ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.6009.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 6009/2016-259
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobců a) J. V. , a b) H. V. , obou zastoupených Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 204/21, proti žalovaným 1) České republice - Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, identifikační číslo osoby 00006947 a 2) AB - CREDIT a. s. , se sídlem v Praze 1, Opletalova 1603/57, identifikační číslo osoby 40522610, zastoupené JUDr. Miroslavem Janstou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o určení neplatnosti smluv o postoupení pohledávek, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 4 C 328/2007, o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2012, č. j. 70 Co 237/2012-172, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobci a) a b) a žalovaná 1) nemají vzájemně nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalobci a) a b) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované 2) na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Žalobci se žalobou podanou dne 8. 10. 2007 domáhali určení neplatnosti smluv o postoupení pohledávek č. PČKA0512644807290 a č. PČKA0512644807303, uzavřených dne 5. 8. 2003 mezi Českou konsolidační agenturou a společností AB - CREDIT a. s. (jež v době uzavření předmětných smluv vystupovala pod firmou AB - REAL Plzeň a. s.).
Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze dne 27. 2. 2012, č. j. 4 C 328/2007-142, zastavil řízení (výrok I.), uložil žalobcům společně a nerozdílně zaplatit žalované 2) náklady řízení ve výši 13 800 Kč (výrok II.) a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobci a žalovanou 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
Městský soud v Praze k odvolání žalobců v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I. a III., ve výroku II. jej změnil tak, že výše nákladů řízení činí 7 800 Kč, jinak i tento výrok potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož otázka platnosti předmětných smluv o postoupení pohledávek byla ve vztahu mezi účastníky vyřešena pravomocným rozhodnutím soudu v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 339/2004; toto pravomocné rozhodnutí tvoří překážku rei iudicatae ve smyslu ustanovení §159 odst. 5 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), přičemž existence této překážky je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení. Soud prvního stupně proto rozhodl správně, jestliže řízení podle ustanovení §104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil.
Proti usnesení odvolacího soudu podali oba žalobci dovolání. Mají za to, že je naplněn dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a rovněž že je dán dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolacímu soudu vytýkají, že nesprávně aplikoval ustanovení §159a odst. 5 o. s. ř., a namítají, že skutkový stav v projednávané věci není totožný jako v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 339/2004. Navrhují, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná 1) považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Žalovaná 2) rovněž považuje napadené rozhodnutí za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl a aby žalobcům uložil nahradit žalované 2) náklady dovolacího řízení.
Se zřetelem k době vydání usnesení odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení- v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. 12. 2012.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu, jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatelé obsahově vymezili (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.), a nejprve se zabýval správností právního posouzení věci.
Podle ustanovení §104 odst. 1 věty první o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví.
Podle ustanovení §159a odst. 5 o. s. ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.
Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává tehdy, je-li dána totožnost věci, v níž již bylo pravomocně rozhodnuto, s věcí, v níž má být rozhodnuto. Totožnost věci je dána totožností účastníků řízení a totožností předmětu řízení. Co do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a ve druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení týká i v případě, že v pozdějším řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které jsou (byly) účastníky již skončeného řízení (shodně srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 463/99, uveřejněného pod číslem 60/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 28 Cdo 605/2004, jež jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách). Teorii identity skutku nelze vykládat (co do soudním rozhodnutím pravomocně přiznaného plnění pro účely posouzení překážky věci pravomocně rozhodnuté v následném sporu o určení) protikladně k ustanovení §159a odst. 1 a 4 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněné pod číslem 82/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 82/2014“).
Podle judikatury Nejvyššího soudu pravomocný rozsudek o žalobě na plnění v sobě zahrnuje (ať již výslovně nebo mlčky) kladné nebo záporné řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, jež by měla být postavena najisto určovací žalobou, a staví tedy na stejném skutkovém základě (na stejné části skutku) jako žaloba určovací (shodně v právní teorii srov. např. Handl , V., Rubeš , J. a kol. Občanský soudní řád: komentář, I. díl. Praha: Panorama, 1985, str. 709, a v soudní praxi např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 1994, sp. zn. IV. ÚS 2/93, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 2, části II., pod číslem 5, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4788/2008).
Je-li rozhodnutím o věci samé (jeho výrokem) ve sporu o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva, zcela vypořádán právní vztah založený ve sporu o plnění na řešení předběžné otázky (řešení přijaté v takovém sporu vyčerpalo beze zbytku obsah předběžné otázky, ze které již proto nemohou vzejít další spory o splnění povinnosti mezi týmiž účastníky), pak následnému sporu o určení, zda tu právní vztah (právní poměr) nebo právo je či není, již brání překážka věci rozsouzené (rei iudicatae) [srov. výše citované R 82/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1734/2001, na které správně odkázal odvolací soud].
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 4. 2011, č. j. 55 Co 412/2007-578 (ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 5. 2007, č. j. 8 C 339/2004-163), na základě žaloby na plnění podané společností AB - CREDIT a. s. uložil žalovaným 1) a 2) [J. a H. V.] zaplatit žalobkyni částku 7 383 578,70 Kč s příslušenstvím, dále uložil žalovanému 1) zaplatit žalobkyni částku 2 262 710,10 Kč s příslušenstvím. Závěr o aktivní legitimaci žalobkyně založil mimo jiné na zjištění, že pohledávky za H. a J. V. přešly z České konsolidační agentury na společnost AB - CREDIT a. s. na základě smluv o postoupení pohledávek č. PČKA0512644807290 a č. PČKA0512644807303, uzavřených dne 5. 8. 2003. Výslovně uzavřel, že má za prokázané, že na základě smluv o postoupení pohledávek nejprve mezi Českou spořitelnou a. s. a Konsolidační agenturou Praha, s. p. ú., a následně mezi Českou konsolidační agenturou a společností AB - REAL Plzeň a. s. došlo k přechodu pohledávek na žalobkyni, společnost AB - CREDIT a. s.
V projednávané věci se žalobci domáhají určení neplatnosti výše označených smluv o postoupení pohledávek uzavřených dne 5. 8. 2003 mezi Českou konsolidační agenturou a společností AB - CREDIT a. s. Jako žalované proto označili Českou konsolidační agenturu (jejímž právním nástupcem je podle ustanovení §20 zákona č. 239/2001 Sb., o České konsolidační agentuře, Česká republika zastoupená Ministerstvem financí) a společnost AB - CREDIT a. s. (jež do 30. 9. 2003 vystupovala pod firmou AB - REAL Plzeň a. s.).
Jestliže odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) v projednávané věci dospěl k závěru, že v otázce určení neplatnosti smluv o postoupení pohledávky je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, neboť tato otázka již byla pravomocně vyřešena v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 339/2004, je jeho rozhodnutí v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani dovolateli citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2574/2000, jenž vychází z odlišného skutkového stavu, odvolací soud se proto od jeho závěrů neodchýlil.
Nejvyšší soud považuje za nedůvodnou námitku dovolatelů, že předmětné pohledávky zanikly zaplacením, a proto je nebylo možno platně postoupit. Je tomu tak proto, že na řešení této otázky odvolací soud napadené rozhodnutí nezaložil a řešit ji ani nemusel, jelikož - jak bylo uvedeno výše - správně uzavřel, že pravomocné rozhodnutí ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 339/2004 zakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté. Odvolací soud tak v tomto ohledu neučinil žádný závěr, který by mohl být přezkoumán v dovolacím řízení.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl uplatněn důvodně.
Jelikož se dovolatelům prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud neshledal vady, uvedené v ustanoveních §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), byť dovolatelé v obecné rovině uplatnili i dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., aniž by jej však jakkoliv konkretizovali, v souladu s ustanovením §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. dovolání zamítl.
Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírají o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobci, jejichž dovolání bylo zamítnuto, nemají na náhradu svých nákladů právo a jsou povinni nahradit žalované 2) účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají ze sazby mimosmluvní odměny za zastupování advokátem v částce 2 500 Kč podle §1 odst. 2 věty první, §6 odst. 1, §9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 téže vyhlášky a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 588 Kč podle §137 odst. 3 o. s. ř. Žalované 1) podle obsahu spisu náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 27. 2. 2018
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu