ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.5960.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 5960/2017-411
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobců a) T. M. , a b) M. F. , obou zastoupených JUDr. Alenou Zahradníčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Ocelářská 1354/35, proti žalovanému A. R. , se sídlem v Bratronicích, zastoupenému JUDr. Václavem Stieberem, advokátem se sídlem v Novém Strašecí, Čsl. armády 4, o zaplacení 884 982 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 114 C 84/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2017, č. j. 21 Co 149/2017-334, takto:
I. Dovolání se odmítá
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalovaný podal dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku v rozsahu, v němž Krajský soud v Praze změnil rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 23. 5. 2016, č. j. 114 C 84/2014-264, v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že zamítl žalobu ohledně částky 57 500 Kč a úroku z prodlení ve výši 8,05 % z této částky od 9. 8. 2014 do zaplacení, a potvrdil ho ve zbývající části vyhovujícího výroku ve věci samé (výrok pod bodem II.), a uložil žalovanému zaplatit žalobcům náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 149 330 Kč (výrok pod bodem III.).
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Zkoumání, zda je dovolání objektivně přípustné, předchází – ve smyslu §243c odst. 3 a §218 písm. b) o. s. ř. – posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání.
Podle §240 odst. 1 věty první o. s. ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Zakládá-li §240 odst. 1 o. s. ř. oprávnění účastníka podat dovolání, vymezuje tím osobu oprávněnou použít tento mimořádný opravný prostředek. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), v jejichž poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná jen tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší, popřípadě změní – v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako subjektivní přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, dále usnesení téhož soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v témže časopise č. 1, ročník 2000, pod číslem 7, či jeho usnesení ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné v témže časopise č. 12, ročník 2000, pod číslem 138, usnesení ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 20 Cdo 5373/2008, a z pozdější doby například usnesení ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1303/2014, ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3041/2015, a ze dne 18. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5681/2015, jež jsou – stejně jako dále cit. rozhodnutí – veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). Změnil-li proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v části vyhovujícího výroku ve věci samé tak, že zamítl žalobu, nemohla být touto částí rozhodnutí žalovanému způsobena žádná újma na jeho právech, neboť došlo ve vztahu k němu k vydání příznivého rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že v daném případě dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu části jeho druhého bodu výroku, v níž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé, podal někdo, kdo k jeho podání oprávněn nebyl, Nejvyšší soud je v této části podle §243c odst. 3 věty první a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Dovolací soud se dále zabýval posouzením přípustnosti dovolání, které dovolatel směřoval proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho zbývající části druhého bodu výroku a v rozsahu jeho třetího bodu výroku.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tomuto zákonnému požadavku na vymezení přípustnosti však dovolatel nedostál, jestliže v souvislosti s tvrzenou přípustností dovolání namítá, že se odvolací soud při řešení otázky jeho odstoupení od předmětné smlouvy o dílo odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, aniž na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu odkazuje. Pokud pak dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s kvalitou a průběhem dokazování před soudem prvního stupně včetně hodnocení důkazů, pak zřejmě přehlédl, že hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Dovolací přezkum je v §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Tím spíše pak nevyhovuje požadavkům na obligatorní náležitosti dovolání stanoveným v §241a odst. 2 o. s. ř. dovolání v té části, v níž směřuje proti rozhodnutí o nákladech řízení, neboť zcela postrádá jakoukoliv argumentaci. Chybí údaj, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a v čem shledává nesprávnost rozhodnutí o nákladech řízení. Ani v této části dovolání se tudíž nelze jeho přípustností vůbec zabývat.
Vytýkaný nedostatek dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolateli uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání ve zbývajícím rozsahu odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro vady.
O návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť vzhledem k odmítnutí dovolání se tento návrh stal bezpředmětným.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 12. 2. 2018
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu