ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.1855.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 1855/2016-579
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce S. N. , zastoupeného JUDr. Jiřím Císařem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Revoluční 55/6, proti žalovanému D. N. , zastoupenému JUDr. Josefem Tichým, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Šaldova 217/7, o vrácení daru, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 10 C 14/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 11. 2015, č. j. 84 Co 467/2015-519, takto:
I. Dovolání se odmítá
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Josefa Tichého, advokáta.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil rozsudek ze dne 26. 3. 2015, č. j. 10 C 14/2013-434, jímž Okresní soud v Litoměřicích zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem v žalobě označených nemovitostí, a jímž rozhodl o nákladech státu; ve výroku o nákladech řízení účastníků jej změnil tak, že žalovanému se jejich náhrada nepřiznává. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu řešil
1) otázku, zda do okruhu osob uvažovaných §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb.; dále jen „obč. zák.“), patří i rozvedené manželky (matky společných dětí) a sourozenci žalovaného, a
2) otázku, zda z hlediska naplnění skutkové podstaty ustanovení §630 obč. zák. je relevantní, že žalovaný se chová hrubě nemravně k osobám, které stojí sice mimo příbuzenský vztah k žalobci, avšak žalobce takové jednání vnímá jako vedené „nepřímou formou“ vůči němu.
Za dosud dovolacím soudem neřešenou pak dovolatel považuje otázku „ jednání vedených žalovaným vůči němu po realizaci výzvy k vrácení daru, pokud byla dovršením jednání učiněných před výzvou či pokračováním v dříve započatých jednáních “.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popřípadě jako nedůvodné zamítl. K jednotlivým dovolacím námitkám se podrobně vyjádřil.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“).
Jednou ze základních podmínek, jimiž dovolatel ve smyslu §237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Tuto otázku je povinen vymezit pouze dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán. Je-li přípustnost dovolání spojována s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, musí jít o takové otázky, na nichž byl výrok rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen. Takovou není v posuzovaném případě otázka, zda do okruhu osob uvažovaných §630 obč. zák. patří i rozvedené manželky (matky společných dětí) a sourozenci žalovaného, kterou dovolatel doprovází odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 228/2000. Je třeba připomenout, že otázka, zda chováním obdarovaného byly hrubě porušeny dobré mravy, je především otázkou skutkovou. Odvolací soud, který převzal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, vyšel v posuzovaném případě - mimo jiné - z toho, že žalobce v řízení neprokázal, že se žalovaný k jeho synům (svým bratrům) a k jeho bývalým manželkám I. N. a S. N. choval způsobem, který je mu vytýkán ve výzvě k vrácení daru. Neuvěřil žalobci, že žalovaný zaujímal k R. N. nepřátelský postoj, ani že se nepřátelským způsobem choval k S. N. ml., a objasnil, proč shledal nevěrohodnými v tomto směru výpovědi svědků S. N. ml., který je na žalobci finančně závislý a vypovídal rozporuplně, a I. N., která ve své výpovědi uvedla skutečnosti, které nekorespondují s údaji vyplývajícími z listinných důkazů. Výpovědi svědkyně S. N. soud nepřiznal závažnost, neboť údaje o chování žalovaného k žalobci získala převážně zprostředkovaně od žalobce, a pokud jde o nevhodné chování žalovaného vůči ní, vypověděla pouze, že ji osobně nepomohl se stěhováním do garsonky s tím, že všechno zaplatí (a dal jí 10.000 Kč), a že jednou na ni v telefonátu „řval“. Pouze obiter dictum odvolací soud vyjádřil názor, že bývalé manželky žalobce nelze považovat za členy jeho rodiny. Žalobce se skutkovými zjištěními soudů k důvodu vrácení daru pro chování žalovaného ke svým sourozencům a k I. N. a S. N. (bývalým manželkám žalobce) polemizuje. Platí, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, nelze úspěšně v dovolacím řízení zpochybnit. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. Žalobce zjevně uvedený předpoklad v souvislosti s právní otázkou ad 1 opomíjí, neboť kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem staví na vlastní skutkové verzi ohledně chování žalovaného k sourozencům i k I. a S. N..
Odpověď na otázku ad 2, kterou žalobce vymezil k dovolacímu přezkumu coby otázku odvolacím soudem vyřešenou v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (zda z hlediska naplnění skutkové podstaty §630 obč. zák. je relevantní, že žalovaný se chová hrubě nemravně k osobám, které stojí mimo příbuzenský vztah k žalobci), skýtá přímo ustanovení §630 obč. zák., podle něhož dárce se může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy. Ustálená judikatura Nejvyššího soudu již dovodila, že za členy rodiny je třeba považovat především manžela, rodiče a děti, jakož i příbuzné v řadě přímé i sourozence. Podle konkrétních okolností lze ve výjimečných případech za členy rodiny považovat i další osoby v poměru rodinném či obdobném. Vymezení pojmu „člen rodiny“ ve smyslu §630 obč. zák. a pojmu „osoba blízká“ podle §116 obč. zák. není totožné a nekryje se ani s pojmem „člen domácnosti“ ve smyslu §115 obč. zák. Zásadně je třeba vycházet z toho, že vymezení v §630 obč. zák. je užší, a okruh členů rodiny z hlediska §630 obč. zák. je na místě vykládat restriktivně. Nelze tak přisvědčit názoru, že mezi členy rodiny uvažované ustanovením §630 obč. zák. patří i osoby, které nejsou s žalobcem v poměru rodinném či obdobném rodinnému, konkrétně blízcí přátelé, resp. člen sdružení, jehož byl žalobce členem. Dovolává-li se žalobce na podporu své argumentace rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, a ze dne 29. 4. 2003 sp. zn. 33 Odo 134/2003, nelze přehlédnout, že závěry dovozené v těchto rozhodnutích dezinterpretuje; v prvně uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud dovodil pouze to, že za členy rodiny ve smyslu §630 obč. zák. se považují kromě rodičů a dětí i další příbuzní v řadě přímé a sourozenci (hodnocen byl právě statut bratra dárkyně), a ve druhém rozhodnutí se zabýval statutem vnučky dárkyně; v žádném z těchto rozhodnutí nedospěl k závěru, že pod pojem „člen rodiny“ použitý v ustanovení §630 obč. zák. lze zařadit rovněž osoby, které stojí mimo příbuzenský vztah k dárci. Z hlediska naplnění skutkové podstaty ustanovení §630 obč. zák. je irelevantní, jaké osobní pocity v dárci vzbuzuje přístup obdarovaného k třetím osobám (nejde-li o chování k členům rodiny).
Dovolatel se mýlí, dovozuje-li, že dovolací soud se ve své rozhodovací praxi dosud nevyjadřoval k otázce významu chování obdarovaného vůči dárci po výzvě k vrácení daru, o čemž svědčí sama skutečnost, že odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí z judikatury dovolacího soudu v tomto směru cituje (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 33 Cdo 3001/2009). Závěry dovolacího soudu odvolací soud respektuje, dovozuje-li, že ze smyslu právní úpravy vrácení daru je zřejmé, že důvodem pro vrácení daru může být chování obdarovaného, jehož se dopustil po vlastním darování do okamžiku, kdy se obdarovanému dostala (do jeho dispozice) výzva k vrácení daru; tímto okamžikem se – jsou-li splněny podmínky pro vrácení daru – obnoví vlastnické právo k předmětu daru a pozdější jednání obdarovaného je proto bez významu. Předpokladem úspěšného uplatnění práva není jakékoli nevhodné chování obdarovaného, ale jen takové, které s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu lze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů; to se vyznačuje buď značnou intenzitou, nebo soustavností (dlouhodobostí). Pokud soustavné jednání přetrvává i po výzvě k vrácení daru, pak k němu soud - logicky vzato - přihlíží.
Odvolací soud v posuzovaném případě - na rozdíl od soudu prvního stupně - právně kvalifikoval smlouvy, které účastníci uzavřeli, jako „smlouvy nepojmenované podle obchodního zákoníku“, resp. smlouvy o bezúplatném převodu vlastnického práva k podniku, současně však - což je z hlediska právního posouzení věci podstatné - uzavřel, že vztahy z nich vzniklé je namístě poměřovat ustanovením §630 obč. zák. (což ostatně i učinil). Požadavku, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), žalobce nedostál při uplatnění námitek, které spojil s otázkou právní kvalifikace uzavřených smluv („ zda právní vztah mezi žalobcem a žalovaným - poskytnutí daru je založen právním úkonem podle zák. č. 40/1964 Sb. nebo zák. č. 513/1991 Sb.“). Na rozdíl od ostatních jím předestřených právních otázek nespecifikoval, které ze čtyř kritérií uvedených v §237 o. s. ř. má v tomto směru za naplněné; formulace, že „ nalézací a odvolací soud řeší tuto otázku rozdílně “ není řádným vymezením přípustnosti dovolání v intencích §237 o. s. ř., neboť neodpovídá žádnému ze zde vyjmenovaných kritérií. V této části je tudíž dovolání vadné. Nadto nelze přehlížet, že na posouzení, zda smlouvy, které účastníci řízení 1. 12. 2011, 25. 1. 2012 a 3. 5. 2012 uzavřeli (J. L. nebyl smluvní stranou žádné z těchto smluv), jsou smlouvami darovacími či smlouvami o bezúplatném převodu vlastnického práva k podniku, nebo na řešení problematiky sdružení, napadené rozhodnutí nespočívá; je založeno na posouzení, zda byla naplněna skutková podstata §630 obč. zák.
Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 26. února 2018
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu