ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.57.2018.1
sp. zn. 32 Cdo 57/2018-196
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně MONETA Leasing, s. r. o. , se sídlem v Brně, Štýřice, Holandská 1006/10, PSČ 639 00, identifikační číslo osoby 60751606, proti žalovaným 1) Genesis Beauty Clinic s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Kaprova 42/14, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 24249751, 2) H. Š. , zastoupené JUDr. Josefem Novákem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Přemyslovská 2346/11, a 3) Z. M. , zastoupené Mgr. Liborem Štajerem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Hellichova 458/1, o zaplacení částky 840 085,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 139/2015, o dovolání třetí žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2017, č. j. 29 Co 222/2017-173, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
V posuzované věci se žalobkyně na základě úvěrové smlouvy domáhala zaplacení částky 840 085,60 Kč se sjednaným úrokem a s úrokem z prodlení po první žalované jako po dlužnici a na základě smluv o ručení současně též po druhé a třetí žalované jako solidárně zavázaných ručitelkách.
Poté, co první žalovaná ve stanovené lhůtě nereagovala na jeho výzvu učiněnou dle §114b o. s. ř. a nevyjádřila se k žalobě, která jí současně byla doručena, Obvodní soud pro Prahu 1 částečným rozsudkem pro uznání ze dne 4. 3. 2016, č. j. 19 C 139/2015-42, který nabyl právní dne 22. 4. 2016, uložil první žalované povinnost zaplatit žalobkyni žalovanou částku s požadovaným příslušenstvím. Námitky druhé žalované a třetí žalované, že tímto rozsudkem nastala ve vztahu k nim v řízení překážka věci pravomocně rozsouzené podle §159a odst. 4 občanského soudního řádu, soud prvního stupně usnesením ze dne 21. 3. 2017, č. j. 19 C 139/2015-156, ve výroku pod bodem III zamítl.
Městský soud v Praze rozhodnutím označeným v záhlaví ke společnému odvolání druhé žalované a třetí žalované usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 3. 2017, č. j. 19 C 139/2015-156, ve výroku pod bodem III potvrdil. Přisvědčil soudu prvního stupně, že o žalobních návrzích žalobkyně vůči těmto žalovaným nebylo pravomocně rozhodnuto, a současně vysvětlil, že až případné vyhovující rozhodnutí soudu prvního stupně o žalobě vůči nim bude obsahovat formulaci, navrženou žalobkyní, že „povinnost uložená druhé žalované a třetí žalované zaniká splněním povinnosti uložené druhé z nich a rovněž splněním povinnosti uložené první žalované rozsudkem pro uznání, a to vždy v rozsahu těchto plnění“.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla třetí žalovaná dovoláním.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §243 písm. b) o. s. ř., před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení.
Dovolatelka spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od závěrů přijatých v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3072/2010, podle nichž musí soud v zájmu určitosti rozsudečného výroku vyjádřit povinnost obou žalovaných (dlužníka i ručitele) zaplatit věřiteli tutéž sumu s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká do výše plnění povinnost druhého žalovaného. Dovolatelka prosazuje názor, že pro posouzení celé věci jako věci rozsouzené je absence dovětku, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká do výše plnění povinnost druhého žalovaného, v rozsudku pro uznání klíčová a že v jejím důsledku byl předmět žaloby rozsudkem pro uznání v plném rozsahu vyčerpán a bylo tak rozhodnuto o všech účastnících řízení, další pokračování v řízení proto není možné, neboť by bylo opět rozhodováno ve věci, která byla pravomocně skončena. V tom však dovolatelce přisvědčit nelze.
Odvolací soud se při řešení dovoláním otevřené otázky procesního práva, zda vydání částečného rozsudku pro uznání vůči dlužníku v řízení, v němž věřitel současně uplatňuje pohledávku vůči ručitelům, zakládá překážku věci pravomocně rozsouzené, neobsahuje-li výrok přisuzující žalobci nárok na uspokojení pohledávky v plné výši i dovětek, vymezující vztah mezi dlužníkem a ručiteli, od dovolatelkou označené ani jiné rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Odkaz dovolatelky na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3072/2010 (jenž je stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu, zde citovaná, dostupný na www.nsoud.cz ), je nepřípadný, neboť z něho nevyplývají ty závěry, které v něm dovolatelka shledává. Nejvyšší soud tu naopak v situaci, kdy dospěl k závěru, že žalovaná 2) je ručitelkou žalovaných 1) a 3) jako dlužníků, a kdy rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž uložil žalované 1) jako výlučnému dlužníkovi zaplatit dlužné leasingové splátky, již nabyl právní moci, ukládá odvolacímu soudu zabývat se celým uplatněným nárokem proti žalované 2) z titulu jejího ručení za závazky dlužníka. Je tedy zřejmé, že v existenci pravomocného rozhodnutí vůči žalované 1) neshledává překážku věci pravomocně rozsouzené, a to přesto, že toto rozhodnutí v důsledku právního posouzení soudu prvního stupně [nedostatek pasivní legitimace žalovaných 2) a 3)] nemohlo obsahovat vymezení vztahu dlužníka a ručitele.
Odvolací soud danou otázku naopak řešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Ten dovodil již v rozsudku ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 23 Cdo 28/2010, uveřejněném pod číslem 43/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že vyplynulo-li ze skutkových zjištění, že vůči žalované 2) byl uplatněn nárok z titulu ručení, byly dány podmínky pro vydání částečného rozsudku pro uznání vůči žalované 1) za situace, kdy i ostatní podmínky pro vydání rozsudku pro uznání podle §153a o. s. ř. u žalované 1) byly splněny. Konečným rozsudkem v dané věci pak bude rozhodnuto o povinnosti žalované 2) vůči žalobkyni a zároveň s tím, že o povinnosti žalované 1) bylo již rozhodnuto částečným rozsudkem a že v rozsahu poskytnutého plnění jednou z nich zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhé. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil též v rozsudku ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 32 Cdo 159/2011, uveřejněném pod číslem 54/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v usnesení ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2374/2014.
Z ustálené rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu se ostatně podává, že překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává v první řadě tehdy, jde-li v novém řízení o projednání stejné věci, a o stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob (srov. usnesení ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, uveřejněné pod číslem 84/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2031/2013, a usnesení ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1546/2015). V předmětném sporu nejenže nejde o totožné účastníky (pravomocně bylo rozhodnuto jen vůči první žalované), ale nejedná se ani o tutéž věc. Nejvyšší soud vysvětlil např. v rozsudku ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3911/2010, že závazek ručitele, byť k jeho splnění dochází cestou uspokojení ručením zajištěné pohledávky, tedy splněním dlužníkova závazku, je závazkem odlišným od závazku dlužníka. Závazkový vztah mezi ručitelem a věřitelem se od závazkového vztahu mezi dlužníkem a věřitelem liší nejen osobou nositele závazku (neboť ručitelem musí být z povahy věci osoba odlišná od dlužníka), nýbrž též obsahem; zatímco dlužník je povinen splnit věřiteli svůj závazek, ručitel je povinen splnit dlužníkův závazek, jestliže jej nesplní dlužník.
Protože Nejvyšší soud neshledává důvod, proč by se měl od své ustálené rozhodovací praxe odchýlit, posoudil dovolání třetí žalované jako nepřípustné a dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolání obsahovalo návrh na odklad právní moci napadeného rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud samotné dovolání v přiměřené lhůtě odmítl, nebude již o návrhu na odklad právní moci rozhodovat; rozhodnutím o dovolání se stal tento návrh bezpředmětným.
O nákladech dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. 2. 2018
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu