ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.1880.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 1880/2017-226
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně G. P. , zastoupené JUDr. Františkem Smejkalem, advokátem se sídlem České Budějovice, Klavíkova 1820/18, proti žalované T. R. (dříve Š.), zastoupené JUDr. Petrem Pustinou, advokátem se sídlem Říčany, Olivova 116/7, o 20.746 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 9 C 41/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2006, č. j. 23 Co 428/2006-80, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburce rozsudkem pro zmeškání ze dne 18. 7. 2006, č. j. 9 C 41/2006-36, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 20.746 Kč se specifikovanými úroky z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 12. 2006, č. j. 23 Co 428/2006-80, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání.
Usnesením ze dne 17. 4. 2009, č. j. 36 K 37/2006-234, Krajský soud v Praze prohlásil na majetek žalované konkurs; dovolací řízení v této věci bylo přerušeno a po dobu trvání účinků konkursu v něm nebylo možno pokračovat (§14 odst. 1 písm. c/ zákona o konkursu a vyrovnání). Krajský soud v Praze usnesením ze dne 17. 1. 2017, č. j. 36 K 37/2006-835, konkurs na majetek žalované zrušil po splnění rozvrhového usnesení; účinky prohlášení konkursu uvedené v §14 odst. 1 písm. c/ zákona o konkursu a vyrovnání tak zanikly a v dovolacím řízení bylo možno pokračovat.
Se zřetelem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 - dále jen „o. s. ř.“ (čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (který sice byl zrušen uplynutím dne 31. 12. 2012 nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, avšak pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 je i nadále použitelný - srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11), protože hodnocením v dovolání obsažené argumentace nelze dospět k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
V daném případě odvolací soud dovodil aplikovatelnost §153b o. s. ř. (mimo jiné) na základě úvahy, že žalovaná se bez důvodné (i když včasné) omluvy nedostavila k prvnímu jednání nařízenému na den 18. 7. 2006. K tomuto závěru dospěl na základě skutkových okolností podávajících se z obsahu spisu. Žalovaná, které bylo předvolání k jednání doručeno dne 4. 6. 2006, požádala o jeho odročení dne 10. 7. 2006 z důvodu nemoci. K žádosti připojila fotokopii legitimace práce neschopného pojištěnce obsahující záznamy lékařky MUDr. Hodboďové o pracovní neschopnosti žalované od 29. 5. 2006 a o další stanovené kontrole na den 24. 7. 2006. Zastupující lékařka MUDr. Urbánková k dotazu soudu sdělila, že zdravotní stav žalované umožňuje, aby se v rámci povolených vycházek dostavila na jednání k soudu, a že jí ani nic nebrání v písemné komunikaci se soudem. Jestliže jednání u soudu prvního stupně bylo nařízeno v době povolených vycházek, odvolací soud dovodil, že žalovaná zmeškala první jednání, které bylo ve věci nařízeno, bez důvodné omluvy.
Dovoláním zpochybněná právní otázka, co lze považovat za důležitý důvod, pro který účastník může požádat o odročení jednání, nepatří z hlediska rozhodovací činnosti dovolacího soudu mezi ty, které by dosud nebyly řešeny.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je (oproti přesvědčení žalované) dlouhodobě ustálena v názoru, podle něhož nelze po žalovaném, který se hodlá k jednání soudu včas dostavit, spravedlivě požadovat, aby nesl pro něj nepříznivé následky spojené s vydáním rozsudku pro zmeškání, jestliže nastane překážka nebo jiná okolnost, která mu zabrání zúčastnit se jednání. Tato překážka nebo jiná okolnost musí představovat „omluvitelný důvod“. Důležitým důvodem způsobilým omluvit neúčast účastníka řízení u jednání je také jeho nemoc. Důležitost důvodu, pro který účastník řízení žádá o odročení jednání, však nelze posuzovat bez přihlédnutí ke všem okolnostem případu. I když účastník řízení uvádí - obecně vzato - důvod jinak způsobilý vést k závěru o odročení jednání, není soud vždy povinen takový důvod akceptovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2056/2000, a ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3358/2007).
Odvolací soud otázku důvodnosti omluvy žalované vyřešil v intencích shora uvedené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť k závěru, že omluva žalované není důvodná, dospěl s přihlédnutím ke všem okolnostem dané věci. Dovolací soud sdílí názor odvolacího soudu, který shledal správným postup soudu prvního stupně, jenž - vědom si důvodu omluvy, který byl (obecně vzato) způsobilý omluvit neúčast žalované u soudu - v době mezi omluvou žalované a nařízeným jednáním, při němž posuzoval předpoklady ve smyslu §153b odst. 1 o. s. ř., tvrzený důvod omluvy ověřil dotazem u lékařky. Na podkladě údajů sdělených lékařkou pak učinil tomu odpovídající závěr, že nemoc - vzhledem k její povaze a určenému léčebnému režimu - žalované v účasti na jednání nebrání a dovoluje jí dostavit se na předvolání k soudu.
Nelze rovněž přehlédnout, že podstatná část polemiky žalované se závěrem odvolacího soudu o nedůvodnosti její omluvy, se opírá o skutkové okolnosti, které vybočují ze soudem zjištěného skutkového rámce. Odlišný právní názor o důvodnosti své omluvy staví na vlastní verzi, že cesta z místa jejího trvalého pobytu (tehdy Poděbrady, Rokycanova 559/3) do místa sídla soudu prvního stupně v Nymburce vyžadovala delší časový prostor, než jaký jí byl vycházkami během prokázané pracovní neschopnosti umožněn, že se „ani s vypětím všech sil nebyla schopna nařízených jednání zúčastnit“, a že MUDr. Urbánková nebyla její ošetřující lékařkou, takže se nemohla kvalifikovaně vyjádřit k jejímu zdravotnímu stavu; neboli že se z objektivních důvodů nebyla schopna jednání zúčastnit. Taková argumentace však vystihuje dovolací důvod podle §241 odst. 3 o. s. ř., který lze použít pouze v případě, je-li dovolání přípustné; v poměrech posuzování jeho přípustnosti podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. však uplatnitelný není. Žádnou relevanci nemá ani její námitka, že soud nepřihlédl ke skutečnosti, že vážným důvodem jejího nedostavení se na první jednání bylo i to, že veškeré písemnosti týkající se jejího podnikání byly v té době u Policie České republiky, které dokumenty odevzdala 9. 3. 2006.
Dovolací soud nesdílí názor žalované, že postupem soudů došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní soud v usnesení ze dne 28. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 370/98, vyjádřil názor, podle něhož „nelze považovat za porušení práva na spravedlivý proces, vydá-li soud rozsudek pro zmeškání a využije-li tak nástroje, který je určen k tomu, aby postihl toho účastníka řízení, který po řádném doručení nejméně pět dnů přede dnem, kdy se má jednání konat, bez důvodné a včasné omluvy zmešká první jednání, které bylo ve věci nařízeno“; byť toto rozhodnutí bylo vydáno podle úpravy občanského soudního řádu účinné před 1. 1. 2001, je jeho závěr aplikovatelný i na posuzovanou věc.
Námitkou, že jí byla nesprávným postupem odňata možnost jednat před soudem, nepřihlédl-li soud k doložené pracovní neschopnosti, žalovaná vytkla zmatečnostní vadu podle §229 odst. 3 o. s. ř.; k takovým vadám, stejně jako k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §241a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. však dovolací soud přihlédne pouze za - zde nenaplněného - předpokladu, že dovolání je přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
Lze uzavřít, že Nejvyšší soud se v dovolání nastolenými otázkami ve své rozhodovací praxi již zabýval a odvolací soud postupoval v souladu s jeho judikaturou. Dovolací soud proto dovolání žalované pro nepřípustnost odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c/ o. s. ř.).
Vzhledem k výsledku dovolacího řízení je již bezpředmětné rozhodovat o návrhu žalované na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla právo vůči žalované.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 14. března 2018
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu