ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.5215.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 5215/2017-196
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobce L. V. , se sídlem v Praze 6, zastoupeného Mgr. Petrou Fenikovou, advokátkou se sídlem v Praze, Bělehradská 572/63, proti žalovanému JUDr. Janu Kubálkovi , se sídlem v Praze 1, Opatovická 159/17, jako insolvenčnímu správci úpadkyně AUTO ŠTANGL a. s., identifikační číslo osoby 26429951, zastoupenému JUDr. Petrem Kotkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Ibsenova 1207/3, o zaplacení částky 2 538 189,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 41/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2017, č. j. 16 Co 114/2017-166, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 22 699,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 22. 12. 2015, č. j. 31 C 41/2014-76, kterým Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu o zaplacení částky 2 538 189,60 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.), a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu podal žalobce dovolání, v němž co do přípustnosti uvádí, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“ a že „dovolacím soudem má být řešená právní otázka posouzena jinak, neboť rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního názoru“. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil a vyhověl žalobě.
Žalovaný považuje napadený rozsudek za správný a navrhuje zamítnutí dovolání.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 2. čl. II, části první přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Z uvedených ustanovení i z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, představuje obligatorní náležitost dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, jež je veřejnosti dostupné, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Označil-li dovolatel jako předpoklad přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. skutečnost, že „dovolacím soudem má být řešená právní otázka posouzena jinak, neboť rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního názoru“, patrně přehlédl, že takový předpoklad přípustnosti dovolání citované ustanovení neobsahuje. Poslední ze čtyř zákonem stanovených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, totiž míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoliv na případ, jak se mylně domnívá dovolatel, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatele, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2003 (správně ze dne 19. 12. 2002), sp. zn. 25 Cdo 246/2001, v němž je vyjádřen závěr, že ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení tíží žalovaného důkazní břemeno k prokázání tvrzení o právním důvodu získaného plnění. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud převzal jako správná skutková zjištění soudu prvního stupně, že peněžní prostředky byly poskytnuty na základě rámcové smlouvy ze dne 30. 6. 2011 za plnění, které podle této smlouvy poskytla úpadkyně společnosti AŠ Financial Services a. s. v květnu 2012, a že oprávněnost výše poskytnutých peněžních prostředků, odpovídající mzdám zaměstnanců úpadkyně za květen 2012, vyplývala z kalkulačního vzorce, který byl přílohou č. 3 rámcové smlouvy, a z toho, že tuto částku k úhradě schválil pan K. z AŠ Financial Services a. s., tj. ve shodě se soudem prvního stupně dospěl ke skutkovému závěru, že uhrazené peněžní prostředky svým rozsahem odpovídaly poskytnutému plnění podle rámcové smlouvy a sjednané výši. Zpochybňuje-li dovolatel, že výše uhrazených prostředků kalkulačnímu vzorci neodpovídala, že nebylo tvrzeno a prokázáno poskytnutí služeb a jejich rozsah, směřují jeho námitky fakticky vůči správnosti skutkových zjištění, na nichž je založeno právní posouzení věci odvolacím soudem. Tím ovšem nepředkládá otázku hmotného či procesního práva řešenou odvolacím soudem, neboť odvolací soud závěry odchylné od závěrů vyslovených v označeném rozhodnutí Nejvyššího soudu neučinil (vyšel z toho, že žalovaný prokázal právní důvod získaného plnění). Správnost skutkového stavu zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 úspěšně zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je podle §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu tudíž dovolatel nemá k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. III. ÚS 77/15, jež je veřejnosti dostupné na https://nalus.usoud.cz , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2234/2016).
Odvolací soud se též neodchýlil od dovolatelem zmiňovaných rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4038/2013, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009, a ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, při posouzení otázky překvapivosti rozhodnutí soudu prvního stupně. Tyto rozsudky se zabývaly překvapivostí rozhodnutí odvolacího soudu jako vadou odvolacího řízení, nikoliv otázkou překvapivosti rozhodnutí soudu prvního stupně. Navíc odvolací soud správně uzavřel, že rozhodnutí soudu prvního stupně překvapivé nebylo, neboť žalovaný již v řízení před soudem prvního stupně (v podání ze dne 28. 5. 2015) tvrdil existenci rámcové smlouvy ze dne 30. 6. 2011 a její přílohy č. 3 a také skutečnost, že podle nich byla společností AŠ Financial Services a. s. vypočtena a provedena platba za květen 2012 (opět jako v předchozích měsících). Existence těchto listin, které také byly provedeny k důkazu, jako možných podkladů pro peněžité plnění poskytnuté společností AŠ Financial Services a. s., proto nebyla pro žalobce v řízení před soudem prvního stupně neznámou skutečností, k níž by se neměl možnost vyjádřit. Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že žalovaný současně tvrdil (v další části svého podání ze dne 28. 5. 2015, kterou cituje dovolatel), že vzhledem k další komunikaci se společností AŠ Financial Services a. s. došlo ke konkludentnímu uzavření smlouvy o spolupráci, a tuto považoval za právní důvod plnění.
Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tj. i v části prvního výroku a ve druhém výroku, které se týkaly nákladů řízení mezi účastníky, avšak neuvedl k nim žádnou argumentaci. Chybí údaj, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a v čem shledává nesprávnost rozhodnutí o nákladech řízení.
Vytčené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v tomto rozsahu posoudit přípustnost a důvodnost dovolání.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 20. 2. 2018
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu