ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.2883.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 2883/2017-217
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Severočeské vodovody a kanalizace, a.s. , se sídlem v Teplicích, Přítkovská 1689 (identifikační číslo osoby 490 99 451), zastoupené Mgr. Ing. Zdeňkem Strnadem, advokátem se sídlem v Praze 2, Mánesova 881/27, proti žalované L. P. , zastoupené JUDr. Ivem Koulou, advokátem se sídlem v Teplicích, Krupská 28/30, o 232.658 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 120 C 136/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 1. 2017, č.j. 14 Co 487/2016-187, takto:
Dovolání proti rozsudku ze dne 12. 1. 2017, č.j. 14 Co 487/2016-187, kterým Krajský soud v Ústí nad Labem změnil rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 26. 2. 2016, č.j. 120 C 136/2013-132, tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni 232.658 Kč s 7,05% úroky z prodlení od 17. 5. 2013 do zaplacení, se zamítá ; jinak se dovolání odmítá .
Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 9.560 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám Mgr. Ing. Zdeňka Strnada, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 26. 2. 2016, č.j. 120 C 136/2013-132, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení 1.297.909 Kč s blíže specifikovanými úroky z prodlení, a žalované přiznal proti žalobkyni na náhradě nákladů řízení 171.517,50 Kč.
Rozsudkem ze dne 12. 1. 2017, č.j. 14 Co 487/2016-187, Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni 232.658 Kč s 7,05% úroky z prodlení od 17. 5. 2013 do zaplacení, jinak je – co do 1.065.251 Kč s příslušenstvím – potvrdil; žalobkyni uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 101.862 Kč a odvolacího řízení 54.733 Kč. Ve vztahu k měnícímu meritornímu výroku odvolací soud po právní stránce uzavřel, že smlouva o dodávce vody a odvádění odpadních vod z 30. 1. 2009 je platným právním úkonem, jímž žalovaná převzala povinnosti i za další vlastníky domů napojených na vodovodní přípojku podružnými vodoměry; skutečnost, že vodoměr je umístěn v šachtě, je zachycena ve smlouvě, stejně jako číslo vodoměru a jeho stav. Jako odběratelce [§2 odst. 5 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích), ve znění zákonů č. 320/2002 Sb., č. 274/2003 Sb., č. 20/2004 Sb., č. 167/2004 Sb., č. 127/2005 Sb., č. 76/2006 Sb., č. 186/2006 Sb. a č. 222/2006 Sb., tj. ve znění účinném do 31. 12. 2010 (dále jen „zákon č. 274/2001 Sb.“)] vznikla žalované povinnost platit žalobkyni (provozovatelce) vodné (stočné), a to pravidelnými zálohovanými platbami a na základě konečného vyúčtování skutečné spotřeby jednou ročně; zda potrubí tvořící vodovodní přípojku bylo součástí kupní smlouvy, na jejímž základě žalovaná nabyla vlastnictví parcely, jejíž součástí je dům, je nerozhodné.
Rozhodnutí, kterým odvolací soud změnil ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, napadla žalovaná dovoláním. Odvolací soud se mýlí, pokud ji označil za jedinou pasivně věcně legitimovanou osobu ve sporu o úhradu vodného (stočného) za období od 17. 4. 2012 do 16. 4. 2013. Protože vlastníci domů připojených na veřejný vodovod neuzavřeli smlouvy o dodávce vody a odvádění odpadních vod, odebírali vodu „neoprávněně, tj. bezesmluvně;“ žalobkyně tak má vůči nim právo domáhat se náhrady ztrát (§10 odst. 1, písm. b/, odst. 2 písm. a/, odst. 3 zákona č. 274/2001 Sb.). Z toho žalovaná dovozuje, že je povinna zaplatit vodné (stočné) jen ve výši rozdílu mezi celkovou částkou spotřeby za uvedené období a částkami odpovídajícími stavů zjištěných z podružných vodoměrů jednotlivých vlastníků připojených na veřejný vodovod. Smlouvu o dodávce vody a odvádění odpadních vod z 30. 1. 2009, která žalovanou fakticky předurčovala jako osobu provozovatele vodovodu dodávající za úplatu vodu dalším subjektům, považuje za neplatný právní úkon, neboť odporuje ustanovením §2 odst. 3, 5 a §6 zákona č. 274/2001 Sb. (§39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“). Na závazek právního předchůdce obsažený v článku VI kupní smlouvy, který považuje za nepřevoditelný, přistoupila „pouze pod tlakem této nepravdivé informace ve spojení s nátlakem žalobkyně, že smlouvu o dodávce vody uzavře pouze s ní, jinak bude třeba vybudovat čtyři nové vodovodní přípojky, a to výlučně ve veřejné komunikaci.“ Dovolatelka dále odvolacímu vytkla, že se z úřední povinnosti nezabýval možnou kolizí smlouvy o dodávce vody a odvádění odpadních vod z 30. 1. 2009 v ujednání o umístění vodoměru s ustanovením §36 odst. 1 zákona č. 274/2001 Sb., že neprovedl důkaz znaleckým posudkem k posouzení stavu technologie a organizace prevence úniků vody a že jeho rozhodnutí je ve výpočtu dlužné částky vodného nesrozumitelné a nepřezkoumatelné. Za nesprávné považuje žalovaná i ty části rozhodnutí, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení účastnic před soudy obou stupňů. Má za to, že náklady spojené s účastí zmocněnce (advokáta) při odvolacím jednání 12. 1. 2017, při kterém byl pouze vyhlášen rozsudek, jsou účelně vynaloženými, stejně tak nelze – podle jejího názoru – za neúčelné označit náklady spojené s dvěma podáními ve věci samé, a to odporu proti platebnímu rozkazu a písemného vyjádření k žalobě. Závěrem navrhla, aby dovolací soud v napadené části rozhodnutí odvolacího změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.
Žalobkyně se ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu. Zdůraznila, že neoprávněný odběr vody z vodovodu, tj. bez uzavřené smlouvy nebo v rozporu s ní před vodoměrem, popř. přes vodoměr, do něhož odběratel zasáhl (§10 odst. 1 zákona č. 274/2001 Sb.), nepřipadá v úvahu, a že žalovaná a další subjekty nejsou napojeny na vodovod žalobkyně, nýbrž na vodovodní přípojku ve vlastnictví třetí osoby, takže žalobkyně dodává vodu jen do odběrného místa (přípojky). Předmětem smlouvy o dodávce vody a odvádění odpadních vod z 30. 1. 2009 byla dodávka vody do určeného odběrného místa, nikoliv do „předmětných nemovitostí.“ Závazek vyplývající ze smlouvy žalobkyně splnila okamžikem vtoku vody do potrubí za vodoměrem, přičemž osobou zavázanou k úhradě vodného byla výlučně žalovaná.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o.s.ř.“).
Podle §237 o.s.ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o.s.ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, resp. výstupy k dané problematice dosud nelze označit za již ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu [právní vztah smluvního odběratele (§2 odst. 5, §8 odst. 6 zákona č. 274/2001 Sb.) a vlastníka (provozovatele) vodovodu (kanalizace)].
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §2 zákona č. 274/2001 Sb. je odběratelem vlastník pozemku nebo stavby připojené na vodovod nebo kanalizaci, není-li dále stanoveno jinak; u budov v majetku České republiky je odběratelem organizační složka státu, které přísluší hospodaření s touto budovou podle zvláštního zákona; u budov, u nichž spoluvlastník budovy je vlastníkem bytu nebo nebytového prostoru jako prostorově vymezené části budovy a zároveň podílovým spoluvlastníkem částí budovy, je odběratelem společenství vlastníků (odstavec 5/). Vnitřní vodovod je potrubí určené pro rozvod vody po pozemku nebo stavbě, které navazuje na konec vodovodní přípojky (odstavec 6, věta první).
Podle §8 odst. 6, věty první, zákona č. 274/2001 Sb. je vlastník vodovodu nebo kanalizace, popřípadě provozovatel, pokud je k tomu vlastníkem zmocněn, povinen uzavřít písemnou smlouvu o dodávce vody nebo odvádění odpadních vod s odběratelem.
Podle §8 odst. 13, věty první až třetí, zákona č. 274/2001 Sb. má vlastník vodovodu právo na úplatu za dodávku pitné vody (dále jen „vodné“), pokud ze smlouvy uzavřené podle odstavce 2 nevyplývá, že vodné se platí provozovateli vodovodu (§20). Právo na vodné vzniká vtokem vody do potrubí napojeného bezprostředně za vodoměrem, a není-li vodoměr, vtokem vody do vnitřního uzávěru připojeného pozemku nebo stavby, popřípadě do uzávěru hydrantu nebo výtokového stojanu. Vodné je úplatou za pitnou vodu a za službu spojenou s jejím dodáním.
Podle §8 odst. 14, věty první až třetí, zákona č. 274/2001 Sb. má vlastník kanalizace právo na úplatu za odvádění odpadních vod (dále jen „stočné“), pokud ze smlouvy uzavřené podle odstavce 2 nevyplývá, že stočné se platí provozovateli kanalizace (§20). Právo na stočné vzniká okamžikem vtoku odpadních vod do kanalizace. Stočné je úplatou za službu spojenou s odváděním a čištěním, případně zneškodňováním odpadních vod.
Neoprávněným odběrem vody z vodovodu je odběr a/ před vodoměrem, b/ bez uzavřené písemné smlouvy o dodávce vody nebo v rozporu s ní, c/ přes vodoměr, který v důsledku zásahu odběratele odběr nezaznamenává nebo zaznamenává odběr menší, než je skutečný, nebo d/ přes vodoměr, který odběratel nedostatečně ochránil před poškozením (§10 odst. 1 zákona č. 274/2001 Sb.).
Neoprávněným vypouštěním odpadních vod do kanalizace je vypouštění a/ bez uzavřené písemné smlouvy o odvádění odpadních vod, b/ v rozporu s podmínkami stanovenými kanalizačním řádem, nebo c/ přes měřící zařízení neschválené provozovatelem nebo přes měřící zařízení, které v důsledku zásahu odběratele množství vypuštěných odpadních vod nezaznamenává nebo zaznamenává množství menší, než je množství skutečné (§10 odst. 2 zákona č. 274/2001 Sb.).
Pokud jde o dovoláním napadenou část rozhodnutí odvolacího soudu týkající se věci samé, vyšel odvolací soud z následujících skutkových zjištění.
Žalovaná je podílovou spoluvlastnicí pozemku, jehož součástí je dům. Podle bodu VI kupní smlouvy, na jejímž základě katastrální úřad zapsal s účinky k 26. 11. 2008 vklad (spolu)vlastnického práva žalované, vázne na stavbě „závazek převodu smlouvy uzavřené s žalobkyní na stávající dodávku vody a odkanalizování“ s tím, že na trase vodovodní přípojky jsou napojeny další tři domy odebírající vodu přes podružné měření; vlastníci těchto staveb neuzavřeli s žalobkyní smlouvy o dodávce vody a odvádění odpadních vod. Za této situace – jediné odběrné místo z veřejného vodovodu hlavní přípojkou od vodoměru umístěného ve vodoměrné šachtě pro všechny čtyři domy – účastnice uzavřely 30. 1. 2009 smlouvu o dodávce vody a odvádění odpadních vod, na jejímž základě vznikla žalobkyni povinnost dodávat (a odvádět) vodu do sjednaného odběrného místa, a žalovaná (odběratelka) se zavázala platit žalobkyni cenu vodného (i stočného), a to jednak formou pravidelných zálohových plateb a jednak na základě konečného vyúčtování podle skutečné spotřeby zjištěné jednou ročně. Od ostatních vlastníků staveb na základě dohody s nimi sjednané inkasovala žalovaná zálohy a po ročním vyúčtování celkové spotřeby fakturovanou částku rozúčtovala podle stavu podružných vodoměrů. Množství dodané vody zajišťovalo měřidlo umístěné ve vodoměrné šachtě na původně veřejném pozemku, jehož vlastníkem je v současnosti J. Ž.. Dne 21. 1. 2013 byl zjištěn únik vody z vodovodního potrubí umístěného na pozemku, jehož součástí je dům. Žalobkyně – po odečtu spotřeby z bezvadného měřidla – vyúčtovala žalované dokladem z 29. 4. 2013 za období od 17. 4. 2012 do 16. 4. 2013 cenu za 31.627 m³ vody ve výši 1.297.909 Kč.
Povahou právních vztahů při dodávce vody a odvodu odpadních vod se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4537/2010. Uvedl, že „ze znění zákona č. 274/2001 Sb., jehož předmětem je úprava některých vztahů vznikajících při rozvoji, výstavbě a provozu vodovodů a kanalizací sloužících veřejné potřebě, přípojek na ně, jakož i působnost orgánů územních samosprávných celků a správních úřadů na tomto úseku (srov. §1 odst. 1), je zřejmé, že kromě právní úpravy veřejnoprávní povahy obsahuje i právní úpravu samotné dodávky vody a odvodu odpadních vod, která je svou povahou soukromoprávní. Protože závazkové vztahy při dodávce vody a odvodu odpadních vod vznikají uzavřením smlouvy, řídí se zásadně občanským zákoníkem (resp. obchodním zákoníkem). Z úpravy obsažené v zákoně 274/2001 Sb. však vyplývá, že se uplatní pouze smluvní princip vzniku závazků, popř. některá ustanovení upravující obecně závazkové vztahy (např. promlčení práva). Pokud však jde o vznik a obsah samotného závazku k dodávce vody a odvádění odpadních vod, zákon smluvní volnost účastnických stran výrazně omezuje např. tím, že závazně upravuje, kdo může smlouvu uzavřít a jaké jsou její náležitosti, a vymezuje obsah vzniklého závazkového vztahu. Lze uzavřít, že při dodávkách vody z veřejných vodovodů a odvodu odpadních vod do veřejných kanalizací vznikají uzavřením smlouvy specifické závazkové vztahy , které jsou regulovány především speciálním zákonem č. 274/2001 Sb. (a jeho prováděcí vyhláškou č. 428/2001 Sb.), a právní úprava obecných předpisů (občanského a obchodního zákoníku) na ně dopadá jen omezeně.“ Žalobkyně uzavřela se žalovanou smlouvu o dodávce vody a odvádění odpadních vod v době, kdy právní úprava vznik právního vztahu odběru vody a odvádění odpadních vod na základě zákonné skutečnosti, tj. bez uzavření smlouvy, neumožňovala (srov. §8 odst. 6, §36 odst. 1 zákona č. 274/2001 Sb.). Subjektem, který je povinen platit úplatu za dodávku vody z vodovodu do vodovodní přípojky a za odvedení odpadních vod z pozemku nebo stavby z kanalizační přípojky do kanalizace (§8 odst. 13, 14 zákona č. 274/2001 Sb.), je smluvní odběratel (žalovaná). Dovolací soud se ztotožňuje s odvolacím soudem v tom, že účelem definice pojmu odběratele v §2 odst. 5 zákona č. 274/2001 Sb. bylo zamezit problémům při uzavírání smluv mezi vlastníkem vodovodu nebo kanalizace a odběratelem a při účtování vodného a stočného, tj. odstranit pochybnosti o tom, s kým je vlastník vodovodu a kanalizace povinen uzavřít smlouvu o dodávce vody a odvádění odpadních vod (§8 odst. 5 zákona č. 274/2001 Sb.), resp. komu svědčí právo takovou smlouvu uzavřít (§36 odst. 1 zákona č. 274/2001 Sb.) a kdo je zavázán platit úhradu za odebranou vodu a odvedenou odpadní vodu. Prosazení smluvního principu, na němž je založen právní vztah o dodávce vody a odvodu odpadních vod, znamená: 1) že vlastníci domů připojených vnitřním vodovodem navazujícím na konec vodovodní přípojky umístěné na pozemku neodebírali vodu z vodovodu (nevypouštěli odpadní vodu do kanalizace) neoprávněně (§10 odst. 1, 2 zákona č. 274/2001 Sb.), 2) že nemají postavení odběratelů ve smyslu §2 odst. 5 zákona č. 274/2001 Sb. spjatá s povinnostmi platit žalobkyni za dodávku vody (odvádění odpadních vod), 3) že smlouva z 30. 1. 2009 neupravovala dodávku vody (odvádění odpadních vod) vlastníků staveb připojených vnitřním vodovodem navazujícím na konec vodovodní přípojky od žalované jako osoby provozující vodovod (kanalizaci), a 4) že odpočet z podružných vodoměrů osazených před vtokem vody do těchto staveb (srov. §17 odst. 8 zákona č. 274/2001 Sb.) má relevanci jen v právních vztazích žalované vůči jejich vlastníkům, které – jak zjistily soudy obou stupňů – byly upraveny dohodami (nutno dodat, že pro rozhodnutí v dané věci je uvedené zjištění nadbytečné).
Závěry odvolacího soudu nejsou v rozporu rozsudkem ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2705/2014, v němž Nejvyšší soud dovodil, že vlastnictví přípojky (vodovodní, kanalizační) není pro identifikaci odběratele podle §2 odst. 5 zákona č. 274/2001 Sb. rozhodné; za situace, kdy žalovaný – stejně jako další vlastníci pozemků – odváděl ze svého pozemku odpadní a srážkové vody do kanalizace bez uzavřené smlouvy (§10 odst. 2 písm. a/ zákona č. 274/2001 Sb.), nemá vlastník nebo provozovatel kanalizace právo požadovat po něm náhradu za odvod odpadních vod z dalších pozemků, které vtékají do veřejné kanalizace přes kanalizační přípojku umístěnou na jeho pozemku. Odpadní vody tak neoprávněně s důsledky uvedenými v §10 odst. 3 zákona č. 274/2001 Sb. vypouštěli do kanalizace všichni vlastníci pozemků.
Odkaz dovolatelky na rozsudek ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 33 Cdo 5261/2009, není případný; Nejvyšší soud zde – v souvislosti se změnou právní úpravy od 1. 1. 2002 – řešil otázku promlčení práva vlastníka (provozovatele) veřejného vodovodu na zaplacení vodného.
Námitkami, že na závazek vyplývající z článku VI kupní smlouvy přistoupila za shora popsaných okolností, a že odvolací soud nezohlednil umístění vodoměru na jiném místě než v jejím domě (k tomu srov. §17 odst. 1, větu první, zákona č. 274/2001 Sb. o povinnosti odběratele dodržet podmínky umístění vodoměru stanovené vlastníkem /provozovatelem/ vodovodu) žalovaná neuplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 1 o.s.ř.; jedná se totiž o výhrady skutkové, které nelze spojovat s právním posouzením odvolacího soudu.
Jelikož meritorní rozsudek odvolacího soudu je v řešení dovoláním otevřené otázky v souladu s tím, co je uvedeno výše (tedy správné), a protože vadami podle §242 odst. 3, věty druhé, o.s.ř. včetně těch, které žalovaná výslovně spojuje s následkem v podobě nesprávného rozhodnutí ve věci, není řízení postiženo, Nejvyšší soud dovolání zamítl (§243d písm. a/ o.s.ř.).
Jako nepřípustné vyhodnotil dovolací soud dovolání směřující proti akcesorickým výrokům o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Žalovaná v dovolání namítá, že jí odvolací soud z důvodu neúčelnosti nepřiznal mimosmluvní odměnu ve výši jedné poloviny za úkon právní služby podle §11 odst. 2 písm. f/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 177/1996 Sb.“), a mimosmluvní odměny za oba úkony právní služby podle §11 odst. 1 písm. d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., tj. za odpor z 28. 1. 2014 neobsahující skutkový a právní rozbor (tj. blanketový), a za písemné vyjádření ve věci samé z 3. 2. 2014. Uvedenou argumentací zpochybňuje hodnotící úvahu odvolacího soudu, na níž je rozhodnutí o nákladech řízení před soudy obou stupňů založeno, tedy posouzení toho, které úkony právní služby byly či nebyly při uplatňování nebo bránění práva účelné. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu platí, že takovou úvahu může dovolací soud přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. usnesení ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3663/2016, ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1748/2015, ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1610/2014, ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2336/2017, a rozsudek ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4458/2014). Účelnost jednotlivého úkonu právní služby je přitom posuzována podle konkrétních okolností každého případu a nelze tudíž očekávat (s ohledem na vymezení institutu dovolání jako mimořádného opravného prostředku a poslání Nejvyššího soudu, smyslem jehož činnosti je sjednocovat aplikaci práva nižšími soudy), že účelnost jednotlivých úkonů právní služby vyúčtovaných právním zástupcem procesní strany bude předmětem dovolacího přezkumu, pokud tvrzená neúčelnost nevyplývá z argumentů, které zjevně postrádají racionální výklad.
Na základě výše uvedeného proto Nejvyšší soud uzavírá, že námitky zpochybňující posouzení účelnosti jednotlivých úkonů právní služby nemohou založit přípustnost dovolání; v tomto rozsahu je proto odmítl (§243c odst. 1 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyně má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Poté, co Ústavní soud zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb. (srov. nález ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS25/12, publikovaný ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 116/2013), výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle ustanovení §1 odst. 1, 2, §2, §6 odst. 1, §7 bodu 6 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., tj. částkou 9.260 Kč. Součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč (§13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 29. 5. 2018
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu