ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.5191.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 5191/2017-543
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně UNICREO s.r.o. , se sídlem v Praze 1, Revoluční 8, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 25117548, zastoupené JUDr. Ing. Pavlem Fabianem, advokátem se sídlem v Brně, Marešova 304/12, proti žalované ESSOX s.r.o. , se sídlem v Českých Budějovicích, Senovážné nám. 231/7, PSČ 370 01, identifikační číslo osoby 26764652, o zaplacení 380 140 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 30 ECm 131/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 5. 2017, č. j. 3 Cmo 186/2016-505, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 8. 2017, č. j. 3 Cmo 186/2016-528, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala zaplacení žalované částky představující dodatkovou provizi za měsíc duben 2009, na niž měl její právní předchůdkyni vzniknout nárok na základě mandátní smlouvy uzavřené dne 19. 2. 2007 se žalovanou.
Rozsudkem ze dne 10. 5. 2017, č. j. 3 Cmo 186/2016-505, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 8. 2017, č. j. 3 Cmo 186/2016-528, Vrchní soud v Praze rozsudek potvrdil zamítavý (v pořadí třetí ve věci) rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 5. 2016, č. j. 30 ECm 131/2011-467 (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, podle nichž právní předchůdkyně žalobkyně, společnost MIRACON s. r. o. (dále též jen „MIRACON“) a žalovaná uzavřely dne 19. 2. 2007 mandátní smlouvou, na jejímž základě se MIRACON zavázala, že bude jménem žalované nabízet možnost uzavírat smlouvy o úvěru, jejichž předmětem mělo být poskytnutí finančních prostředků žalovanou. Za tuto činnost jí podle mandátní smlouvy náležela základní a dodatková provize upravená v Příloze č. 3 k mandátní smlouvě. Tato příloha byla součástí mandátní smlouvy ve znění Dodatku č. 3 z 30. 6. 2008, který byl následně nahrazen Dodatkem č. 4 ze dne 1. 4. 2009. Podle bodu 1 Dodatku č. 4 se dodatková provize stanoví vždy po uplynutí 6 měsíců následujících po vyhodnocovacím měsíci. V dalších bodech Dodatku č. 4 se však již v této souvislosti uvádí doba 12 měsíců.
Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, že Dodatek č. 4, jehož podpisu předcházelo jednání o snížení provize, nelze pokládat za nesrozumitelný a neurčitý, a že rozpor mezi časovým limitem 6 a 12 měsíců byl způsoben chybou v psaní v bodu 1 tohoto dodatku. Protože Dodatek č. 4 nabyl účinnosti dne 1. 4. 2009, nemůže se žalobkyně domáhat nároku na zaplacení provize ve výši podle Dodatku č. 3. Soud prvního stupně tedy podle odvolacího soudu dospěl ke správnému závěru, že dodatková provize za měsíc duben 2009 žalobkyni nenáleží, neboť nebyly splněny parametry rizika závislé na kvalitě zprostředkovaných smluv a po dosazení údajů, o nichž mezi účastnicemi nebylo sporu, do vzorce pro výpočet dodatkové provize podle Dodatku č. 4, je vypočtená dodatková provize nulová.
Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost podle §237 o. s. ř. (dále též jen „o. s. ř.“) spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.“ Jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatelka namítá, že Dodatek č. 4 je neplatný pro neurčitost a jeho obsah tak, jak jej odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně interpretoval, neodpovídá vůli stran. Chybu, kterou tento dodatek ve vzorci pro výpočet dodatkové provize obsahuje, nelze podle dovolatelky vzhledem ke komplikovanosti vzorce označit jako chybu v psaní a počtech, přičemž správný tvar vzorce nelze dovodit ani interpretací předmětného dodatku a nevyplývá ani z důkazů provedených před soudem. Způsob určení dodatkové provize se proto podle dovolatelky má řídit Dodatkem č. 3.
Podle dovolatelky je rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud se dostatečně nezabýval jejími námitkami a neodstranil ani nejasnosti týkající se závěrů vyslovených ve znaleckém posudku, podle nichž výši dodatkové provize podle Dodatku č. 4 není možné vypočítat, neboť v něm uvedený způsob výpočtu je neurčitý.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jak je tomu v této věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „R 4/2014“, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Uvedenému zákonnému požadavku na vymezení přípustnosti však dovolatelka nedostála, neboť uvedla souhrnně dva předpoklady přípustnosti dovolání, přičemž ani z obsahu dovolání nelze dovodit, který z těchto dvou předpokladů přípustnosti dovolání zamýšlela dovolatelka u té které otázky uplatnit. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje, a má-li být přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dovolacím soudem dosud nevyřešenou (srov. již citované R 4/2014).
Formuluje-li dovolatelka otázku, zda „odůvodnil Vrchní soud v Praze rozsudek č. j. 3 Cmo 186/2016-505 správně, tj. jak mu nařizuje ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř.“, pak nečiní nic jiného, než že vytýká odvolacímu soudu nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí, čímž předkládá námitku procesní vady, jíž měl odvolací soud svým postupem řízení zatížit. Námitka vady řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem však neodpovídá kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. není ani způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5325/2015). K vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Druhá dovolatelkou formulovaná otázka, a sice zda „může soud rozhodnout o skutkové otázce odlišně, než rozhodl znalec“, není otázkou, kterou by odvolací soud ve svém rozhodnutí řešil a na jejímž řešení by své rozhodnutí založil. I kdyby u této otázky dovolatelka dostála požadavkům na vymezení přípustnosti dovolání, tato otázka by nebyla způsobilá ji založit, neboť (jak Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013) dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Navíc samotná formulace této otázky dovolatelkou je chybná. Dovolatelka přehlíží, že znalec o skutkových otázkách nerozhoduje – znalecký posudek je pouze jedním z důkazních prostředků (srov. §125 o. s. ř.) a učinit závěr o skutkovém stavu je úkolem soudu. Procesní právo přitom nestanoví odlišnou důkazní sílu různých důkazních prostředků, přičemž dlouhodobě je ustálen výklad, podle nějž znalecký posudek soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř. (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014).
Nejvyšší soud pro úplnost uvádí, že i podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 platí, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodl o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, na více závěrech, z nichž každý sám o sobě vede k zamítnutí žaloby (či k jejímu vyhovění), není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže některý z těchto závěrů není dovoláním zpochybněn nebo jestliže některá z řešených otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1640/2013, nebo ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. 32 Cdo 3810/2016). V nyní projednávané věci odvolací soud založil své rozhodnutí též na tom, že „žalobce, resp. jeho právní předchůdce MIRACON s. r. o. nesplnil předpoklady pro výplatu dodatkové provize – parametry rizika závislé na kvalitě předchůdcem žalobce zprostředkovávaných smluv“ (viz str. 4 napadeného rozsudku). Tento závěr odvolacího soudu, jenž může jako důvod zamítnutí žaloby obstát sám o sobě, však dovolatelka nezpochybnila a dovoláním nenapadla.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobkyně v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i jeho rozhodnutí o nákladech řízení. Přípustnost dovolání v této části z hlediska §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. posoudil Nejvyšší soud v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 173/2016.
Dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech mezi účastnicemi za řízení před soudem prvního stupně, a proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení trpí vadou, neboť dovolatelka v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K výroku o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoli argumentace. Tento nedostatek nelze odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.) již uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v této části dovolání posoudit jeho přípustnost a důvodnost. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
O návrhu na odklad vykonatelnosti a právní moci dovoláním napadeného rozsudku Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť vzhledem k tomu, že dovolání bylo odmítnuto, se tento návrh stal bezpředmětným.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 5. 2. 2018
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu