ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.3934.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 3934/2017-207
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně TIME : SERVICE, a. s. , se sídlem v Praze 7, Tusarova 453/41, identifikační číslo osoby 63999820, zastoupené Mgr. Janem Pacovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Čelakovského sady 433/10, proti žalované euroAWK s. r. o. , se sídlem v Praze 10, Konopišťská 739/16, identifikační číslo osoby 24196819, zastoupené JUDr. Pavlem Weikertem, advokátem se sídlem v Praze 2, Italská 2561/47, o zaplacení částky 525 391 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 18/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 2017, č. j. 6 Cmo 168/2016-168, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12 971 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 12. 3. 2015, č. j. 46 Cm 18/2013-104, kterým Městský soud v Praze zamítl žalobu o zaplacení částky 525 391 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž co do přípustnosti uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu „závisí jednak na vyřešení právní otázky, která by měla být dovolacím soudem vyřešena odlišně od dosavadní rozhodovací praxe, a zároveň závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe“. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje dovolání za nepřípustné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl, případně zamítl, a aby žalované přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době zahájení řízení se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
V průběhu dovolacího řízení původní žalovaná - společnost euroAWK s. r. o., identifikační číslo osoby 43965717 - zanikla ke dni 31. 12. 2017 výmazem z obchodního rejstříku. Usnesením ze dne 20. 2. 2018, č. j. 32 Cdo 3934/2017-204, Nejvyšší soud rozhodl, že v řízení bude na straně žalované pokračováno se společností euroAWK s. r. o., se sídlem v Praze 10, Konopišťská 739/16, identifikační číslo osoby 24196819, jako s procesní nástupkyní původní žalované.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelka formuluje „otázku platného uzavření komisionářské smlouvy mezi žalobcem a žalovaným“, přičemž má za to, že jde o „otázku, která by měla být dovolacím soudem vyřešena odlišně od dosavadní rozhodovací praxe“. Tímto tvrzením má dovolatelka patrně na mysli předpoklad přípustnosti uvedený v ustanovení §237 o. s. ř. jako čtvrtý v pořadí, tedy že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak.
Odvolací soud v projednávané věci uzavřel, že jednatel žalované, Ing. Jaroslav Hanika, který podle společenské smlouvy a zápisu způsobu jednání v obchodním rejstříku nebyl oprávněn jednat jménem žalované samostatně, ale pouze společně s dalším jednatelem, nemohl jednat za žalovanou samostatně jako zmocněnec na základě plné moci. Tento závěr je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. 29 Odo 1082/2005, uveřejněný pod číslem 17/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 29 Cdo 943/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3191/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4432/2013, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 2928/14, či obdobně rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Odo 11/2006, uveřejněný pod číslem 76/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách). Na uvedeném závěru nemůže ničeho změnit ani dovolatelkou zdůrazňovaná skutečnost, že další z jednatelů, Aladar Kruti, byl oprávněn jednat jménem žalované samostatně.
Jednal-li jménem žalované jednatel, který nebyl oprávněn činit jejím jménem právní úkony samostatně, ale pouze společně s dalším jednatelem, nelze takový projev vůle považovat za projev vůle žalované (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 21 Cdo 265/2007, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2008, pod číslem 51, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2031/2010, a ze dne 24. 10. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3191/2010). Tyto závěry nemá Nejvyšší soud důvod měnit ani na základě úvah dovolatelky, podle nichž je jedním ze základních principů výkladu smluv priorita takového výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, či odkazů na ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Žádné z ustanovení §1 až 14 o. z. totiž není přípustné aplikovat způsobem, který by vedl k tomu, že „dosavadní právní úprava“ nebude v právních vztazích vzniklých v době do 31. 12. 2013 náležitě respektována (tedy že zejména nebude buď používána vůbec, nebo že bude vykládána odlišně, v rozporu s ustálenou judikaturou); ustanovení §3030 o. z. nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení §1 až 14 o. z. na právní vztahy vzniklé před 31. 12. 2013 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněný pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolatelkou tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání tak není dán.
Podle názoru dovolatelky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky „povinnosti soudu aplikovat na žalobcem tvrzený skutkový stav příslušné předpisy hmotného práva, a to i v případě, kdy právní důvod požadovaného plnění je žalobcem uveden jinak či není uveden vůbec“. V této souvislosti cituje konkrétní judikaturu dovolacího soudu, podle níž vychází-li nárok na peněžité plnění ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit uplatněný nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, je povinností soudu takto nárok posoudit, a to bez ohledu na to, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoliv. V projednávané věci se žalobkyně žalobou domáhala plnění ze smlouvy, přičemž soudy nižších stupňů - poté, co dospěly k závěru, že smlouva podepsaná Ing. Jaroslavem Hanikou nebyla uzavřena platně - v souladu s dovolatelkou citovanou judikaturou posuzovaly žalobou uplatněný nárok jako nárok z bezdůvodného obohacení. Jelikož však žalobkyně přes výzvu soudu podle ustanovení §118a o. s. ř. svá tvrzení řádně nedoplnila a nepředložila důkazy, nemohly soudy učinit závěr o důvodnosti žaloby. Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) tedy nerozhodl o zamítnutí žaloby proto, že by se jinou právní kvalifikací žalobou uplatněného nároku nezabýval. Závěr odvolacího soudu o tom, že tvrzení žalobkyně neobsahovala žádné skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že jde o nárok na náhradu škody, se dovolatelce zpochybnit nepodařilo (viz níže argumentaci k dovolatelkou formulované otázce „právního posouzení náhrady škody dle ust. §268 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník“). Ani co do řešení dovolatelkou výše formulované otázky tak tvrzený předpoklad přípustnosti není dán, neboť odvolací soud se od dovolatelkou citované judikatury neodchýlil.
Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky „posouzení bezdůvodného obohacení vzniklého tím, že žalobce plnil smlouvu a žalovaný nikoli“. V této souvislosti argumentuje ve prospěch názoru, že strany neuzavřely smlouvu komisionářskou, ale smlouvu nepojmenovanou, a k tomuto tvrzení cituje konkrétní judikaturu dovolacího soudu, od níž se podle jejího názoru odvolací soud odchýlil. Tímto způsobem však přípustnost dovolání založit nelze, neboť odvolací soud se kvalifikací předmětné smlouvy jako smlouvy nepojmenované nezabýval a neučinil v tomto směru žádný závěr, který by mohl být přezkoumán dovolacím soudem. Vyšel totiž ze zjištění, že Ing. Jaroslav Hanika nebyl oprávněn jednat za žalovanou samostatně a jeho jednání nelze považovat za projev vůle žalované. Jak bylo uvedeno výše, tento závěr se dovolatelce nepodařilo zpochybnit. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
Přípustnost dovolání nezakládá ani argumentace dovolatelky, podle níž měl soud přiznat žalobou uplatněný nárok jako nárok z bezdůvodného obohacení, neboť žalovaná měla majetkový prospěch z užívacího práva k předmětným reklamním plochám. Dovolatelka přehlíží, že soudy uplatněný nárok posuzovaly jako nárok z bezdůvodného obohacení, nemohly však učinit závěr o důvodnosti žaloby, neboť žalobkyně přes řádnou výzvu soudu prvního stupně podle ustanovení §118a o. s. ř. svá tvrzení nedoplnila a nepředložila důkazy. Dovolatelka tak ve své argumentaci vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Zakládá kritiku závěrů odvolacího soudu na své vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je pro ni nepříznivé právní posouzení založeno, a ve skutečnosti tak nezpochybňuje správnost právního posouzení, nýbrž správnost zjištěného skutkového stavu věci.
Dovolatelka má za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení „otázky právního posouzení náhrady škody dle ust. §268 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník“ (dále jen „obch. zák.“), a argumentuje ve prospěch názoru, že pokud je smlouva neplatná, měly soudy žalobě vyhovět na základě ustanovení §268 obch. zák., neboť žalobkyně byla v dobré víře o platnosti uzavřené smlouvy. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. 2. 2005, sp. zn. 29 Odo 161/2004, na nějž odkazuje dovolatelka, vysvětlil, že to, zda je účastník smlouvy v dobré víře, může být pro posuzování platnosti smlouvy významné pouze tehdy, jestliže jménem společnosti jednala osoba zapsaná v obchodním rejstříku jako její statutární orgán, způsobem uvedeným v obchodním rejstříku, ač nebyla oprávněna takto jednat (shodně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 198/2002, uveřejněný pod číslem 58/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O takový případ však v projednávané věci nejde. Na projednávanou věc nedopadají ani závěry druhého dovolatelkou citovaného rozhodnutí, totiž rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 32 Odo 1087/2006. Toto rozhodnutí vychází z jiného skutkového stavu než projednávaná věc, Nejvyšší soud v této jiné věci neposuzoval vědomost stran smlouvy o tom, že za právnickou osobu jedná osoba, která podle společenské smlouvy a zápisu způsobu jednání v obchodním rejstříku nebyla oprávněna jejím jménem jednat samostatně, ale vědomost stran o neplatnosti smlouvy způsobené porušením zákona č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek. Odvolací soud se od dovolatelkou citovaných rozhodnutí neodchýlil a uplatněný předpoklad přípustnosti tak není dán.
Pro úplnost Nejvyšší soud poukazuje na vnitřní rozpornost dovolání, neboť dovolatelka postupně argumentuje ve prospěch názorů, že strany platně uzavřely smlouvu komisionářskou, dále že uzavřely smlouvu nepojmenovanou, že soudy měly žalobou uplatněný nárok posoudit jako nárok z bezdůvodného obohacení a že jej měly posoudit jako nárok na náhradu škody podle ustanovení §268 obch. zák. Přitom je nepochybné, že smluvní nároky vylučují možnost posouzení těchto nároků jako nároků z bezdůvodného obohacení či z odpovědnosti za škodu.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 27. 2. 2018
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu