ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.5741.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 5741/2017-353
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Českomoravské stavební spořitelny, a. s. , se sídlem v Praze 10, Vinohradská 3218/169, identifikační číslo osoby 49241397, zastoupené Mgr. Peterem Olejárem, advokátem se sídlem v Brně, Vinohrady 794/45, proti žalovaným 1) H. K. , 2) B. K. a 3) L. K. , všem zastoupeným Mgr. Kateřinou Celnarovou, advokátkou se sídlem v Břeclavi, náměstí T. G. Masaryka 38/10, o zaplacení částky 891 542,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 104 C 34/2012, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2017, č. j. 27 Co 349/2016-314, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 13. 6. 2016, č. j. 104C 34/2012-243, uložil Okresní soud v Břeclavi žalovaným povinnost zaplatit žalobci částku 891 542,40 Kč s úroky a úroky z prodlení do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok I.) a náhradu nákladů řízení ve výši 116 386 Kč v téže lhůtě (výrok II.), vše tak, že žalovaná 1) a žalovaný 2) byli zavázáni společně a nerozdílně a povinnost žalované 3) byla stanovena v rozsahu, v jakém nebude splněna žalovanými 1) a 2).
Krajský soud v Brně v záhlaví označeným usnesením zastavil odvolací řízení o odvolání všech žalovaných proti rozsudku soudu prvního stupně s výjimkou lhůt k plnění (první výrok), změnil rozsudek soudu prvního stupně v části I. a II. výroku, kterou bylo rozhodnuto o lhůtě k plnění, tak, že povinnost k plnění žalovaným uložil ve lhůtě do 30. 4. 2018 (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu, výslovně pouze proti druhému výroku, podali všichni žalovaní společné dovolání, v němž co do přípustnosti uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky povolení plnění dluhu ve splátkách, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp., že „otázka určení delší lhůty k plnění s ohledem na právní postavení jednoho z žalovaných nebyla dosud ve spojení dovolacím soudem řešena“ a že „vyřešená právní otázka zamítnutí povolení splátek má být dovolacím soudem posouzena jinak“. Žalovaní navrhují, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně i soudu odvolacího, navrhuje zamítnutí dovolání.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí a k době zahájení řízení se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 1 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a s bodem 2 článku II, části první přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Označili-li dovolatelé jako předpoklad přípustnosti dovolání skutečnost, že „vyřešená právní otázka zamítnutí povolení splátek má být dovolacím soudem posouzena jinak“, patrně přehlédli, že poslední ze čtyř zákonem stanovených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří pouze na případ právní otázky již vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak) a nikoliv na případ, jak se mylně domnívají dovolatelé, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím.
Přípustnost dovolání též zjevně nemůže vyplývat z námitky dovolatelů, že se odvolací soud odchýlil při stanovení lhůty k plnění od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013. V tomto usnesení, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, byly řešeny obsahové náležitosti dovolání ve vztahu k vymezení jeho přípustnosti a nikoliv otázka určení lhůty k plnění.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 25 Cdo 516/99. V něm dospěl Nejvyšší soud k závěru, že §160 odst. 1 o. s. ř., který zásadně předpokládá splnění povinnosti uložené rozsudkem v třídenní lhůtě, umožňuje soudu, aby v odůvodněných případech určil lhůtu delší nebo stanovil splátky peněžitého plnění, přičemž nevymezuje, jakými kritérii se má soud při rozhodování o jiné než třídenní lhůtě řídit a jaké okolnosti má posuzovat a ponechává vymezení kritérií v každém jednotlivém případě na uvážení soudu. Jde tedy o právní normu s relativně neurčitou hypotézou. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o lhůtě k plnění přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2661/2015, k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007).
V souladu s ustálenou soudní praxí (srov. například rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 1966, sp. zn. 5 Cz 126/65, publikované pod číslem 67/1966 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se zpravidla důvody pro rozhodnutí ve smyslu §160 odst. 1 části věty za středníkem o. s. ř. odvíjejí od povahy projednávané věci, přiznaného nároku, osobních a majetkových poměrů účastníků. Není chybou, zvažuje-li soud mezi okolnostmi konkrétního případu, např. výši dlužné částky, délku trvání prodlení, výši splátek, porovnává-li je s dopadem na situaci věřitele (zda plnění ve splátkách v určité výši nepředstavuje neúměrné zvýhodnění dlužníka na úkor věřitele) a přisuzuje-li zároveň jednotlivým kritériím různou závažnost. Není vyloučeno, aby jiné okolnosti byly shledány natolik závažnými, že soud nepřihlédne k osobním a majetkovým poměrům povinného (srov. výše citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 25 Cdo 516/99, a ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2661/2015).
V projednávané věci odvolací soud při úvaze o stanovení lhůty k plnění peněžitého dluhu vyšel ze zjištění, že žalovaní od listopadu 2016 do března 2017 uhradili žalobkyni celkem 50 000 Kč ve splátkách po 10 000 Kč. Dále zohlednil jejich osobní a majetkové poměry, tj. čisté měsíční příjmy žalovaných ve výši cca 10 000 Kč, 13 000 Kč a 15 500 Kč, vyživovací povinnost žalovaného 2) ve výši 2 000 Kč měsíčně, nemajetnost žalovaných 1) a 2), dluhy žalovaných 1) a 2) v celkové výši přesahující 1 800 000 Kč (včetně žalobou uplatněného nároku), bydlení žalované 3) v družstevním bytě 2+1, motorové vozidlo ve vlastnictví žalované 3), její dluh ze smlouvy o úvěru na částku 194 689 Kč se splátkami ve výši 4 415 Kč měsíčně a její dluh u společnosti CETELEM ve výši 90 000 Kč. Přihlížel k výši žalobou uplatněného nároku, k měsíčnímu nárůstu dlužné částky o úroky a úroky z prodlení v částce cca 9 900 Kč (i při započtení splátek již uhrazených žalovanými na jistinu dluhu) a k tomu, že prodlení žalovaných trvá již od roku 2011. Uvedl, že žalovaní (i podle vlastního vyjádření) nejsou schopni splácet vyšší splátky než 10 000 Kč měsíčně a že povolení takových splátek by znamenalo nepřiměřené zvýhodnění žalovaných vůči žalobkyni, neboť by nedošlo k úhradě dluhu v přiměřené lhůtě. Vzhledem k aktuální snaze žalovaných o hrazení závazku však stanovil delší lhůtu k plnění, aby žalovaní měli prostor pro uspořádání svých finančních záležitostí.
Odvolací soud tak rozhodl v souladu s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu, neboť posuzoval okolnosti významné pro rozhodnutí o určení lhůty k plnění. Jeho úvahy, pro které neuložil plnění ve splátkách a přistoupil ke stanovení delší lhůty k plnění, nejsou zjevně nepřiměřené.
Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky „určení delší lhůty k plnění s ohledem na právní postavení jednoho z žalovaných“, kterou dovolatelé mylně považují za neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu. Výše citované závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu platí bez ohledu na počet žalovaných a jejich právní postavení. V projednávané věci odvolací soud v rámci svých úvah o určení lhůty k plnění též přihlížel k poměrům všech žalovaných.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalovaných odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, ve spojení s §224 odst. 1, §151 odst. 1 částí věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř., s přihlédnutím k tomu, že žalobkyni žádné účelně vynaložené náklady v dovolacím řízení nevznikly. Náklady spojené s vyjádřením žalobkyně k dovolání, nelze považovat za účelně vynaložené s ohledem na jeho obsah a rozsah (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2711/2014).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. 2. 2018
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu