ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.1183.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 1183/2017-392
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce M. K. , zastoupeného Mgr. Michalem Dlabolou, advokátem se sídlem v Praze 7, U Studánky 250/3, proti žalovanému V. T. , zastoupenému JUDr. Josefem Biňovcem, advokátem se sídlem v Praze 7, Strossmayerovo nám. 977/2, o 146.400 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 152/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2016, č.j. 58 Co 338/2016-361, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2016, č.j. 58 Co 338/2016-361, se v části, jíž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 5. 2016, č.j. 25 C 152/2012-331, tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává, a v části, jíž žalovanému nebyla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení, se ruší a v tomto rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 30. 5. 2016, č.j. 25 C 152/2012-331, zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení 146.400 Kč s blíže specifikovanými úroky z prodlení, a žalobci uložil zaplatit na náhradu nákladů řízení státu 2.930 Kč (§148 odst. 2 občanského soudního řádu) a žalovanému 112.919,10 Kč (§142 odst. 1, §146 odst. 2, věta první, občanského soudního řádu).
Rozsudkem ze dne 24. 11. 2016, č.j. 58 Co 338/2016-361, Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně o věci samé a ve výroku o nákladech řízení státu potvrdil, ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky je změnil tak, že žalovanému náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve smyslu §150 občanského soudního řádu nepřiznal, a podle téhož ustanovení (ve spojení s §224 odst. 1 občanského soudního řádu) rozhodl i o nákladech odvolacího řízení. Moderaci náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů zdůvodnil tak, že „… jeden pachatel trestné činnosti se domáhá na druhém pachateli plnění získaného z této trestné činnosti. … je tak namístě a spravedlivé, aby si každý nesl náklady takového řízení sám, a to i s přihlédnutím k tomu, že … v trestní věci žalobce měl účast na celé věci pouze formou pomoci, přičemž hlavním pachatelem a organizátorem v celé věci byl žalovaný, který také měl na věci největší podíl i největší zisk.“
Rozhodnutí odvolacího soudu – ve výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky – napadl žalovaný dovoláním; oponuje závěru, podle něhož účast obou na spáchání přečinu úvěrového podvodu je sama o sobě důvodem zvláštního zřetele hodným ve smyslu §150 občanského soudního řádu. Odvolací soud pominul, že spor nevyvolal, v řízení se jen bránil a – byla-li žaloba zamítnuta – byl ve věci úspěšný; není podstatné, že oba byli pachateli trestného činu, a že z trestné činnosti měl největší majetkový prospěch. Protože odvolací soud účastníkům nesdělil svůj záměr moderovat náhradu nákladů řízení a neumožnil jim vyjádřit se k takovému postupu, pokládá žalovaný rozhodnutí za nepředvídatelné, tj. zasahující do práva na spravedlivý proces.
Žalobce se ve vyjádření ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech řízení. Připomněl, že to byl žalovaný, který trestnou činnost zorganizoval a profitoval z ní; sám měl – mylně – za to, že mu žalovaný předmětnou peněžní částku poukázanou leasingovou společností, na niž neměl nárok, dlužil, a proto zahájil spor.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o.s.ř.“).
Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (§237, §239 o.s.ř.), a to předpokladů pro aplikaci ustanovení §150 o.s.ř.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat (§150 o.s.ř.). Ustanovení o nákladech řízení před soudem prvního stupně platí přiměřeně i pro řízení odvolací (§224 odst. 1 o.s.ř.).
Nesprávné právní posouzení věci se může týkat jakékoli otázky hmotného nebo procesního práva, jejíž odlišné posouzení by se mohlo promítnout do výsledku řízení. Dovoláním lze proto – nestanoví-li zákon za tím účelem jiný procesní prostředek – uplatnit veškeré námitky porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, tedy i porušení práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16). V nálezu ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 46/13, Ústavní soud – vázán právním názorem vyjádřeným v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 5. 9. 2013, č. 9815/10 – uzavřel, že „právo vyjádřit se k průběhu řízení a právo na předvídatelné rozhodnutí náleží k základním atributům práva na spravedlivý proces (§1, 5, 6, §18 odst. 1, §123 o.s.ř.), zejména jde-li o kontradiktorní řízení. Uvedené se týká i rozhodování o nákladech řízení, má-li být použito výjimečné ustanovení §150 o.s.ř. …“ S ohledem na konkrétní okolnosti je tedy soud povinen informovat účastníky o svém úmyslu moderovat náklady řízení a vytvořit jim „procesní prostor“ umožňující jim vyjádřit se k aplikaci daného ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3081/2014, a ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 33 Cdo 3344/2017).
V projednávané věci odvolací soud při jednání 24. 11. 2016, jemuž byli zmocněnci účastníků přítomni, shora uvedeným způsobem nepostupoval, přestože – na rozdíl od soudu prvního stupně, který o nákladech řízení rozhodl podle zásady úspěchu ve sporu, resp. zásady zavinění zastavení řízení – aplikoval ustanovení §150 o.s.ř. Žalovaný nemusel nutně předpokládat, že v řízení zjištěné skutečnosti, které vedly k zamítnutí žalobcem uplatněného práva na peněžité plnění (viz níže), mohou být hodnoceny i jako důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu uvedeného ustanovení.
Žalobce na plnění nemá podle odvolacího soudu právo, neboť smlouva o obstarání prodeje věci (vozidla), kterou účastníci 15. 2. 2010 uzavřeli, a na jejímž základě měl žalovaný (obstaratel) vyplatit žalobci prodejní cenu, je neplatným právním úkonem pro rozpor se zákonem (§39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“); smlouva byla „jedním z prostředků k podvodnému získání finančních prostředků z úvěru.“ Protože si účastníci na základě (neplatné) smlouvy žádné plnění navzájem neposkytli, nelze věc posoudit ani podle §457 obč. zák. Žalobce byl Obvodním soudem pro Prahu 9 ve věci vedené pod sp. zn. 21 T 111/2013 odsouzen pro přečin úvěrového podvodu ve formě pomoci (po dohodě s M. M. nechal na sebe evidenčně přehlásit jeho vozidlo, aniž jej koupil, a následně uzavřel s žalovaným smlouvu o zprostředkování prodeje vozidla, která se stala podkladem pro M. žádost o úvěr, který byl poukázán na účet žalovaného). Žalovaný poskytnutím nepravdivých informací vylákal výplatu úvěrových peněz, čímž se – ve spolupachatelství – dopustil přečinu úvěrového podvodu; soud trestní stíhání proti němu zastavil pro neúčelnost, a to s ohledem na jeho odsouzení Obvodním soudem pro Prahu 1 ve věci vedené pod sp. zn. 9 T 41/2014.
Ustálená judikatura Nejvyššího soudu je založena na tom, že ustanovení §150 o.s.ř. je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností. Okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat po úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Judikatura dovolacího soudu pokládá za korektní přihlížet při rozhodování o moderaci povinnosti účastníků k náhradě nákladů řízení zejména k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení (nejen k poměrům toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka), relevantní jsou i okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další. Musí jít o takové okolnosti, které mají skutečný vliv na spravedlnost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Porovnání dopadu uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkových sfér účastníků může mít z hlediska aplikace §150 o.s.ř. vliv pouze tehdy, přistupují-li ke skutečnosti, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu než účastníku druhému, okolnosti další (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 24/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2117/2014, ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2265/2014, ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4418/2014, ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4275/2013, ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2/2014, ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4290/2015, ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2986/2015, ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1927/2016, a ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2815/2016).
V projednávané věci je moderace náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů výsledkem neúplného, tj. nesprávného právního posouzení odvolacího soudu, který zohlednil jen (nikoliv nedůležitý) aspekt účasti obou účastníků na spáchání přečinu úvěrového podvodu; dalšími v úvahu připadajícími okolnostmi významnými pro aplikaci §150 o.s.ř. se nezabýval. Nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení by navíc mělo být – ve srovnání s náhradou nákladů řízení před soudem prvního stupně – jen zcela výjimečným a ojedinělým opatřením.
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu podle §243e odst. 1 o.s.ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2, věta první, o.s.ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o.s.ř.).
O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§243g odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 14. února 2018
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu