ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.2809.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 2809/2017-223
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně VAVS s. r. o. se sídlem Liberec VII - Horní Růžodol, Dr. Milady Horákové 185/66, identifikační číslo osoby 287 47 429, zastoupené JUDr. Lubošem Průšou, advokátem se sídlem Písek, třída Národní svobody 32/11, proti žalovaným 1) J. A. a 2) H. A. , o zaplacení 98 025 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 12 EC 136/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 30. 11. 2016, č. j. 30 Co 210/2016-207, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaní uhradili na cenu díla 98 025 Kč, které nezaplatili její právní předchůdkyni, od níž nabyla pohledávku postoupením.
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 17. 2. 2014, č. j. 12 EC 136/2012-86, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku 98 025 Kč se specifikovanými úroky z prodlení a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 5. 6. 2015, č. j. 30 Co 344/2014-136, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s pokynem, aby doplnil dokazování za účelem posouzení platnosti smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi žalobkyní a společností Duha Invest s. r. o. a souladu výkonu práva žalobkyně na doplacení ceny díla s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.).
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 10. 3. 2016, č. j. 12 EC 136/2012-181, zamítl žalobu o zaplacení 98 025 Kč se specifikovanými úroky z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 30. 11. 2016, č. j. 30 Co 210/2016-207, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalovaní (objednatelé) a právní předchůdkyně žalobkyně Duha Invest s. r. o. (dále jen „Duha Invest s. r. o.“ popř. „zhotovitelka“) uzavřeli dne 27. 5. 2008 smlouvu, jejímž předmětem byla výstavba rodinného domu a přístřešku pro automobil v Liberci za cenu 3 053 355 Kč včetně DPH. Smlouvu za zhotovitelku podepsal její jednatel J. J. Strany si smluvily splatnost konečné faktury do 14 dnů od předání kolaudačních rozhodnutí objednatelům. Dílo bylo dokončeno 29. 12. 2008 a předáno předávacím protokolem, který obsahoval výčet vad a nedodělků včetně termínů jejich odstranění. Protokol za zhotovitelku podepsal její jednatel. Žalovaní posléze objevili další vady, které zhotovitelka neodstranila. Opakovaně, leč bezvýsledně, se snažili vyvolat jednání s jednatelem zhotovitelky za účelem vyřízení jejich reklamace. Částka 98 025 Kč vyúčtovaná v konečné faktuře se stala splatnou nejpozději 17. 12. 2013 poté, co bylo žalovaným předáno druhé kolaudační rozhodnutí k přístřešku. Žalovaní ji neuhradili s odůvodněním, že dílo vykazuje dosud neodstraněné vady. Dne 16. 8. 2011 uzavřel J. J. smlouvu o převodu obchodního podílu Duha Invest s. r. o. s L. V. a do 29. 9. 2011 zůstal jejím jediným jednatelem. Od 14. 3. 2012 je jediným společníkem zhotovitelky M. K. Dne 29. 8. 2011 uzavřel J. J. s manželkou smlouvu o zúžení SJM, dne 14. 9. 2011 byla do obchodního rejstříku zapsána žalobkyně (pod názvem Palota s. r. o.), jejíž jedinou společnicí byla J. J. (manželka J. J.) a jednatelkou její dcera A. B., s předmětem podnikání výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 a 3 živnostenského zákona. Dne 28. 9. 2011 uzavřela Duha Invest s. r. o. (postupitel) se žalobkyní (postupníkem) smlouvu, jejímž předmětem bylo mimo jiné postoupení pohledávky za žalovanými z titulu nedoplatku ceny za dílo, s tím, že závazky z odpovědnosti za vady i nadále nese Duha Invest s. r. o. Žalovaní byli o postoupení pohledávky informováni dne 11. 11. 2011. Ze znaleckého posudku ze dne 13. 12. 2011, jehož vypracování žalovaní zadali pro účely uplatnění nároku na slevu z ceny díla, vyplývá, že náklady na odstranění vytčených (a neodstraněných) vad díla činí 143 335 Kč. Dne 3. 4. 2013 žalobkyně změnila název na VAVS s. r. o. a předmět podnikání rozšířila o provádění staveb, jejich změn a odstraňování. Od 23. 10. 2014 se stal jediným jednatelem a společníkem žalobkyně J. J. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 38 Cm 134/2012-12, které nabylo právní moci dne 9. 4. 2013, byla společnost Duha Invest s. r. o. zrušena a nařízena její likvidace. Společnost splnila povinnost zveřejnit účetní závěrku v obchodním rejstříku naposledy dne 29. 3. 2008.
Z takto zjištěného skutkového stavu oba soudy dovodily, že smlouva o postoupení pohledávky uzavřená podle §524 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb.; dále opět jen „obč. zák.“), je neplatným právním úkonem, neboť postoupení pohledávky by mělo za následek zhoršení postavení žalovaných (§39, §525 odst. 1 obč. zák.). Současně dovodily, že výkon práva žalobkyně je - vzhledem ke zjištěným okolnostem - v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/13 Sb.; dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Rozhodnutí odvolacího soudu stojí na dvou na sobě nezávislých právních závěrech, a to, že výkon práva žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., a že smlouva o postoupení pohledávky je neplatná podle §39 obč. zák.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2006, dovodil, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé. Zpochybněním jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srovnej obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 872/2010, a jeho rozsudek ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 888/2013). Uvedené závěry se uplatní i v podmínkách posuzování přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013.
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá nastolená otázka, zda výkon práva žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., kterou žalobkyně považuje za otázku vyřešenou odvolacím soudem v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 2700/15. Judikatura dovolacího soudu je v otázce, kdy lze považovat výkon práva za rozporný s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., dlouhodobě ustálena. Uvedené ustanovení dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, umožňuje mu odepřít ochranu výkonu práva, které sice je v mezích zákona, avšak v konkrétní situaci může jeho realizace znamenat nepřiměřenou tvrdost. Nejvyšší soud již v mnoha svých rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 754/2007) vyložil, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití §3 odst. 1 obč. zák., je třeba učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tj. jak okolnosti, které uplatňuje ten, kdo se uvedeného ustanovení dožaduje, tak všechny okolnosti na straně toho, kdo se výkonu práva domáhá. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují přijmout závěr, že výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy. I výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“ podal Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně (srov. např. rozsudek ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 8/97 pod č. 62, nebo rozsudek ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003). Dovodil přitom, že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rovněž rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, ze dne 29. 7. 2002, sp. zn. 33 Odo 115/2001, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004, ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005, ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 722/2005, ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1406/2007, a ze dne 24. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 4398/2007). Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2970/2009). Oprávnění aplikovat ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy proto náleží převažující měrou soudům nižších instancí. Dovolací soud by mohl tuto otázku učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1310/2013, a ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1257/2013). Použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. nelze vyloučit na základě úvahy, že výkon práva, který odpovídá zákonu, je vždy v souladu s dobrými mravy (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, a ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2001 a č. 16/1998). Uvedený výklad je konformní se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněným ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ve svazku 10, ročník 1998, pod č. 14., který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti.
S ohledem na skutková zjištění shora uvedená (jejichž správnost dovolacímu přezkumu nepodléhá - viz §241a odst. 1 o. s. ř.), která byla podkladem právního závěru odvolacího soudu, že výkon práva žalobkyně na úhradu nedoplatku ceny díla odporuje dobrým mravům, je v souladu s výše uvedenými rozhodnutími Nejvyššího soudu i s odkazovaným nálezem Ústavního soudu. Odvolací soud postupoval s vědomím výjimečnosti a s cílem nalézt cestu k realizaci ideje spravedlnosti ( aequum et bonum ), jakožto výsledku zajištění potřebné vazby mezi psanými občanskoprávními normami a mravním řádem společnosti. Svůj závěr pro použití korektivu dobrých mravů k odstranění tvrdostí a příkrostí zákona v dané věci náležitě odůvodnil. Zohlednil všechny zvláštnosti daného případu, tj. okolnosti jak na straně žalobkyně, tak na straně žalovaných, a jeho úvahy nejsou zřejmě nepřiměřené. Lze proto uzavřít, že odvolací soud se navzdory přesvědčení žalobkyně od ustálené rozhodovací praxe neodchýlil.
Jelikož závěr o rozporu práva žalobkyně na úhradu doplatku ceny díla s dobrými mravy obstál, stalo se nadbytečným zabývat se argumentací žalobkyně zpochybňující správnost závěru o neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky, na němž je rozsudek odvolacího soudu souběžně založen; i kdyby odvolací soud v tomto směru pochybil, nebylo by možné dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 9. 2018
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu