ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.1653.2018.1
sp. zn. 33 Cdo 1653/2018-132
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce A. B., zastoupeného JUDr. Petrem Šurkou, advokátem se sídlem v Praze 10, Morseova 253, proti žalovanému A. J., zastoupenému JUDr. Petrem Šťastným, advokátem se sídlem v Praze 1, Náprstkova 8, o zaplacení 350.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 20 C 77/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2017, č. j. 26 Co 350/2017-104, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce po žalovaném požadoval zaplacení 350.000 Kč (s příslušenstvím) z titulu půjčky.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 11. 2017, č. j. 26 Co 350/2017-104, potvrdil rozsudek pro zmeškání ze dne 3. 4. 2017, č. j. 20 C 77/2016-60, jímž Okresní soud v Kladně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 350.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 350.000 Kč od 21. 6. 2013 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení; odvolací soud současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř. ).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Požadavek, aby dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní, znamená, že je povinen uvést, při řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popř. která taková dovolacím soudem (již v minulosti) vyřešená právní otázka má být (nyní) posouzena jinak.
V posuzovaném případě spatřuje žalovaný přípustnost svého dovolání v tom, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky (procesního) práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (jakož i Ústavního soudu České republiky)“, a vyjadřuje přitom přesvědčení, že mu postupem soudů byla odňata možnost jednat před soudem. I když zmiňovanou otázku procesního práva řádně nespecifikuje, z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) se jednoznačně podává, že jde o otázku splnění zákonných podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání; na jejím řešení je také rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Dovolatel prosazuje, že zákonné podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání v posuzovaném případě nebyly splněny a na podporu své argumentace se dovolává níže zmíněných rozhodnutí Ústavního soudu.
Nesprávný je úsudek žalovaného, že soudy při vydání rozsudku pro zmeškání nerespektovaly nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 428/04, sp. zn. IV. ÚS 3143/15, a pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 49/10. Závěry, které v uvedených rozhodnutích přijal Ústavní soud k otázce splnění podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání (že není namístě vydání rozsudku pro zmeškání v případě, kdy jinak aktivní žalovaný se na první ve věci nařízené jednání neúmyslně opozdí), se v nyní posuzované věci neuplatní pro skutkovou odlišnost poměřovaných kauz. Žalovaný se totiž - na rozdíl od případů, které hodnotil Ústavní soud - k žalobě vůbec nevyjádřil a neuvedl nic na svou obranu, tedy nebyl procesně aktivní. Přes telefonicky hlášený pozdní příchod z důvodu „dopravní zácpy“ k prvnímu jednání ve věci v avizovanou dobu (se zpožděním) nedorazil, přestože soud dobu jednání posunul. Ačkoli dovolatel namítá, že otázku splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, žádná konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, která by odvolací soud při rozhodování nerespektoval, neuvádí. Sluší se připomenout, že ke zrušení rozsudku pro zmeškání nepostačuje, aby žalovaný omluvitelný důvod zmeškání prvního jednání jen tvrdil; soud může vyhovět návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání tehdy, jestliže žalovaný prokáže skutečnosti, které jsou způsobilé jeho neúčast u soudu omluvit (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 1998, sp. zn. 21 Cdo 672/98). Nelze než uzavřít, že odvolací soud se svým rozhodnutím od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i Ústavního soudu České republiky neodchýlil.
Přiléhavým se nejeví odkaz žalovaného na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2785/07, jímž Ústavní soud usnesení odvolacího soudu zrušil, aniž by - jak sám zdůraznil - hodnotil dokazování provedené obecnými soudy a vyslovil se k otázce, zda byly dány důvody pro vydání rozsudku pro zmeškání či jeho zrušení; odvolací řízení totiž neprobíhalo v souladu se zásadami občanského soudního řízení a odvolací soud svým postupem, kdy změnil hodnocení skutkového stavu, neumožnil účastníkům řízení řádně jejich záležitost projednat. Ústavní soud tedy nezkoumal podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání, ale rozhodnutí odvolacího soudu zrušil z jiných důvodů.
Přestože žalovaný v dovolání výslovně uvedl, že jím brojí proti všem výrokům napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, ve vztahu k nákladovému výroku žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním údajům ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v §241b odst. 3 o. s. ř. – nevznesl.
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. S ohledem na výsledek řízení již nerozhodoval samostatně o podaném návrhu na odklad vykonatelnosti.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 5. 2018
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu