ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.1094.2018.1
sp. zn. 33 Cdo 1094/2018-55
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně Kortestona plus s. r. o. se sídlem Praha 5 - Jinonice, Za Zámečkem 744/9, identifikační číslo osoby 289 82 622, zastoupené Mgr. Filipem Petrášem, advokátem se sídlem ve Zlíně, 2. května 7134, proti žalovanému V. N. , o zaplacení 21.294 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 16 C 6/2018, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 27. 9. 2017, č. j. 75 Co 252/2017-9, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 27. 9. 2017, č. j. 75 Co 252/2017-9 potvrdil usnesení ze dne 21. 8. 2017, č. j. EPR 160970/2017-4 (16 C 6/2018-18), kterým Okresní soud v Šumperku odmítl návrh na vydání elektronického platebního rozkazu podle ustanovení §174a odst. 4 občanského soudního řádu a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Na přípustnost svého dovolání usuzuje žalobkyně z toho, že „odvolací soud se pro řešení otázky hmotného nebo procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a současně nesprávně právně posoudil věc.“ Žalobkyně má za to, že soudu prvního stupně i odvolacímu soudu dodala veškeré tvrzení a důkazy nezbytné k prokázání oprávněnosti pohledávky, doložila titul, ze kterého pohledávka vznikla, i jednotlivé části pohledávky a ve smlouvě také způsob výpočtu aktuální dlužné částky. Je přesvědčena, že v případě, že soudy nebyly schopny z dodaných údajů dovodit oprávněnost jednotlivých pohledávek, měly nařídit jednání a postupem podle §118a odst. 1 o. s. ř. ji vyzvat k doplnění nedostatečných tvrzení. Odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení §174a odst. 4 o. s. ř. a celou věc rozhodl v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, na jejíž závěry žalobkyně odkazuje.
Závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96, kterými žalobkyně podpořila svou argumentaci, však na projednávanou věc nedopadají. V citovaném rozhodnutí dovolací soud vycházel z odlišné procesní situace a zabýval se aplikací §43 o. s. ř. v řízení zahájeném žalobou (§79 o. s. ř.), nikoliv návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podle ustanovení §174a o. s. ř., u něhož občanský soudní řád výslovně v §174a odst. 4 stanoví, že §43 o. s. ř. se nepoužije.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2128/2014, zdůraznil, že přímo z právní úpravy (konkrétně z §174a odst. 3 občanského soudního řádu ve znění do 31. 12. 2012 /od 1. 1. 2013 jde o odst. 4 téhož ustanovení/) vyplývá, že není možné odmítnout návrh na vydání elektronického platebního rozkazu pouze částečně, přičemž toto ustanovení zároveň výslovně vylučuje aplikaci §43 o. s. ř., který upravuje odstranění nedostatků podání. Soud může návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, stejně jako u platebního rozkazu vydaného podle ustanovení §172 o. s. ř., přistoupí-li k jeho vydání, vyhovět jen zcela, nikoliv částečně. Je-li návrhem uplatněno více nároků a neumožňují-li skutková tvrzení v žalobě učinit závěr, že z nich vyplývají všechny tyto nároky, nelze platebním rozkazem rozhodnout jen o některých nárocích (srov. v právnické literatuře Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1152). Závěr odvolacího soudu o odmítnutí návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu za situace, kdy je část návrhu neprojednatelná, je v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
V projednávané věci odvolací soud uzavřel, že z tvrzení žalobkyně je ve vztahu k nároku č. 1 vyplývajícímu z porušení smluvních povinností spočívajících v neplacení úvěrových splátek jeho vymezení natolik určité, že neumožňuje jeho záměnu s jiným nárokem vyplývajícím z téže smlouvy (z žalobních tvrzení je zřejmá celková výše poskytnutých prostředků v částce 15.000 Kč, celková výše závazků žalovaného v částce 24.349 Kč a celková výše uhrazené částky 2.100 Kč (z toho 1.900 Kč uhrazených před zesplatněním úvěru); žalobkyně učinila součástí skutkových tvrzení konkrétní algoritmus rozpočítání žalovaným zaplacené částky před zesplatněním úvěru. Jiná je situace u platby 200 Kč poskytnuté po zesplatnění úvěru. Ve smlouvě sjednaná alokace provedených úhrad se týkala jen rozvrstvení úvěrových splátek po dobu trvání smlouvy (jistina, úroky, náklady na vyhodnocení úvěrového rizika, úhrada za uzavření smlouvy, odměna za zprostředkování), nikoli nároku ze zesplatnění úvěru. Z žalobních tvrzení nelze právě jen s odkazem na ujednání o alokaci splátek dovodit, jaké konkrétní nároky či jejich části byly platbou žalovaného ve výši 200 Kč, učiněnou po zesplatnění úvěru, uhrazeny a nejsou tak již předmětem řízení. Jelikož žalobkyně žádné relevantní skutkové údaje nezbytné k určitosti žaloby v této části netvrdila, obstojí jako správný závěr okresního soudu o neurčitosti žaloby v této části, potažmo o neprojednatelnosti žaloby jako celku; takový návrh je namístě postupem podle §174a odst. 4 o. s. ř. odmítnout.
Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že v projednávané věci nelze (a to ani za pomocí listin přiložených k návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) z žalobních tvrzení žalobkyně odkazujících na ujednání úvěrové smlouvy o alokaci splátek spolehlivě dovodit, jaké konkrétní nároky či jejich části byly platbou žalovaného ve výši 200 Kč, učiněnou po zesplatnění úvěru, uhrazeny a nejsou tak již předmětem řízení, a které nároky takto uhrazeny nebyly a zůstávají tak nadále předmětem řízení.
Vytýká-li dovolatelka soudům, že projednatelnost návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu zjevně zaměnily s případným úspěchem ve sporu, a dovolává-li se v této souvislosti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2795/2012, nejde o argumentaci přiléhavou z důvodu skutkové odlišnosti porovnávaných případů (v citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud uzavřel, že skutková tvrzení k nároku na zaplacení částky 80.360,70 Kč s příslušenstvím jsou určitá, je řádně specifikováno, co tato částka zahrnuje a popsán způsob, jak žalobce k částce dospěl).
Dovolatelka se mýlí, dovozuje-li, že odvolací soud se odchýlil od závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. 23 Cdo 1665/2012; ostatně dovolatelka nespecifikuje, v čem by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu s těmito v rozporu.
Shora popsaná skutková neurčitost návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu spočívající v absenci konkrétních skutkových údajů vymezujících předmět sporu v posuzovaném případě způsobila, že pro uvedené nedostatky nebylo možno v řízení pokračovat, neboť pro řádné a nezaměnitelné vymezení předmětu řízení by bylo třeba odstranit výše specifikovanou vadu, přičemž tento postup je podle §174a odst. 4 o. s. ř. vyloučen.
Dovolatelkou tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání (odchýlení se odvolacího soudu od rozhodovací praxe dovolacího soudu) tak není naplněn a lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2018
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu