ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.1040.2018.1
sp. zn. 33 Cdo 1040/2018-49
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně Kortestona plus s.r.o. , se sídlem Praha 5 - Jinonice, Za Zámečkem 744/9, IČO 28982622, zastoupené Mgr. Filipem Petrášem, advokátem se sídlem ve Zlíně, 2. května 7134, proti žalovanému M. N., o zaplacení částky 68 039 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. EPR 134597/2017, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 27. 9. 2017, č. j. 75 Co 214/2017-9, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 26. 7. 2017, č. j. EPR 140725/2017-4, kterým Okresní soud v Šumperku podle §174a odst. 4 občanského soudního řádu odmítl návrh žalobkyně na vydání elektronického platebního rozkazu a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které není podle §237zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Na přípustnost svého dovolání usuzuje žalobkyně z toho, že „odvolací soud se pro řešení otázky hmotného nebo procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“ . Namítá, že soudy „ nesprávně právně posoudily návrh na vydání elektronického platebního rozkazu“, jestliže jej odmítly přesto, že dodala veškerá tvrzení a důkazy nezbytné k prokázání oprávněnosti své pohledávky, „ doložila titul, ze kterého pohledávka vznikla, doložila jednotlivé části pohledávky a ve smlouvě také způsob výpočtu aktuální dlužné částky “. Je přesvědčena, že v případě, že soudy nebyly schopny z dodaných údajů dovodit oprávněnost jednotlivých pohledávek, měly ji postupem podle §118a odst. 1 o. s. ř. vyzvat k odstranění vad a doplnění tvrzení. Odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení §174a odst. 4 o. s. ř. a „ celou věc rozhodl v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu České republiky, na jejíž závěry odkazuje žalobkyně v textu odvolání “.
Závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdo 245/96, kterými dovolatelka podpořila svou argumentaci, však na nyní projednávanou věc nedopadají. V citovaném rozhodnutí dovolací soud vycházel z odlišné procesní situace a zabýval se aplikací ustanovení §43 o. s. ř. v řízení zahájeném žalobou podle §79 o. s. ř., nikoliv návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podle §174a o. s. ř., u něhož občanský soudní řád výslovně v §174a odst. 4 o. s. ř. stanoví, že ustanovení §43 o. s. ř. se nepoužije.
Naopak Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2128/2014, zdůraznil, že přímo z právní úpravy (konkrétně z §174a odst. 3 občanského soudního řádu ve znění do 31. 12. 2012 /od 1. 1. 2013 jde o odst. 4 téhož ustanovení/) vyplývá, že není možné odmítnout návrh na vydání elektronického platebního rozkazu pouze částečně, přičemž toto ustanovení zároveň výslovně vylučuje aplikaci §43 o. s. ř. upravujícího odstranění nedostatků podání. Soud může návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, stejně jako u platebního rozkazu vydaného podle §172 o. s. ř., přistoupí-li k jeho vydání, vyhovět jen zcela, nikoliv částečně. Je-li návrhem uplatněno více nároků a neumožňují-li skutková tvrzení v žalobě učinit závěr, že z nich vyplývají všechny tyto nároky, nelze platebním rozkazem rozhodnout jen o některých nárocích (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1152). Závěr odvolacího soudu o odmítnutí návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu za situace, kdy je část návrhu neprojednatelná, je v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Za situace, kdy ve smlouvě sjednaná alokace provedených úhrad podle algoritmu sjednaného v úvěrové smlouvě se týkala jen rozvrstvení úvěrových splátek po dobu trvání smlouvy (jistina, úrok, náklady na vyhodnocení úvěrového rizika, úhrada za uzavření smlouvy, odměna za zprostředkování), nikoli nároku ze zesplatnění úvěru, nelze z žalobních tvrzení učiněných žalobkyní právě s odkazem na ujednání o alokaci splátek skutečně dovodit, jaké konkrétní nároky či jejich části byly platbou žalovaného ve výši 2 000 Kč učiněnou po zesplatnění úvěru uhrazeny a nejsou již předmětem řízení, a které nároky takto uhrazeny nebyly a zůstávají tak nadále předmětem řízení. Jelikož žalobkyně relevantní skutkové údaje nezbytné k určitosti žaloby za dané situace netvrdila, je žaloba neprojednatelná a návrh na vydání elektronického platebního rozkazu byl správně podle §174a odst. 4 o. s. ř. odmítnut.
Vytýká-li dovolatelka soudům, že projednatelnost návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu zjevně zaměnily s případným úspěchem ve sporu, a dovolává-li se v této souvislosti usnesení Nejvyššího soud ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2795/2012, nejde o argumentaci přiléhavou z důvodu skutkové odlišnosti porovnávaných případů (v citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud uzavřel, že skutková tvrzení k nároku na zaplacení částky 80.360,70 Kč s příslušenstvím jsou určitá, je řádně specifikováno, co tato částka zahrnuje a popsán způsob, jak žalobce k částce dospěl).
Dovolatelka se mýlí, dovozuje-li, že se odvolací soud odchýlil od závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, či ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. 23 Cdo 1665/2012; ostatně dovolatelka nespecifikuje, v čem by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu s těmito usneseními v rozporu.
Lze přisvědčit názoru dovolatelky, že vylíčení rozhodujících skutečností může mít zprostředkovaně původ i v odkazu na listině, která je, coby důkazní materiál, připojena k žalobě, a na kterou je v textu žaloby výslovně odkazováno. Odvolací soud tuto skutečnost plně respektoval a právě s přihlédnutím k listině, tj. smlouvě o úvěru přiložené k návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, učinil závěr o neprojednatelnosti návrhu.
Dovolatelkou tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání, tj. odchýlení se od rozhodovací praxe dovolacího soudu, není naplněn a lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 5. 2018
JUDr. Václav Duda
předseda senátu