ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.630.2018.1
sp. zn. 32 Cdo 630/2018-150
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně A. S. , zastoupené Mgr. Ing. Vlastimilem Mlčochem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sekaninova 1204/36, proti žalovaným 1) J. P., soudnímu exekutorovi se sídlem v Praze 6, zastoupenému Mgr. Hanou Baláčovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 259/55 a 2) APSTON CAPITAL LIMITED , se sídlem Dublin 14, Chartered Corporate Services, Taney Hall, Eglinton Terrace, Dundrum, Irská republika, registrační číslo 408579, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 259/55, o určení splnění podmínky, in eventum o zaplacení částky 745 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 27 C 81/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2015, č. j. 19 Co 154/2015-79, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 14 100 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupkyně.
III. Žalobkyně a žalovaná 2) nemají vzájemně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 9. 10. 2014, č. j. 27 C 81/2013-37, zamítl žalobu, v níž se žalobkyně domáhala určení, že podmínka v Prohlášení věřitele o učinění úkonu při splnění podmínky č. MD6ČF03 9097 ze dne 9. 12. 2011, byla splněna (výrok I.), dále zamítl žalobu o zaplacení 745 500 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.).
V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II., změnil jej ve výrocích III. a IV. pouze co do výše nákladů, které je žalobkyně povinna zaplatit žalovaným 1) a 2), jinak jej v těchto výrocích potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. S odkazem na ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) uvádí, že „tato otázka v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu doposud nebyla řešena, čímž je podle dovolatelky naplněna podmínka přijatelnosti“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a „sám vynesl rozhodnutí“, případně aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení „a nařídil, aby věc projednal jiný samosoudce, případně aby věc rozhodl jiný soud prvního stupně“.
Žalovaný 1) považuje dovolání za nepřípustné a nedůvodné a navrhuje, aby je dovolací soud odmítl. Žalovaná 2) se k dovolání nevyjádřila.
Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době zahájení řízení se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Formuluje-li dovolatelka otázku „posouzení předmětného případu, zejména pak posouzení charakteru Prohlášení věřitele ze září 2011 a posouzení vůle žalobkyně při provedené platbě dne 30. 12. 2011“, která podle jejího názoru nebyla v rozhodnutích dovolacího soudu řešena, nemůže být prostřednictvím této otázky přípustnost dovolání založena, poněvadž na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá. Tuto otázku odvolací soud neřešil, neboť dospěl k závěru, že v projednávané věci se žalobkyně nedomáhá určení existence práva či právního vztahu ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř., ale skutečnosti, že byla jí označená podmínka splněna. Takovýto druh žaloby však naše právní úprava nezná. Nad rámec uvedeného doplnil, že podmínka splněna nebyla, neboť rozhodující je okamžik, kdy peníze fakticky dojdou na účet příjemce. Posouzením charakteru prohlášení věřitele a vůle žalobkyně se nezabýval, na řešení těchto otázek není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatelka jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Namítá-li dále dovolatelka, že „dle názoru soudce první instance nalézacího řízení, je to pouze on, kdo při protokolaci rozhoduje o tom, co je podstatné při vyjádření účastníků, případně jejich zástupců před soudem, zatímco žalobkyně zastává názor, že soudce musí z projevu, který před soudem zazní, vybrat to podstatné z projevu hovořícího před soudem, případně zkrátit myšlenky a tvrzení, které účastník, případně zástupce, přednese při zachování toho podstatného, co před soudem zaznělo“, aniž by však formulovala jakoukoliv otázku procesního práva, není tato námitka vad řízení relevantní, neboť podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a k vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Uvedená námitka vad řízení je současně nelogická, neboť prezentovaný názor soudu prvního stupně je totožný s názorem dovolatelky.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že ve svém usnesení ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 407/2002, uzavřel, že má-li přítomný účastník řízení (jeho zástupce) za to, že protokol o jednání neodráží věrně děj v jednací síni, je to důvodem k uplatnění námitky do protokolace, o které je soud povinen rozhodnout; povahou věci je přitom dáno, že takovou námitku může účastník, který se jednání zúčastnil (a to i prostřednictvím zástupce), uplatnit nejpozději do skončení onoho jednání. Současně lze připomenout, že je-li dovolání mimořádným opravným prostředkem proti rozhodnutí odvolacího soudu, pak pro posouzení jeho přípustnosti podle ustanovení §237 o. s. ř. jsou nevýznamné námitky týkající se údajných pochybení soudu prvního stupně.
Přípustnost dovolání nezakládá rovněž námitka, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo vydáno již za platnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), který v ustanovení §13 jasně stanoví, že občan má legitimní právo očekávat, že jeho případ bude posuzován obdobně, jako byl rozhodnut jiný případ, s odkazem na blíže nespecifikované rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě. K otázce použití zákona č. 89/2012 Sb. na právní vztahy vzniklé do 31. 12. 2013, se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněném pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž s podrobnou argumentací dospěl k závěru, že přechodné ustanovení §3030 o. z. nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení §1 až 14 o. z. na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy (poměry).
Dovolání směřuje i proti výrokům o nákladech řízení, aniž by žalobkyně k této části rozhodnutí uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a nesprávnost rozhodnutí. K těmto výrokům chybí v dovolání jakákoli argumentace. Uvedené nedostatky nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolatelce uplynula. Jde přitom o takové vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v uvedeném rozsahu posoudit přípustnost a důvodnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. 9. 2018
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu