ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.1319.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 1319/2016-294
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně D. M. , zastoupené JUDr. Šárkou Veskovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Brněnská 300/31, proti žalované J. Ž. – Reality Invest Group, s. r. o. se sídlem v Ostravě-Polance nad Odrou, zastoupené Mgr. Bc. Přemyslem Hradečným, advokátem se sídlem v Praze 2, Bělehradská 572/63, o určení, že zástavní právo k nemovitosti zaniklo, vedené u Okresního soudu v Hradci králové pod sp. zn. 8 C 171/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 10. 2015, č. j. 26 Co 202/2015-255, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení 4.114,- Kč k rukám JUDr. Šárky Veskové, advokátky.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 1. 2015, č. j. 8 C 171/2013-174, určil, že zaniklo „zástavní právo k bytové jednotce v bytovém domě příslušné k části obce P. P. na pozemku evidovaném jako stavební parcela, zapsané v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro K. kraj, katastrální pracoviště H. K. na listu vlastnictví vedeném pro obec H. K. a katastrální území P. P. včetně spoluvlastnického podílu o velikosti 958/18658 na společných částech budovy příslušné k části obce P. P. na pozemku evidovaném jako stavební parcela a na pozemku evidovaném jako stavební parcela – zastavěná plocha a nádvoří, v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro K. kraj, katastrální pracoviště H. K. na listu vlastnictví vedeném pro obec H. K. a katastrální území P. P., zřízené smlouvou o zřízení zástavního práva a věcného práva předkupního ze dne 29. 6. 2011, s právními účinky vkladu práva ke dni 4. 7. 2011“.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 8. 10. 2015, č. j. 26 Co 202/2015-255, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání.
Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“)
Ačkoli má dovolatelka zato, že je její dovolání přípustné, protože napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného či procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, žádnou takovou otázku neoznačuje. Není úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání v souladu s ustanovením §237 o. s. ř., a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele.
Dovolatelka považuje své dovolání – posuzováno podle jeho obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) – za přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu představované jeho rozsudky ze dne 20. 9. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1129/2008, a ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 32 Cdo 2436/2009. S těmito rozhodnutími není ovšem rozsudek odvolacího soudu v rozporu.
Z rozsudku ze dne 20. 9. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1129/2008, dovolatelka vytrhává dílčí závěr, podle něhož tím, že „žalovaný uvedl ve smlouvě své identifikační číslo osoby a daňové identifikační číslo, dal najevo, že se smlouva týkala jeho podnikatelské činnosti.“ Přehlíží, že uvedený rozsudek Nejvyššího soudu tento závěr činí na základě toho, že „pro posouzení, zda daný závazkový vztah je obchodní závazkový vztah, tzv. relativní obchod ve smyslu ust. §261 odst. 1 obch. zák, je rozhodující, že vznikl mezi podnikateli, vztah se týká podnikatelské činnosti stran a tato skutečnost je zřejmá navenek s přihlédnutím ke všem okolnostem v době vzniku posouzeného vztahu .“
Naopak v rozsudku ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2441/2016, Nejvyšší soud akcentoval, že „v řadě svých rozhodnutí (srovnej např. rozsudky ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 341/2004, ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3376/2011, ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1129/2008) ve shodě s Ústavním soudem (viz nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III ÚS 140/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 15, ročník 1999, díl I. pod číslem 101) zdůraznil, že pro závěr o tom, zda vztah mezi dvěma osobami je vztahem mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, je určující podstata společenského vztahu, v němž vystupovaly (…) i podnikatel si může opatřovat věci či zajišťovat služby pro svoji osobní potřebu nebo pro jinou než podnikatelskou činnost.“
S rozsudkem dovolacího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 32 Cdo 2436/2009, nemůže být rozhodnutí odvolacího soudu v kolizi, neboť jeho střet s judikaturou dovolacího soudu dovolatelka zakládá na odlišném skutkovém závěru, tj. na tom, že smlouvu žalobkyně uzavřela v souvislosti se svou podnikatelskou činností, ačkoli soudy obou stupňů vyšly z toho, že ji uzavírala v souvislosti s řešením dluhu nesouvisejícím s podnikáním.
Nutno uvést, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 14. března 2018
JUDr. Václav Duda
předseda senátu