např. již rozsudky ze dne 14. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1419/2002, ze dne 21. 6. 2005, sp. zn. 32 Odo 57/2005, ze dne 31. 3. 2008, sp. zn. 33 Odo 693/2006, a ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 32 Cdo 273/2010), vztažený k předpokladům naléhavého právního zájmu na určení v obecné poloze. Dovolatelka zřejmě přehlédla, že na základě těchto závěrů se Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 2714/2013 vyjádřil speciálně k situaci, o niž jde též v souzené věci, totiž k přípustnosti žaloby na určení neexistence žalobcova dluhu vůči žalovanému založené na tvrzení, že žalovaný po žalobci vymáhá splnění dluhu cestou výkonu rozhodnutí nařízeného podle notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, ačkoliv ve skutečnosti vůči němu takovou pohledávku nemá. Nejvyšší soud tu vysvětlil - právě s odkazem na závěry rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 267/2000 - že po nařízení soudního výkonu rozhodnutí (po pověření a nařízení exekuce) na podkladě titulu, jímž je notářský zápis se svolením k vykonatelnosti, se otázka, zda oprávněná osoba má či nemá podle hmotného práva nárok na vymáhané plnění, řeší ve zvláštním „sporném“ řízení o zastavení soudního výkonu (exekuce), jinak řečeno, řešení otázky, zda pohledávka nebo jiný nárok, jichž se „dohoda“ v zápise týká, vychází ze závazku, který nikdy nevznikl, případně již zanikl, který je neplatný nebo se promlčel, pro účely vykonávacího (exekučního) řízení pomocí určovací žaloby je nepřípustné, neboť vede jen ke zbytečnému rozmnožování sporů.
Dovolatelka se tedy mýlí, naznačuje-li, že řešení přijaté v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 267/2000 bylo Nejvyšším soudem v jeho následující rozhodovací praxi překonáno. Právě naopak, Nejvyšší soud ze závěrů tohoto rozhodnutí i nadále důsledně vychází, jak je zřejmé nejen z rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 2714/2013, ale též např. z rozsudků ze dne 23. 7. 2009, sp. zn. 20 Cdo 2953/2007, ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1582/2013, a ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2135/2015. Přisvědčit nelze ani jejímu argumentu, že odkaz na závěry rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 267/2000 je nepřiléhavý; je tomu právě naopak.
Dovolatelkou kritizovaný názor, že pravomocným rozsudkem soudu o určení neexistence pohledávky by exekuční soud nebyl vázán a otázku existence závazku by znovu posuzoval pro účely rozhodnutí o zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) jako otázku předběžnou a z rozsudku by vyšel jen při nezměněných skutkových okolnostech, odvolací soud převzal doslova právě z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2714/2013.
K odklonu od shora citovaných judikatorních závěrů Nejvyšší soud v argumentaci dovolatelky důvody nehledává.
Dovolatelka má dovolání za přípustné též proto, že odvolací soud se podle jejího názoru „zčásti odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (i Ústavního soudu) ohledně posouzení otázky dokazování a odůvodnění rozhodnutí a rovněž by měl Nejvyšší soud rozhodnout ohledně právního názoru o správném procesním postupu v případě právního zájmu“.
Dovolatelka v té souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, a jeho závěry týkající se důkazního břemene a předpokladů, za nichž lze dospět k závěru o jeho neunesení, na řešení těchto otázek však napadené rozhodnutí nezávisí, neboť není založeno na závěru, že dovolatelka neunesla důkazní břemeno. Soudy obou nižších stupňů vyšly z názoru, dovoláním nezpochybněného, že usoudí-li soud již ze samotných žalobních tvrzení, že tu není naléhavý právní zájem na požadovaném určení, je procesně neekonomické, aby prováděl dokazování, nadto důkazy, které mají objasnit existenci či neexistenci právního vztahu mezi účastníky. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
Rozhodovací praxe soudů je ostatně ustálena v názoru, že v řízení, v němž by i v případě prokázání žalobních tvrzení nebylo možno vyhovět uplatněnému žalobnímu návrhu, není potřeba provádět dokazování (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 1998, sp. zn. 16 Co 95/98; 16 Co 96/98, uveřejněný pod číslem 62/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z rozhodnutí Nejvyššího soudu např. unesení ze dne 7. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 896/2006, rozsudek ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. 25 Cdo 627/2006, usnesení ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 293/2016, rozsudek ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4615/2015, a usnesení ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2962/2017).
Nebylo-li třeba pro účely posouzení přípustnosti žaloby na určení neexistence dluhu provádět dokazování, pak se ovšem nemůže jednat o tzv. opomenuté důkazy ve smyslu dovolatelkou citovaných rozhodnutí Ústavního soudu, usnesení ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. III. ÚS 182/02, a nálezu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94.
Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně ve všech jeho výrocích, avšak v části, v níž směřuje proti rozsudku odvolacího soudu ve výrocích o nákladech řízení, dovolání postrádá jakoukoliv argumentaci a nemá tedy žádnou z náležitostí vyžadovaných ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Tento nedostatek již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež v tomto rozsahu brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání v této jeho části (srov. §243c odst. 1 větu první o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. dílem jako nepřípustné, dílem jako vadné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 20. 3. 2018
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu