ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.5826.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 5826/2017-386
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně České pojišťovny a. s. , se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, identifikační číslo osoby 45272956, proti žalované P. Z. , zastoupené JUDr. Milanem Štětinou, advokátem se sídlem v České Lípě, Jiráskova 614/11, o zaplacení částky 1 511 529 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 22 C 808/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 28. 6. 2017, č. j. 83 Co 37/2017-331, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 11. 5. 2016, č. j. 22 C 808/2012-269, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 1 511 529 Kč s příslušenstvím a na náhradě nákladů řízení částku 81 863 Kč (výrok I.) a dále žalované uložil zaplatit 6 580 Kč na náhradě nákladů řízení státu (výrok II.).
V záhlaví označeným rozhodnutím Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci k odvolání žalované potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, a o nákladech řízení účastníků (první výrok), ve výroku II. rozsudek změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit na náhradu nákladů řízení státu částku 1 316 Kč (druhý výrok) a žalované uložil zaplatit žalobkyni na náhradu odvolacího řízení částku 1 776 Kč (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, majíc za to, že „soudy obou stupňů se odchýlily od stálé rozhodovací praxe“. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje dovolání žalované za nepřípustné a navrhuje, aby jej Nejvyšší soud odmítl.
Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době zahájení řízení se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2014, pod číslem 116, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V usnesení uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek pak Nejvyšší soud uzavřel, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Tomuto požadavku dovolatelka nedostála, neboť otázku hmotného ani procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit, neformulovala.
Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že dovolatelčin odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2576/2012 (jenž je veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), jako na rozhodnutí, od nějž se měl odvolací soud podle názoru dovolatelky odchýlit, není správný. Nejvyšší soud se v této jiné věci zabýval otázkou, která nedopadá na toto řízení, a sice že pokud pojišťovna podle ustanovení §16 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě (dále jen „zákon o pojistné smlouvě“), rozhodla o vyplacení pojistného plnění, nemůže již toto pojistné plnění podle ustanovení §24 zákona o pojistné smlouvě odmítnout. V projednávané věci však odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že „pakliže bylo žalované zaplaceno více, než jí podle smlouvy náleželo, pak se jedná v rozsahu přesahujícím výši pojistného plnění sjednaného ve smlouvě o plnění bez právního důvodu a jde tak podle ustanovení §451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), o bezdůvodné obohacení na straně žalované, která toto plnění přijala“. Otázkou odmítnutí plnění se odvolací soud vůbec nezabýval. Současně dovolací soud doplňuje, že dovolatelkou předestřený závěr, že „domáhat se bezdůvodného obohacení pak (pojistitel) může v případě, že v průběhu šetření byly oprávněnou osobou uváděny skutečnosti nepravdivé, nebo hrubě zkreslené a tyto údaje by se týkaly pojistné události,“ ze shora citovaného rozhodnutí nevyplývá.
Dovolatelka s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4157/2008, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004, dále namítá, že v dané věci jde o výkon práv a povinností v rozporu s dobrými mravy podle ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“ podal Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích již opakovaně (srov. např. rozsudek ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 1997, pod číslem 62, nebo rozsudek ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003). Dovodil, že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních pravidel chování, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu dobrých mravů zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém individuálním případě na úvaze soudu, v níž zohledňuje konkrétní jedinečné okolnosti dané věci vycházející z konkrétních skutkových zjištění. Soudy nižších stupňů v projednávané věci správně uzavřely, že požadavek na vrácení bezdůvodného obohacení není v rozporu s dobrými mravy, neboť žalované muselo být již z rozpočtu na opravu nemovitosti zřejmé, že nemá jít pouze o opravu poškozených částí stavby, ale o její úpravu, když v něm byly zahrnuty takové úpravy, které na původní stavbě nebyly a za klíčový správně považovaly zjevný nepoměr mezi žalobkyní vyplaceným pojistným plněním a výší přiměřených nákladů na opravu poškozené věci. Od závěrů přijatých v dovolatelkou uvedených rozhodnutích dovolacího soudu se tak odvolací soud neodchýlil.
Nejvyšší soud proto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
O návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť vzhledem k tomu, že dovolání bylo odmítnuto, se tento návrh stal bezpředmětným.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 7. 2018
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu