ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.1744.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 1744/2017-560
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce D. W., proti žalovanému J. O. , zastoupenému JUDr. Tomášem Jírou, advokátem se sídlem v Praze 10, Vinohradská 3330/220, o 997.900 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 149/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2016, č.j. 12 Co 512/2014-520, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozhodnutím městský soud potvrdil rozsudek ze dne 24. 6. 2014, č.j. 19 C 149/2009-397, kterým Obvodní soud pro Prahu 2 žalovanému uložil zaplatit žalobci 997.900 Kč se specifikovanými úroky z prodlení a na náhradě nákladů řízení 100.587 Kč; o nákladech odvolacího a dovolacího řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo. Po právní stránce uzavřel, že pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení (viz níže pohledávky A/ až F/ ), které žalovaný podáním z 26. 3. 2010 započetl proti zažalované pohledávce, jsou promlčeny (§107 odst. 1, 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“). Dnem 20. 9. 2009 uplynula objektivní tříletá promlčecí doba pohledávky A/ (nehledě na to, že pokud byl žalovaný zavázán vrátit žalobci provizi, nemohl se žalobce bezdůvodně obohatit), pohledávka B/ se promlčela v subjektivní dvouleté promlčecí době ke dni 15. 6. 2009, dnem 31. 12. 2009 uplynula objektivní tříletá promlčecí doba pohledávky C/ , pohledávka D/ se promlčela jak v objektivní tříleté promlčecí době nejpozději k 31. 12. 2009, tak i v subjektivní dvouleté promlčecí době k 25. 9. 2009, dnem 30. 11. 2008 uplynula subjektivní dvouletá promlčecí doba pohledávky E/ , a pohledávka F/ se promlčela v subjektivní dvouleté promlčecí době ke 14. 12. 2009. Protože promlčení vzájemných pohledávek žalobce namítl, jeho pohledávka za žalovaným započtením nezanikla (§98 občanského soudního řádu, §100 odst. 1, §581 odst. 2 obč. zák.).
V dovolání, jímž rozhodnutí odvolacího soudu napadl, žalovaný vytknul, že odvolací soud nezjišťoval okolnosti rozhodné pro posouzení, zda žalobcova námitka promlčení pohledávek A/ až F/ uplatněných k započtení v podání z 26. 3. 2010 není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), a ve vztahu k pohledávkám B/ až F/ vyjádřil nesouhlas s určením počátku běhu subjektivní promlčecí doby (§107 odst. 1 obč. zák.); podle jeho názoru je pro počátek běhu promlčení určující okamžik vydání v pořadí prvního rozsudku soudu prvního stupně dne 12. 1. 2010, jímž byl nárok žalobci přiznán.
Žalobce se ve vyjádření ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o.s.ř.“).
Podle §237 o.s.ř. je dovolání – není-li stanoveno jinak – přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o.s.ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o.s.ř.).
Odvolací soud vyšel z toho, že žalovaný v odvolání z 26. 3. 2010, kterým napadl rozsudek soudu prvního stupně ze dne 12. 1. 2010, č.j. 19 C 149/2009-86, učinil kompenzační úkon, tj. proti žalobcově pohledávce započetl své (tvrzené) pohledávky: A/ za zprostředkování koupě pozemku v katastrálním území Č. 997.000 Kč, B/ za vybudování kanalizačního řadu k žalobcově parcele 135.774 Kč (faktura č. 2007/2 z 1. 6. 2007 se splatností 15. 6. 2007), C/ za vyhotovení projektové dokumentace 49.985 Kč, D/ za vybudování plynovodní, vodní a kanalizační přípojky k žalobcově parcele 201.230 Kč (faktura č. 2007/4 z 11. 9. 2007 se splatností 25. 9. 2007), E/ za vybudování komunikace k parcele žalobce 619.718 Kč (faktura č. 2006017 z 12. 9. 2006 se splatností 30. 10. 2006, faktura M. K. z 10. 11. 2006 se splatností 30. 10. 2006) a F/ za „činnost inženýrinku“ 72.000 Kč (faktura č. 12 z 30. 11. 2007 se splatností 14. 12. 2007).
Namítá-li žalovaný, že vznesení námitky promlčení vzájemných pohledávek, které započetl proti žalobcově pohledávce, je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), pomíjí, že odvolací soud ani soud prvního stupně zjištěný skutkový stav korektivem dobrých mravů nepoměřovaly především proto, že žalovaný netvrdil skutečnosti, z nichž by bylo možné dovozovat, že jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dovodila, že právní posouzení věci odvolacím soudem není nesprávné, jestliže tento soud neposoudil uplatněný nárok z hlediska §3 odst. 1 obč. zák. za situace, kdy účastník netvrdil tomu odpovídající skutečnosti a tyto ani jinak nevyšly v řízení najevo (srov. rozsudek z 27. 5. 1998, sp. zn. 26 Cdo 829/98, usnesení z 23. 2. 2010, sp. zn. 33 Cdo 581/2008).
Soudní praxe je jednotná v tom, že pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby – jde-li o plnění z bezdůvodného obohacení – není rozhodné, kdy věřitel vyzval dlužníka k plnění, nýbrž kdy nabyl vědomost o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal; touto vědomostí §107 odst. 1 obč. zák. nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit. O vzniku bezdůvodného obohacení se oprávněný dozví tehdy, má-li k dispozici údaje, které mu umožňují podat žalobu (vzájemnou žalobu) o vydání plnění z bezdůvodného obohacení, tj. zná-li skutkové okolnosti týkající se rozsahu bezdůvodného obohacení a osoby, jež se obohatila (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2626/2009, ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2202/2012, a ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 466/2014). Odvolací soud při posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby podle §107 odst. 1 obč. zák. u práv spojených s pohledávkami B/, D/, E/ a F/ z výše uvedených rozhodnutí vycházel.
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o.s.ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. dubna 2018
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu