ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.5847.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 5847/2017-386
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Fotbalového klubu Bohemians Praha a.s. , se sídlem v Praze 1, Nové Město, Politických vězňů 1511/5, identifikační číslo osoby 27244903, zastoupené JUDr. Vladimírem Kubátem, advokátem se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 1511/5, proti žalované STES a.s. , se sídlem v Praze 1, Staré Město, Kozí 915/7, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 49704516, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o zaplacení 6 144 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 92/2010, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2017, č. j. 3 Cmo 237/2015-369, takto:
Dovolání se zamítá .
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením k návrhu žalobkyně podanému v průběhu odvolacího řízení s odkazem na §107a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) rozhodl, že namísto obchodní společnosti Fotbalový klub Bohemians Praha a.s., se sídlem v Praze 1, Nové Město, Politických vězňů 1511/5, identifikační číslo osoby 27244903, bude v řízení dále pokračováno s obchodní společností MK holding s.r.o., se sídlem v Praze 9, Černý Most, Ocelkova 643/20, identifikační číslo osoby 27152430, jako s účastnicí na straně žalující.
Podle posouzení odvolacího soudu bylo v řízení prokázáno, že žalobkyně po zahájení řízení smlouvou o postoupení pohledávky uzavřenou dne 23. 5. 2016 převedla práva a povinnosti, o něž jde v souzené věci, na obchodní společnost MK holding s.r.o. Odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalované, že s ohledem na smluvní zákaz postoupení, který si účastnice řízení sjednaly ve Smlouvě o realizaci audiovizuálních a rozhlasových práv, práva na využití ploch a práv pro generálního obchodního partnera ze dne 22. 6. 2009 a ve Smlouvě o realizaci audiovizuálních a rozhlasových práv a práva na využití reklamních ploch v soutěžním ročníku 2012/2013 ze dne 29. 6. 2012, je smlouva o postoupení pohledávky neplatná a žalovaná pohledávka tak na společnost MK holding s.r.o. nepřešla. Vysvětlil, že při rozhodování o návrhu podle §107a o. s. ř. nelze zacházet do otázek věcné legitimace; soud pouze zkoumá, zda jde vůbec o právní skutečnost, zda s ní právní předpisy obecně vzato spojují převod nebo přechod práva či povinnosti, zda opravdu nastala a zda je způsobilá mít za následek převod nebo přechod práva či povinnosti. Otázkou, zda účastník skutečně je nositelem tvrzeného práva či povinnosti, popřípadě zda takové právo či povinnost přešlo na jiného, se nezabývá, neboť se týká věci samé
Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opírá o §238a o. s. ř. a jako dovolací důvod ohlašuje nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud posoudil otázku procesního nástupnictví nesprávně. Vytýká mu, že rozhodnutí o procesním nástupnictví založil na právní skutečnosti – na smlouvě o postoupení pohledávky uzavřené mezi žalobkyní a společností MK holding s.r.o., která však není způsobilá mít za následek převod nebo přechod práva. Je tomu tak proto, že tato smlouva je absolutně neplatná, neboť účastnice řízení v předmětných smlouvách výslovně vyloučily možnost postoupení nároků z těchto smluv, o něž jde v souzené věci, na třetí osoby.
Dovolatelka se rovněž domnívá, že právní úprava procesního nástupnictví a její výklad představují zásah do ústavně zaručených práv žalované strany, zejména do jejího práva na spravedlivý proces, jelikož jí odnímá účinnou ochranu před šikanózním jednáním žalobců a klade na ni přehnané požadavky k ochraně vlastních práv. Poukazuje na to, že žalobci mají možnost účinně zneužívat institut procesního nástupnictví za účelem vyhnutí se povinnosti hradit protistraně náklady řízení a právního zastoupení. Tvrdí, že navzdory možnosti soudů nepovolit procesní nástupnictví na základě §2 o. s. ř., je tato možnost v judikatuře soudů koncipována velmi restriktivně a je přípustná pouze ve výjimečných případech. Akcentuje, že pro žalovanou stranu je téměř nemožné prokázat, že takové postoupení představuje zneužití procesní úpravy.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 čl. II části první přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Dovolání je přípustné podle §238a o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§107a); není však důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §107a o. s. ř. má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti, popřípadě ten, kdo převzal výkon vlastnického práva k majetku, o nějž v řízení jde, vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v §107 (odstavec 1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány (odstavec 2). Ustanovení §107 odst. 4 platí obdobně (odstavec 3).
Podle §2 o. s. ř. v občanském soudním řízení soudy projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci a provádějí výkon rozhodnutí, která nebyla splněna dobrovolně; dbají přitom, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů a aby práv nebylo zneužíváno.
Právní skutečností, se kterou právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení (§107a o. s. ř.), je i smlouva o postoupení pohledávky uzavřená podle §524 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (účinného do 31. 12. 2013), resp. podle §1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 306/2003, uveřejněném pod číslem 31/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil závěr (od něhož nemá důvodu se odchýlit ani v této věci), že při rozhodování o návrhu žalobce, aby nabyvatel práva vstoupil do řízení na jeho místo (§107a o. s. ř.), soud ve vztahu k žalobcem označené právní skutečnosti zkoumá, zda jde vůbec o právní skutečnost, s níž právní předpisy obecně vzato spojují převod nebo přechod práva, zda označená právní skutečnost nastala a zda je způsobilá mít za následek převod nebo přechod práva. Otázkou, zda je žalobce skutečně nositelem jím tvrzeného práva, popřípadě zda podle označené právní skutečnosti toto právo bylo převedeno (či přešlo) na jiného, se přitom nezabývá, neboť tato otázka nemá význam při zkoumání procesního nástupnictví podle §107a o. s. ř., nýbrž spadá již do posouzení věci samé (je jeho součástí), k níž se soud může vyslovit jen v rozhodnutí o věci samé. K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil též například v usnesení ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 708/2002, uveřejněném pod číslem 37/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či v usnesení ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3015/2009. V intencích těchto závěrů Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dovozuje, že při zkoumání předpokladů pro vydání rozhodnutí o procesním nástupnictví podle §107a o. s. ř. nelze zkoumat platnost smlouvy o postoupení (srov. například usnesení ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3279/2010, ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněné pod číslem 46/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3222/2010, ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3764/2011, a ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3515/2012, která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Založila-li proto dovolatelka nesouhlas s právním posouzením věci ze strany odvolacího soudu na argumentaci, že předmětnou smlouvu o postoupení pohledávek nelze považovat za právní skutečnost, která by měla za následek převod nebo přechod práva, neboť je pro sjednaný zákaz postoupení absolutně neplatná, je tato její námitka z pohledu aplikace §107a o. s. ř. irelevantní a nelze se jí proto jakkoli zabývat.
Pokud pak dovolatelka v další části dovolání podrobila kritice právní úpravu procesního nástupnictví a ve své úvaze poukazovala na zcela výjimečné nepovolování procesního nástupnictví soudy postupem podle §2 o. s. ř., nejde v tomto směru o řádné vymezení dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci způsobem podle §241a odst. 3 o. s. ř. Nadto dovolací soud v této souvislosti připomíná, že je v dovolacím řízení vázán skutkovým stavem zjištěným soudy nižších stupňů a že jeho správnost (úplnost) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Pokud se tedy ke dni rozhodování odvolacího soudu o návrhu podle §107a o. s. ř. z obsahu spisu žádné skutečnosti naznačující možnost zneužití postoupení pohledávky za účelem zajištění případné nedobytnosti pohledávky na náhradu nákladů řízení nepodávají, není jakákoli úvaha o možné aplikaci §2 o. s. ř. oprávněná a odvolací soud se od ustálené soudní judikatury (srov. například již cit. R 46/2012) neodchýlil.
Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud uzavírá, že právnímu posouzení odvolacího soudu nelze – v rámci dovolacího přezkumu vymezeného dovolacími námitkami – ničeho vytknout, jestliže v posuzované věci návrhu žalobkyně podle §107a o. s. ř. vyhověl na základě zjištění, že po zahájení řízení byla uzavřena smlouva o postoupení pohledávky, která je předmětem řízení a že postupník se svým vstupem do řízení na místo žalobkyně vyslovil souhlas, a zkoumáním platnosti smlouvy o postoupení pohledávky se nezabýval.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci přihlíží u přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), dovolání podle §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. §151 odst. 1 o. s. ř., jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 5. 3. 2018
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu