ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.2350.2018.1
sp. zn. 33 Cdo 2350/2018-109
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobců: a/ T. T. , b/ G. T. a c/ I. T. , zastoupených Mgr. Martinem Peterkou, advokátem se sídlem Praha 1, Dlouhá 705/16, proti žalované: K. F. , zastoupené Mgr. Ing. Petrou Hýskovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Tyršova 1835/13, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 18 C 320/2016, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2017, č. j. 30 Co 359/2017-90, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 2. 5. 2017, č. j. 18 C 320/2016-48, zamítl žalobu, aby žalované bylo uloženo vyklidit nemovitosti, a to budovu, postavenou na pozemku, pozemek, pozemek, pozemek, vše zapsáno na LV v k. ú. a obci P., u Katastrálního úřadu pro S. kraj, Katastrální pracoviště P. (výrok I.), a žalobcům uložil zaplatit společně a nerozdílně žalované na náhradě nákladů řízení 295.240 Kč k rukám její zástupkyně do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 11. 2017, č. j. 30 Co 359/2017-90, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku II. tak, že povinnost žalobců k náhradě nákladů řízení není společná a nerozdílná, jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srovnej čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“), platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jak je tomu v této věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále jen „R 4/2014“/, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013; ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, odmítl). Domáhá-li se revize řešení několika otázek, ať již hmotného či procesního práva, musí ve vztahu ke každé z nich vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní, tzn., že je povinen uvést, v čem se při jejím řešení odvolací soud a/ odchýlil od „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu nebo b/ že jde o otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešenou nebo c/ že uvedená právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, d/ popř. že tato, již dříve dovolacím soudem vyřešená otázka má být dovolacím soudem posouzena (opětovně, ale) jinak. Neobsahuje-li dovolání údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), je zatíženo vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Dovolání žalobců v části směřující proti výroku I. napadeného rozhodnutí (posuzováno podle obsahu dovolání - §41 odst. 2 o. s. ř.) shora uvedený postulát nesplňuje. K otázce přípustnosti dovolání uvádí pouze to, že „napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku I i výroku II“…(závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která)…“byla a je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a odvolací soud se ve svém rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a současně nesprávně právně posoudil věc a dále z důvodu, že právní otázky mají být posouzeny jinak, než jak je posoudil odvolací soud“, tedy (nepřesně) cituje znění ustanovení §237 o. s. ř. Spojují-li žalobci přípustnost dovolání s tím, že vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak, pak takové vylíčení přípustnosti dovolání významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) požadavku, aby dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak. O způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jde tehdy, jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého řešení otázky hmotného či procesního práva ve své dosavadní praxi by se měl (podle mínění dovolatelů) dovolací soud odklonit (srov. již shora zmíněné R 4/2014). Žalobci ani nespecifikují, od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se odvolací soud při řešení vytyčené otázky odchýlil, popř. v kterých konkrétních rozhodnutích dovolací soud předestřenou otázku řešil rozdílně.
Podstatnou část dovolací argumentace žalobců představují výhrady vůči skutkovým zjištěním, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, a ke způsobu provádění dokazování. Nutno zdůraznit, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Směřuje-li dovolání rovněž proti nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí, není v této části objektivně přípustné ve smyslu §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. Odkazy žalobců na usnesení Ústavního soudu jsou proto bezvýznamné.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.); o návrhu žalobců na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí samostatně nerozhodoval za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 9. 2018
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu