ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.889.2018.1
sp. zn. 32 Cdo 889/2018-350
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně HUTNÍ PROJEKT Frýdek-Místek a. s. , se sídlem ve Frýdku-Místku, 28. října 1495, identifikační číslo osoby 45193584, zastoupené Mgr. Janem Kubicou, advokátem se sídlem v Ostravě, Nad Porubkou 2355, proti žalované Scinor company s. r. o. , se sídlem v Mostě, Starý Most 336, identifikační číslo osoby 44018169, zastoupené Mgr. Janem Horáčkem, advokátem se sídlem v Přerově, Žerotínovo nám. 839/13, o zaplacení částky 786 873 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově pod sp. zn. 115 C 133/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 11 2017, č. j. 8 Co 164/2017-318, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 11. 2017, č. j. 8 Co 164/2017-326, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově rozsudkem ze dne 26. 1. 2017, č. j. 115 C 133/2014-289, zamítl žalobu o zaplacení 786 873 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).
V záhlaví označeným rozhodnutím Krajský soud v Ostravě k odvolání žalobkyně změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 786 873 Kč s příslušenstvím (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení (druhý až čtvrtý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podala žalovaná dovolání, majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 786 873 Kč s příslušenstvím zamítne a žalobkyni zaváže k náhradě nákladů řízení.
Podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatelka domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatelka v dovolání uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., je dovolatelka povinna v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2014, pod číslem 116, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Již v usnesení uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek pak Nejvyšší soud uzavřel, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Tomuto požadavku dovolatelka nedostála, neboť otázku hmotného ani procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit, neformulovala a současně neodkázala na žádnou judikaturu dovolacího soudu, s níž by bylo napadené rozhodnutí v rozporu.
Z obsahu dovolání se podává, že dovolatelka má za to, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 5508/2007 (jenž je veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách), „o nějž odvolací soud opřel své rozhodnutí, na projednávanou věc nepřiléhá“. Dovolatelka však patrně přehlíží, že takový předpoklad přípustnosti dovolání ustanovení §237 o. s. ř. neobsahuje.
Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku ve věci samé podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Dovolatelka výslovně napadla rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, dovolání proti výrokům o nákladech řízení však není přípustné vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) ve znění účinném od 30. 9. 2017. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
O návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť vzhledem k tomu, že dovolání bylo odmítnuto, se tento návrh stal bezpředmětným.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 7. 2018
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu