ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.1844.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 1844/2017-196
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Z. L. , zastoupeného Mgr. MUDr. Igorem Piňosem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Široká 25/6, proti žalované NAUTICA CENTER s. r. o. , se sídlem ve Vlašimi, S. K. Neumanna 843 (identifikační číslo osoby 272 22 721), zastoupené JUDr. Janem Camrdou, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 225, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 54 C 84/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2016, č. j. 44 Co 7/2015-174, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. MUDr. Igora Piňose, CSc., advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. 12. 2016, č. j. 44 Co 7/2015-174, potvrdil rozsudek ze dne 25. 9. 2014, č. j. 54 C 84/2012-196, jímž Městský soud v Brně zrušil rozhodčí nález rozhodce JUDr. Alexandra Netta, se sídlem Hlavní 40, Brno, ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. 57-06-2012, a rozhodl o nákladech řízení; odvolací soud současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, neboť žalovaná konstruuje právní otázku na základě vlastních (v řízení neprokázaných) skutkových tvrzení. I kdyby se jednalo o vztah mezi dvěma podnikateli, byla by sjednaná rozhodčí doložka ve světle konstantní judikatury Nejvyššího soudu posouzena jako neplatná.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Každé podání účastníka řízení, tudíž i dovolání, je nutné posuzovat podle jeho obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.). Nelze sice přehlédnout, že žalovaná opírá přípustnost dovolání nesprávně o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012, Sb., avšak z obsahu dovolání lze spolehlivě dovodit, že dovolacímu soudu předkládá k přezkumu - jako jím dosud neřešenou (viz §237 o. s. ř.) - otázku, zda v postavení spotřebitele je ten, kdo činí právní úkon „pravděpodobně s nekalými úmysly, zejména pokud svým jednáním – nákupem drahého luxusního předmětu, který hodlá vyjmout z dispozice orgánů státní moci a státní správy a umístit jej dokonce mimo EU (do daňového ráje), legalizuje výnosy z nejasných nebo nelegálních zdrojů“ .
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud. Žalovaná uvedený předpoklad opomíjí, neboť právní závěr odvolacího soudu, že kupní smlouva z 12. 4. 2012 obsahující rozhodčí doložku je současně spotřebitelskou smlouvou, zpochybňuje výhradně skutkovými námitkami (rozšiřuje skutkový základ, z něhož vycházel odvolací soud, a současně mu vytýká, že k některým podstatným skutečnostem nepřihlédl). Oproti odvolacímu soudu prosazuje, že žalobce nepořizoval předmět koupě (loď) pouze pro svoji osobní potřebu a potřebu své rodiny, nýbrž že pravým důvodem nákupu byla legalizace finančních prostředků generovaných z neznámých a pravděpodobně i nezákonných zdrojů (čemuž nasvědčuje, že záloha na kupní cenu ve výši 6.500.000 Kč jí byla poskytnuta v rozporu se zákonem č. 253/2008 Sb. v hotovosti), příp. se jednalo o investici k optimalizaci daní nebo minimálně o investici mající charakter nedovoleného (zastřeného) podnikání. Odvolacímu soudu pak vytýká, že tyto okolnosti případu nevzal v úvahu při právním posouzení věci. Vzhledem k tomu, že podstatou úvahy o správnosti právního posouzení věci je prověření, zda zjištěný skutkový stav dovoloval učinit příslušný právní závěr (že vztah z kupní smlouvy má spotřebitelský charakter a při posouzení platnosti sjednané rozhodčí doložky se proto uplatní přísnější kritéria), je evidentní, že dovolatelkou užitá argumentace nevystihuje jediný způsobilý dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. Argumentuje-li totiž žalovaná nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci (tedy z jí prosazované skutkové verze, že žalobce předmětnou loď zakoupil z jiných pohnutek, než pro vlastní potřebu), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy dovodit, že účastníci uzavřeli kupní smlouvu v postavení dvou podnikatelů. Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení zpochybnit a je pro dovolací soud závazný; nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Obiter dictum dovolací soud uvádí, že rozhodčí doložka by musela být shledána neplatnou i v případě, že byla sjednána ve vztahu mezi podnikateli. Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1098/2016, s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10, dovodil, že rozhodčí smlouva je neplatná i v případě, že smluvní stranou není spotřebitel, jestliže způsob určení rozhodce je sjednán tak, že výběr osoby rozhodce je ponechán na vůli jedné ze smluvních stran. Svůj závěr odůvodnil v tom smyslu, že způsob jmenování či určování rozhodců by v každém případě měl být v souladu se zásadou rovnosti stran jako jedním ze základních procesních principů, na kterém je soudní i rozhodčí řízení postaveno. Je nežádoucí, aby rozhodci byli určeni zcela nebo převážně jednou stranou. Je-li výběr rozhodce ponechán na vůli pouze jednoho z účastníků, nelze takové ujednání o určení rozhodce v rozhodčí smlouvě považovat za platné pro rozpor s §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb.), z důvodu narušení zásady rovnosti stran v řízení.
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci)
V Brně dne 30. 5. 2018
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu