ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.5758.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 5758/2017-218
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně LAURENCE AND PARTNERS LIMITED , se sídlem v Londýně, Farringdon street 32, 1 st floor, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo 4892237, zastoupené Mgr. Jaromírem Kračalíkem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Lipová alej 3205/6, proti žalované J. B. , zastoupené JUDr. Jaroslavem Skoupým, advokátem se sídlem v Rakovníku, Havlíčkova 584, o určení splnění vzájemné povinnosti, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 3 C 162/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2017, č. j. 30 Co 16/2017-128, takto:
I. Dovolání se zamítá v rozsahu, v němž směřuje proti části prvního výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2017, č. j. 30 Co 16/2017-128, kterou byl potvrzen výrok I. rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 29. 9. 2016, č. j. 3 C 162/2015-107.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 29. 9. 2016, č. j. 3 C 162/2015-107 (po přečíslování založeném na čísle listu 157 spisu) určil, že FAST HYPO, a. s., identifikační číslo 26485893, splnila vzájemnou povinnost poskytnout žalované úvěr ve výši 1 000 000 Kč podle Smlouvy o úvěru č. 2008800052 uzavřené mezi nimi 15. 7. 2008 (výrok I.), a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem (po přečíslování založeném na čísle listu 178 spisu) změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II. o nákladech řízení tak, že určil jejich výši částkou 22 604,96 Kč, jinak jej v tomto výroku a ve výroku I. o věci samé potvrdil (první výrok) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 2 178 Kč (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, podle něhož FAST HYPO, a. s. uzavřela se žalovanou dne 15. 7. 2008 smlouvu o úvěru č. 2008800052, ve které bylo sjednáno poskytnutí úvěru žalované ve výši 1 000 000 Kč. Žalovaná měla úvěr vrátit včetně příslušenství za podmínek ve smlouvě stanovených. Dne 15. 7. 2008 byl sepsán notářský zápis, v němž se žalovaná zavázala za podmínky, že jí FAST HYPO, a. s. poskytne výše uvedený úvěr, splatit této společnosti pohledávku vyplývající ze smlouvy o úvěru, v notářském zápise konkrétně specifikovanou, včetně sjednaných úroků. Při porušení smluvních ujednání o splácení se žalovaná zavázala zaplatit závazky vůči FAST HYPO, a. s. do tří dnů od doručení výzvy k plnění. Současně dala žalovaná jako osoba povinná výslovné svolení k tomu, aby byl notářský zápis vykonatelný ve smyslu §274 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve prospěch FAST HYPO, a. s. jako osoby oprávněné pro dlužnou částku ve výši 1 000 000 Kč, včetně sjednaných úroků a peněžitých závazků sjednaných ve smlouvě o úvěru. Odvolací soud měl též za prokázané, že FAST HYPO, a. s. poskytla žalované ve dvou platbách ze dne 29. 9. 2008 a 7. 11. 2008 úvěr ve výši 1 000 000 Kč a že žalobkyně dne 29. 10. 2012 vyzvala žalovanou k úhradě nesplacené části úvěru včetně příslušenství. Exekuce nařízená vůči žalované podle výše uvedeného notářského zápisu na základě návrhu podaného žalobkyní, na kterou bylo převedeno právo společnosti FAST HYPO a. s. z tohoto exekučního titulu, byla zastavena z důvodu neprokázání splnění odkládacích podmínek vykonatelnosti sjednaných v notářském zápisu (poskytnutí úvěru a zaslání výzvy k zaplacení) způsobem podle §43 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění účinném do 31. 12. 2013.
Odvolací soud setrval na právním názoru vysloveném ve svém předchozím rozhodnutí v této věci, kterým byl zrušen původní rozsudek soudu prvního stupně a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, podle něhož má žalobkyně naléhavý právní zájem na požadovaném určení bez ohledu na otázku existence hmotněprávního nároku žalobkyně na plnění vůči žalované. Uzavřel, že žalobkyně je povinna pro vykonatelnost exekučního titulu – notářského zápisu ze dne 15. 7. 2008 – doložit prokázání splnění podmínky či vzájemné povinnosti sjednané notářským zápisem, a to podle §43 odst. 1 a 2 exekučního řádu listinou vydanou nebo ověřenou státním orgánem nebo notářem. S odkazem na komentářovou literaturu dovodil, že v případě, kdy povinná osoba není ochotna potvrdit splnění takové podmínky notářským zápisem sepsaným podle §79 a §80 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, může být zákonu odpovídající listinou i rozhodnutí soudu, kterým bude v nalézacím řízení určeno, že podmínka či vzájemná povinnost byly splněny. Při věcném posouzení dospěl odvolací soud k závěru, že bylo prokázáno splnění odkládacích podmínek obsažených v předmětném notářském zápisu.
Proti usnesení odvolacího soudu, výslovně proti všem jeho výrokům, podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 občanského soudního řádu s tím, že „předložená otázka hmotného nebo procesního práva nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, respektive, že vyřešená právní otázka by měla být dovolacím soudem posouzena jinak“. Nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, podle kterého v řízení o určení splnění vzájemné povinnosti sjednané v notářském zápisu se svolením k vykonatelnosti není třeba zkoumat jako předběžnou otázku existenci hmotněprávního nároku žalobkyně na požadovaném plnění a je namístě řešit pouze otázku samotného určení splnění vzájemné povinnosti. Považuje za správný názor vyslovený v původním (následně zrušeném) rozsudku soudu prvního stupně, že při neexistenci hmotněprávního nároku na vymáhané plnění nemá žalobkyně ani naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť se nijak nezlepší její právní postavení. Navrhuje zrušení napadeného rozsudku a současně rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatelka odkazuje na rozsáhlou judikaturu Nejvyššího soudu, která obecně směřuje řešení námitky neexistence hmotněprávního nároku oprávněného do rozhodování o zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (např. rozsudky ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 21 Cdo 267/2000, ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 33 Odo 546/2005, usnesení ze dne 21. 2. 2011, sp. zn. 20 Cdo 1172/2009, ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 995/2014, a ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3266/2013, jež jsou veřejnosti dostupné, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na http://www.nsoud.cz ) a která nepřipouští ani možnost určovací žaloby podané povinným na neexistenci hmotněprávního nároku vymáhaného plnění oprávněným (např. usnesení ze dne 23. 7. 2009, sp. zn. 20 Cdo 2953/2007). Má však za to, že v případě rozhodování o žalobě, v níž je požadováno určení splnění podmínky exekučního titulu ve smyslu §43 odst. 1 a 2 exekučního řádu, je postup soudu, který se vůbec nezabývá řešením předběžné otázky, zda oprávněný má na vymáhané plnění hmotněprávní nárok, v rozporu se zásadou účelnosti a rychlosti řízení, neboť znamená pouze nepřípustné rozmnožování sporů a nutí povinného, aby neexistenci hmotněprávního nároku namítal (v této věci opakovaně) v návrhu na zastavení exekuce až poté, co bude exekuce zahájena a prováděna, což podle ní představuje porušení práva na spravedlivý proces.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 2 článku II, části první přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013).
Z obsahu dovolání vyplývá jeho přípustnost pro řešení otázky, zda je třeba se v řízení o určení splnění podmínky nebo splnění vzájemné povinnosti oprávněného sjednané v notářském zápise se svolením k vykonatelnosti zabývat jako předběžnou otázkou existencí hmotněprávního nároku oprávněného na vymáhaném plnění, neboť tato otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu explicitně vyřešena.
Nejvyšší soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jsa při tom vázán uplatněným dovolacím důvodem, a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
V judikatuře Nejvyššího soudu byl již opakovaně vysloven názor, že dohodou oprávněné a povinné osoby obsaženou v notářském zápisu podle §71a notářského řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 do 30. 6. 2009, tj. notářském zápisu se svolením k vykonatelnosti, závazkové právní vztahy nevznikají, nemění se a ani nezanikají; jde pouze o jednu z náležitostí, kterou musí notářský zápis se svolením k vykonatelnosti obsahovat, aby byl ve smyslu §274 odst. 1 písm. e) o. s. ř. či §40 odst. 1 písm. d) exekučního řádu z materiálního hlediska vykonatelný. Tato dohoda je právním úkonem oprávněné a povinné osoby, která má opodstatnění toliko v poměrech exekučních. I když je notářský zápis se svolením k vykonatelnosti exekučním titulem, není rozhodnutím a nemá ani účinky, které zákon s rozhodnutím spojuje. Není vybaven účinky právní moci ani závaznosti pro účastníky a pro všechny orgány, jaké mají například rozhodnutí soudu vydaná v občanském soudním řízení (srov. §159 o. s. ř.). Pro nařízení soudního výkonu (pověření exekutora provedením exekuce) soudem podle notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti je – obdobně jako u jiných exekučních titulů – podstatné, zda obsahuje všechny formální náležitosti stanovené pro jeho vykonatelnost, a nikoliv to, zda odpovídá skutečným hmotněprávním vztahům mezi účastníky. Věcnou správností exekučního titulu se soud při nařízení soudního výkonu (pověření exekutora provedením exekuce) nezabývá. Skutečnost, že notářský zápis se svolením k vykonatelnosti je exekučním titulem, který sám o sobě oprávněnému nezakládá právní důvod pro přijetí vymáhaného plnění, je zohledněna ve vykonávacím řízení (exekučním řízení). Nelze považovat za přípustné vymáhání plnění, na něž nemá oprávněný nárok a které by byl povinen po jeho přijetí z důvodu bezdůvodného obohacení povinnému vrátit. Nařídí-li soud podle notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti výkon rozhodnutí (pověří-li exekutora provedením exekuce), ačkoliv oprávněný nemá na vymáhané plnění podle hmotného práva nárok, je to důvodem k zastavení soudního výkonu (exekuce) postupem podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (srov. například dovolatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 21 Cdo 267/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo sešitu 1, ročník 2001, pod číslem 15, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 31 Cdo 2184/2013, uveřejněné pod číslem 55/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Od shora vyslovených závěrů, nevidí dovolací soud důvod se odchýlit ani v souzené věci.
Podle §71b odst. 2 notářského řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2001 do 30. 6. 2009, dohoda účastníků (obsažená v notářském zápisu se svolením k vykonatelnosti) může obsahovat též podmínky, popřípadě vzájemné povinnosti oprávněné osoby, na jejichž splnění je poskytnutí předmětu plnění vázáno.
Jak vyplývá z §43 exekučního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014, je-li to, co ukládá exekuční titul – i notářský zápis se svolením k vykonatelnosti – vázáno na splnění podmínky nebo na splnění vzájemné povinnosti oprávněného nebo omezené doložením času, lze pověřit exekutora provedením exekuce jen tehdy, prokáže-li oprávněný, že se podmínka splnila nebo že sám svou vzájemnou povinnost vůči povinnému již splnil, popřípadě je připraven ji splnit, nebo že nastal doložený čas. Oprávněný je tak povinen podle §43 odst. 2 exekučního řádu již při podání návrhu na nařízení exekuce předložit listinu vydanou nebo ověřenou státním orgánem nebo notářem, z níž je patrné, že se splnila podmínka nebo že splnil svou vzájemnou povinnost, popřípadě je připraven ji splnit, nebo že nastal doložený čas. Uvedené závěry platí obdobně i pro soudní výkon notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti [srov. §262 a §274 odst. 1 písm. e) o. s. ř.].
Není-li oprávněný schopen pro nedostatek součinnosti či ochoty povinného zajistit písemné potvrzení o splnění podmínky nebo o splnění své vzájemné povinnosti listinou vyhovující požadavkům §43 odst. 2 exekučního řádu (§262 odst. 2 o. s. ř.), může se domáhat žalobou v nalézacím řízení určení, že se podmínka splnila nebo že splnil svou vzájemnou povinnost. Rozsudek, kterým bude takové žalobě vyhověno, je listinou prokazující splnění podmínky nebo splnění vzájemné povinnosti oprávněným a vyhovující výše uvedeným zákonným požadavkům [srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2003, sp. zn. 17 Co 411/2003, uveřejněné pod číslem 38/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 38/2005“), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 26 Cdo 4997/2014, nebo ze dne 4. 1. 2016, sp. zn. 20 Cdo 4761/2015].
Žaloba o určení splnění podmínky nebo o určení splnění vzájemné povinnosti oprávněného sjednané v notářském zápisu se svolením k vykonatelnosti přitom není typickou žalobou o určení právního vztahu nebo práva ve smyslu §80 o. s. ř. Jedná se o specifickou žalobu na určení existence právní skutečnosti (srov. výše citované R 38/2005).
Obecně platí, že určit existenci právní skutečnosti rozhodnutím soudu přichází v úvahu jedině tehdy, jestliže to zákon připouští. Předpoklad úspěšnosti takové žaloby na určení tedy spočívá v tom, že její podání má oporu v některém z ustanovení platného práva a nikoliv v tvrzení a prokázání naléhavého právního zájmu na požadovaném určení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2568/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo sešitu 11, ročník 2000, pod číslem 120, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2616/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 30 Cdo 940/2004, uveřejněný pod číslem 12/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V případě žaloby o určení splnění podmínky nebo o určení splnění vzájemné povinnosti oprávněného sjednané v notářském zápisu se svolením k vykonatelnosti je podkladem pro možnost jejího uplatnění oprávněným §262 o. s. ř. či obsahově totožný §43 exekučního řádu (srov. výše citované R 38/2005). Pokud tedy v takovém řízení oprávněný tvrdí a prokáže požadavky vyplývající z těchto zákonných ustanovení (existenci notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, v němž je to, co se ukládá povinnému, vázáno na splnění podmínky nebo na splnění vzájemné povinnosti oprávněného, a nedostatek ochoty či součinnosti povinného k opatření listiny vydané nebo ověřené státním orgánem nebo notářem svědčící o jejich splnění), není již povinen tvrdit a prokazovat existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Účelem uvedeného řízení je totiž výlučně zjištění, zda byla splněna jedna z podmínek vykonatelnosti exekučního titulu (notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti), a opatření listiny splňující požadavky §43 odst. 2 exekučního řádu (§262 odst. 2 o. s. ř.).
Jelikož otázka existence hmotněprávního nároku oprávněného na plnění, k němuž se zavázal povinný v notářském zápisu se svolením k vykonatelnosti, nemá žádný vliv na vykonatelnost tohoto exekučního titulu a není podstatná ani při posouzení návrhu na nařízení exekuce (soudního výkonu) podaného podle něj, nemůže být tato okolnost důležitá ani v řízení o určovací žalobě, jehož účelem je pouze zajištění jednoho z formálních předpokladů pro možnost pověření exekutora provedením exekuce (nařízení soudního výkonu) soudem. Případné zjištění neexistence hmotněprávního nároku žalobkyně v tomto řízení by netvořilo překážku pro pověření exekutora provedením exekuce (nařízení soudního výkonu) soudem na základě tohoto notářského zápisu.
V řízení, jehož předmětem je určení splnění podmínky nebo splnění vzájemné povinnost oprávněného sjednané v notářském zápisu se svolením k vykonatelnosti, proto není důvod zabývat se existencí hmotněprávního nároku oprávněného na plnění, k jehož úhradě se v tomto notářském zápisu zavázal povinný.
V poměrech projednávané věci tedy odvolací soud nepochybil, posuzoval-li na základě obsahu ujednání v notářském zápisu se svolením k vykonatelnosti ze dne 15. 7. 2008, zda byl poskytnut předchůdkyní žalobkyně dovolatelce úvěr ve výši 1 000 000 Kč podle smlouvy o úvěru č. 2008800052 ze dne 15. 7. 2008, a již se nezabýval tím, zda má žalobkyně hmotněprávní nárok na plnění, k jehož úhradě se v tomto notářském zápisu zavázala dovolatelka.
Nedůvodnou je též námitka dovolatelky, že tímto postupem odvolacího soudu došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Dohoda sjednaná v notářském zápisu se svolením k vykonatelnosti ze dne 15. 7. 2008 má opodstatnění pouze v poměrech exekučních a – při splnění formálních náležitostí – je vykonatelným exekučním titulem bez ohledu na existenci či neexistenci hmotěprávního nároku žalobkyně v něm uvedeného. V průběhu řízení o určení splnění podmínky či vzájemné povinnosti, tj. v době, kdy ještě neprobíhá exekuční (vykonávací) řízení, ještě ani nelze určit přesný rozsah nároků žalobkyně vyplývajících z notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, které skutečně budou na základě jejího případného návrhu vymáhány po dovolatelce v exekučním (vykonávacím) řízení a jejichž oprávněnost by podle představ dovolatelky měla být zkoumána. Dovolatelce není upřeno právo uplatnit námitku neexistence hmotněprávního nároku žalobkyně v průběhu exekučního (vykonávacího) řízení, bude-li zahájeno, návrhem na zastavení exekuce (soudního výkonu) podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., přičemž do doby jeho zahájení uplatnění takové námitky nemá pro dovolatelku žádný význam a dovolatelka není oprávněna se na jejím základě domáhat ani určení neexistence nároku žalobkyně soudem, jak ostatně sama uvádí v dovolání (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 21 Cdo 267/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2714/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2135/2015, proti němuž podanou ústavní stížnost odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 3857/15, jež je veřejnosti dostupné na http://nalus.usoud.cz ). Právo na spravedlivý proces tak dovolatelce není odpíráno, neboť její námitky musí být soudem relevantně posouzeny, avšak až v době, kdy se otázka existence či neexistence hmotněprávního nároku žalobkyně bude bezprostředně dotýkat jejích zájmů, tedy v době, kdy již vůči ní budou konkrétní nároky vymáhány a bude čelit exekuci (soudnímu výkonu) na základě předmětného notářského zápisu.
Protože je napadené rozhodnutí odvolacího soudu správné v části prvního výroku, kterou byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, v řešení otázky, pro niž bylo dovolání shledáno přípustným, a vady řízení, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají, Nejvyšší soud aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), dovolání v tomto rozsahu podle §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i v části, v níž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (část prvního výroku týkající se změny rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení a druhý výrok o nákladech odvolacího řízení), byť k ní neuvedla žádnou argumentaci. V této části dovolání není přípustné vzhledem k §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť výše nákladů řízení, k jejíž úhradě byla dovolatelka zavázána za řízení před soudy obou stupňů (22 604,96 Kč a 2 178 Kč) nepřevyšuje částku 50 000 Kč. Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalované bylo z části zamítnuto a zčásti odmítnuto a vznikla jí tak povinnost nahradit náklady řízení žalobkyni. Té však podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 14. 3. 2018
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu