ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.5152.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 5152/2017-446
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně KÁMEN Zbraslav, a.s. , se sídlem v Praze 5, Žitavského 1178, PSČ 156 00, identifikační číslo osoby 01820460, zastoupené JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 705/16, proti žalované PRO-KATEX a.s. , se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2279/164, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 63080796, zastoupené JUDr. Ivo Beránkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 47/73, o zaplacení 5 682 774 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Cm 235/2001, o dovoláních žalobkyně a žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 5. 2017, č. j. 2 Cmo 36/2016-383, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Dovolání žalované se odmítá .
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 36 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Ivo Beránka.
Odůvodnění:
Původní žalobce – Ing. Zdeněk Rada, správce konkursní podstaty společnosti Čedič Dobkovičky a.s. (dále též jen „Čedič Dobkovičky“), se domáhal zaplacení žalované částky představující soubor pohledávek Čedič Dobkovičky za „sdružením firem“ A.G. Service, s.r.o. a Ing. Libor Veselý – Stavební firma Veselý (dále též jen „sdružení“). Tento závazek sdružení měla následně převzít žalovaná.
Usnesením ze dne 16. 2. 2015, č. j. 53 Cm 235/2001-139, Městský soud v Praze připustil, aby na místo žalobce vstoupila do řízení současná žalobkyně, jejíž právní předchůdkyni byly žalované pohledávky postoupeny na základě smlouvy ze dne 5. 5. 2004.
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze změnil zamítavý výrok rozsudku Městského soud v Praze ze dne 27. 10. 2015, č. j. 53 Cm 235/2001-278, tak, že co do částky 336 986 Kč s příslušenstvím žalobě vyhověl; ve zbytku, tj. co do částky 5 345 788 Kč s příslušenstvím, zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech za řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Odvolací soud odkázal na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 8. 2009, č. j. 13 Cmo 212/2008-314, v němž Vrchní soud vyslovil absolutní neplatnost smlouvy o prodeji části podniku ze dne 29. 5. 1997, uzavřené mezi žalovanou jako kupující a členy sdružení jako prodávajícími, jíž mělo dojít k převodu vlastnických práv k části movitého a nemovitého majetku, jiných práv a majetkových hodnot, jež sloužily k provozování podnikatelské činnosti prodávajících, na žalovanou. Vzhledem k absolutní neplatnosti této smlouvy podle odvolacího soudu nemohly na žalovanou přejít závazky sdružení vůči Čedič Dobkovičky. Protože nedošlo k platnému převzetí dluhu žalovanou, schází žalobkyni v řízení aktivní legitimace, avšak vyjma částky 2 000 000 Kč, která představuje část kupní ceny, za níž měla žalovaná podle shora označené smlouvy od sdružení část podniku odkoupit, a kterou Čedič Dobkovičky zaplatila sdružení za žalovanou na základě dohody o úhradě kupní ceny uzavřené mezi Čedič Dobkovičky a žalovanou dne 26. 6. 1997. Tato dohoda o úhradě kupní ceny je však z důvodu neplatnosti smlouvy o prodeji části podniku ze dne 29. 5. 1997 podle odvolacího soudu rovněž neplatná.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že pohledávky Čedič Dobkovičky za sdružením, resp. za žalovanou, nebyly řádně specifikovány. Pouhá účetní evidence k této specifikaci nedostačuje. Rovněž smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi J. K., Čedič Dobkovičky a sdružením, na jejichž základě mělo docházet k postupnému snižování vymáhaných pohledávek, jsou podle odvolacího soudu neplatné z důvodu nedostatečné specifikace postupovaných pohledávek. Závěr o neplatnosti však nedopadá na smlouvu o postoupení pohledávky uzavřenou mezi žalovanou jako postupníkem a J. K. jako postupitelem dne 1. 5. 1998, jejímž předmětem je postoupení jeho pohledávky za Čedič Dobkovičky v celkové výši 1 663 014 Kč, vzniklé na základě smlouvy o půjčce ze dne 5. 5. 1995. Tato pohledávka je podle odvolacího soudu dostatečně specifikována odkazem na smlouvu o půjčce. Přestože smlouva o půjčce soudu prvního stupně nebyla předložena, poskytnutí půjčky nebylo v průběhu řízení zpochybněno.
Zaplacením částky 2 000 000 Kč, kterou Čedič Dobkovičky prokazatelně zaplatila sdružení na základě dohody o úhradě kupní ceny ze dne 26. 6. 1997, vzniklo Čedič Dobkovičky právo na vydání bezdůvodného obohacení podle §451 a násl. občanského zákoníku. Dne 15. 5. 1998 žalovaná uzavřela s Čedič Dobkovičky dohodu o započítání vzájemných pohledávek, jíž došlo k započtení pohledávky žalované ve výši 1 663 014 Kč, jež jí byla postoupena J. K. smlouvou ze dne 1. 5. 1998, proti pohledávce Čedič Dobkovičky za žalovanou ve výši 2 000 000 Kč, představující zaplacenou část kupní ceny. Po započtení těchto pohledávek zbyla Čedič Dobkovičky neuhrazená část pohledávky za žalovanou ve výši 336 986 Kč. Co do této částky s příslušenstvím tedy odvolací soud zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé změnil a žalobě v tomto rozsahu vyhověl.
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jež směřovala proti jeho potvrzujícímu výroku ve věci samé a proti výroku o náhradě nákladů řízení, majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.“ Jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Žalobkyně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nebylo možné prokázat oprávněnost jejího nároku; naopak existence předmětných pohledávek byla podle ní na základě provedených důkazů spolehlivě doložena. Soudy obou stupňů se podle žalobkyně dostatečně nevypořádaly s navrženými důkazy a zcela nesprávně interpretovaly jejich obsah.
Žalobkyně dále namítá, že „rozsudky soudů obou stupňů jsou postiženy vadou spočívající v neprovedení navržených důkazů na základě nesprávného právního posouzení věci a odůvodnění vykazujícího znaky libovůle.“ Vzhledem ke složitosti souzené věci žalobkyně navrhovala výslech dalších svědků, avšak tento její návrh byl zamítnut.
Podle žalobkyně odvolací soud také pominul, že jednání žalované lze považovat za uznání závazku vůči Čedič Dobkovičky ve smyslu §407 odst. 3 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). Žalovaná na svůj závazek částečně plnila, a to formou vzájemného započtení pohledávek, z jejího jednání bylo tedy možné nesporně usoudit, že uznává i zbytek svého závazku vůči Čedič Dobkovičky.
Žalobkyně rovněž s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, a ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 26 Cdo 669/2014, namítá, že odvolací soud ani soud prvního stupně nepostupovaly správně, pokud při svém rozhodování v otázce platnosti smlouvy o prodeji části podniku ze dne 29. 5. 1997 přihlédly k závěrům vysloveným v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 8. 2009, č. j. 13 Cmo 212/2008-314. Případná neplatnost této smlouvy se podle žalobkyně jejích nároků vůči žalované (coby subjektu přebírajícímu dluh v rámci privativní intercese) nijak nedotýká. Avšak i v případě, že by smlouva o prodeji části podniku ze dne 29. 5. 1997 byla neplatná, byl by podle žalobkyně její nárok po právu. V této otázce žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 2011/2007.
Nesprávný je podle žalobkyně rovněž závěr odvolacího soudu, že pohledávky, jež jsou předmětem žaloby, nebyly řádně specifikovány. Žalobkyně přesně specifikovala, jaké dílčí pohledávky žalobou uplatnila, uvedla, čeho se jednotlivé týkají, a to včetně právních titulů svých nároků, a označila důkazy, z nichž její tvrzení vyplývají.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podala i žalovaná. Jeho přípustnost podle §237 o. s. ř. spatřuje v tom, že odvolací soud „postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu“. Jako dovolací důvod označila nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Žalovaná, odkazujíc na usnesení Nejvyššího soud ze dne 15. 11. 2005, sp. zn. 32 Odo 758/2005, vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně aplikoval §79 odst. 1 o. s. ř. Podle žalované ze žaloby jednoznačně nevyplývá, že jí je uplatňován nárok z dohody o úhradě části kupní ceny ze dne 26. 6. 1997. Tato pohledávka není v žalobě jednoznačně konkretizována jako součást žalované částky, žalovaná tak nemohla uplatnit argumentaci vyvracející její existenci. Pokud z vylíčení rozhodných skutečností v žalobě není patrno, na které nároky bylo započteno a které zbývající nároky jsou žalobou uplatňovány, nemůže takové skutečnosti dovozovat soud.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o nich – v souladu s bodem 7 čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s bodem 2 čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 čl. II části první přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním žalobkyně.
Již v minulosti Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vysvětlil, že i podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 platí, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodl o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, na více závěrech, z nichž každý sám o sobě vede k zamítnutí žaloby (či k jejímu vyhovění), není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže některý z těchto závěrů není dovoláním zpochybněn nebo jestliže některá z řešených otázek nesplňuje předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1640/2013, nebo ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. 32 Cdo 3810/2016).
V nyní projednávané věci odvolací soud založil své rozhodnutí na tom, že smlouva o prodeji části podniku ze dne 29. 5. 1997, uzavřená mezi žalovanou jako kupující a členy sdružení jako prodávajícími, je absolutně neplatná, a dále zejména na neurčitosti ve vymezení pohledávek, jež měly být postoupeny, a dluhů, které měly být převzaty, resp. k nimž mělo být přistoupeno. Závěr odvolacího soudu o neurčitosti ve vymezení pohledávek (viz strany 15 a 16 napadeného rozsudku), jenž jako důvod pro zamítnutí žaloby v rozsahu, v němž byla zamítnuta, obstojí sám o sobě, je plně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. závěry vyslovené v rozsudku ze dne 20. 12. 2000, sp. zn. 32 Cdo 2306/98, v němž Nejvyšší soud uvedl, že „k obligatorním obsahovým náležitostem smlouvy o postoupení pohledávky vedle vlastního označení účastníků smlouvy patří identifikace postupované pohledávky, která musí zahrnovat řádné označení postupitelova dlužníka a popis pohledávky co do její výše a skutečností, na nichž se zakládá. Postupovaná pohledávka musí být identifikována dostatečně určitě – tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou postupitele za stejným dlužníkem a aby mezi smluvními stranami nevznikaly pochybnosti o tom, jaká pohledávka, jak a kdy byla postoupena.“).
Žalobkyně sice otázku specifikace pohledávek formulovala, avšak nedostála požadavku, aby v dovolání konkrétně popsala, v čem pro řešení předmětné otázky spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Tento požadavek, jak Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Tvrzení, podle kterého napadené rozhodnutí řeší otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, však může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, jež jsou – stejně jako všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách). Z obsahu dovolání plyne, že v otázce specifikace pohledávek žalobkyně spatřuje přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Žalobkyně však neoznačila žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu, od něhož se měl podle ní odvolací soud při řešení této otázky odchýlit. Dovolání tedy v této části trpí vadou. Navíc ani v dovolání žalobkyně předmětné pohledávky a dluhy co do jejich vzniku, právního titulu či obsahu nijak nespecifikovala.
Další žalobkyní vymezené otázky (převzetí dluhu žalovanou namísto sdružení, neprovedení navržených důkazů, uznání závazku žalovanou, závaznost posouzení předběžné otázky v předchozím řízení a převzetí dluhu z neplatné smlouvy) nebyly způsobilé otevřít přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť, jak bylo vysvětleno shora, jejich řešení by na správnosti rozhodnutí odvolacího soudu nemohlo ničeho změnit.
Nejvyšší soud pro úplnost uvádí, že námitkou nepřezkoumatelnosti dovoláním napadeného rozsudku nečiní žalobkyně nic jiného, než že předkládá námitku procesní vady, jíž měl odvolací soud svým postupem řízení zatížit. Totéž platí i o argumentaci žalobkyně stran neprovedení navrhovaných důkazů. Námitka vady řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem však neodpovídá kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. není ani způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5325/2015). K vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Rovněž hodnocení důkazů nelze (se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v §132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96).
Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalobkyně v části směřující proti té části rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrzeno, podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl z části pro vady a z části pro nepřípustnost.
V části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení trpí dovolání žalobkyně vadou, neboť v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K výroku o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoli argumentace. Tento nedostatek nelze odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.) již uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v této části dovolání posoudit jeho přípustnost a důvodnost. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně v této části podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Nejvyšší soud se dále zabýval dovoláním žalované, z jehož obsahu lze dovodit, že směřuje toliko proti té části rozhodnutí odvolacího soudu, jíž byl zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé co do částky 336 986 Kč s příslušenstvím změněn tak, že žalobě bylo vyhověno.
Otázka vad žaloby nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nedostatek specifikace pohledávek při jejich postoupení či dluhů při jejich převzetí není vadou žaloby, pokud všechny rozhodné skutečnosti ve smyslu §79 odst. 1 o. s. ř. byly v žalobě dostatečně vylíčeny. Jak Nejvyšší soud vyložil v usnesení ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod číslem 209 „rozhodujícími skutečnostmi se ve smyslu ustanovení §79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci, tedy vymezit předmět řízení po skutkové stránce. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení, jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce.“ Ke shodnému závěru dospěl Nejvyšší soud i v rozsudku, na nějž žalovaná odkázala a jenž se zabýval individualizací žalobního nároku. Požadavek, aby žaloba obsahovala vylíčení všech hmotněprávních předpokladů žalobního nároku (tedy i specifikaci postupovaných pohledávek či převzatých dluhů), však z rozhodnutí, na něž žalovaná odkázala, ani z jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu neplyne, jak se žalovaná mylně domnívá.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 5. 3. 2018
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu