ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.321.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 321/2016-300
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně P. R. , zastoupené Mgr. Jiřím Douskem, advokátem se sídlem v Liberci, 8. března 21/13, proti žalované D. B. , zastoupené JUDr. Ing. Ondřejem Kubátem, advokátem se sídlem v Praze 10, Korunní 2569/108, o 200.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 72/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2015, č. j. 29 Co 164/2015-273, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 11.374 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ing. Ondřeje Kubáta, advokáta.
Odůvodnění:
Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným Obvodnímu soudu pro Prahu 3 dne 22. 2. 2013 se žalobkyně domáhala vůči žalované zaplacení částky 200.000 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení. Žalobní požadavek odůvodnila tvrzením, že s žalovanou uzavřela ústní smlouvu o půjčce a dne 20. 10. 2011 jí poskytla finanční prostředky ve výši 200.000,- Kč. Ani na základě výzvy ze dne 22. 1. 2013 žalovaná zapůjčené peníze nevrátila.
Usnesením ze dne 25. 3. 2013, č. j. 6 C 54/2013-23, Obvodní soud pro Prahu 3 vyslovil svou místní nepříslušnost a věc postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 2.
Rozsudkem ze dne 16. 4. 2014, č. j. 20 C 72/2013-224, ve spojení s opravným usnesením ze dne 23. 10. 2014, č. j. 20 C 72/2013-237, Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně) uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 200.000 Kč s úrokem z prodlení a dále rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázané, že dne 21. 10. 2011 byla na účet č. 1006536193/0800 patřící žalované (dříve příjmením „B.“) připsána částka 200.000,- Kč z účtu č. 1002027076/2700 vedeného na jméno P. R.. Ještě téhož dne byl dán příkaz k úhradě částky 200.000 Kč na účet č. 2106892392/2700. Žalobkyně v minulosti pracovala pro společnosti Správce dluhů s. r. o., Správce dluhů Beta s. r. o., Správce dluhů Gama s. r. o. a Správce dluhů Delta s. r.o. Žalovaná (od 27. 11. 2011 manželka Z. B.) spolupracovala na obchodních případech s ředitelem p. B.. Od něj věděla, že na její bankovní účet přijde částka 200.000 Kč, s níž bude p. B. disponovat, a převede ji dál. Uzavřená smlouva o tichém společenství dne 26. 10. 2011 navazovala na jednání H. s p. B., od něhož H. věděl, že má k dispozici 2 x 200.00 Kč od zájemců, kteří by se rádi jako tiší společníci účastnili podnikání. Jedním z nich byl P. R.. Částka vnosu P. R. měla být použita na složení základního kapitálu společnosti Insolvia s. r. o. Dále soud prvního stupně vyšel z toho, že podle notářského zápisu ze dne 14. 10. 2011, sp. zn. NZ 316/2011, N 326/2011, vyhotoveného JUDr. Zdeňkem Špačkem, notářem se sídlem v Praze 10, Černokostelecká 7, J. H. pojal do tohoto notářského zápisu zakladatelskou listinu o založení obchodní společnosti s ručením omezeným – Insolvia s. r. o. se sídlem v Praze, jejímž předmětem podnikání je - výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona. Základní kapitál společnosti představuje 200.000 Kč a bude tvořen peněžitým vkladem J. H., jenž byl zároveň určen správcem vkladu. Dne 24. 10. 2011 byla na bankovní účet společnosti Insolvia s. r. o. č. 2106892392, vedený u Unicredit Bank připsána částka 200.000 Kč zaslaná z účtu žalované. Uvedené bylo impulsem pro H. k uzavření smluv o tichém společenství s P. R., neboť rozhodující bylo, že byť měly být peníze podle smlouvy předány v hotovosti, byly na účtu dotčené společnosti. Podle smlouvy o tichém společenství ze dne 26. 10. 2011 uzavřené podle §673 obchodního zákoníku mezi společností Správce dluhů Gama s. r. o. se sídlem v Praze 10 (podnikatelem), jednající J. H. a P. R., se P. R. zavázal jako tichý společník podílet se na podnikatelské činnosti společnosti Správce dluhů Gama s. r. o. peněžitým vkladem ve výši 200.000 Kč. Peněžitý vklad se tichý společník zavázal zaplatit podnikateli v hotovosti před podpisem smlouvy. Další smlouvou o tichém společenství uzavřenou dne 20. 2. 2012 mezi společností Insolvia s. r. o. (podnikatelem) a P. R. (tichým společníkem) se P. R. zavázal podílet se na podnikatelské činnosti společnosti Insolvia s. r. o. peněžitým vkladem ve výši 50.000 Kč s dohodnutým podílem na zisku či ztrátě. Dne 28. 6. 2012 došlo k vypořádání obou smluv o tichém společenství na základě výpovědi tichého společníka. Smlouva ze dne 20. 2. 2012 byla vypořádána tak, že bylo dohodnuto vrácení vkladu tichého společníka ve výši 50.000 Kč tím způsobem, že tato částka bude vrácena tichému společníkovi na bankovní účet č. 1002027076/2700 ve dvou splátkách, první ve výši 30.000 Kč při podpisu dohody a druhá ve výši 20.000 Kč dne 2. 7. 2012. V případě smlouvy o tichém společenství ze dne 26. 10. 2011 se strany dohodly na tom, že zhodnocený vklad ve výši 211.594 Kč bude tichému společníkovi splácen v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 35.266 Kč počínaje 25. červencem 2012 (poslední splátka splatná v prosinci 2012). Splátky budou poukazovány na účet č. 1002027076/2700 pod variabilním symbolem 24170534. Soud prvního stupně zjistil, že na účet č. 1002027076/2700 přicházely v různých měsících provize od Společnosti správce dluhů s. r. o., od společnosti Insolvia s. r. o., od Společnosti správce dluhů Gama s. r. o. a od Společnosti správce dluhů Beta s. r. o., ve prospěch P. R., který také z účtu prováděl výběry. Na tomto skutkovém základu soud prvního stupně dospěl k závěru, že se žalobkyni nepodařilo prokázat vznik smlouvy o půjčce, a požadavek na vrácení sporné částky tak posuzoval podle ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen – „obč. zák.“), o vydání bezdůvodného obohacení. Částku 200.000,- Kč, která skončila na účtu společnosti Insolvia s. r. o. a byla zaslána z účtu žalované, nepovažoval za vklad tichého společníka P. R. na podnikání podle smlouvy ze dne 26. 10. 2011. Podle soudu prvního stupně nelze z pouhé skutečnosti, že k bankovnímu účtu žalobkyně měl dispoziční oprávnění P. R. a nechával si na něj také posílat platby ve svůj prospěch, „bez dalšího“ dospět k závěru, že peníze na tomto účtu patří někomu jinému než žalobkyni, která má co do výše vložených finančních prostředků pohledávku za bankou. Žalované se nezdařila procesní obrana, že na její účet zaslané finance byly ve vlastnictví někoho jiného než žalobkyně. Jelikož nebyla prokázána existence žádného závazkového právního vztahu, na jehož základě byly peněžní prostředky zaslány z účtu žalobkyně na účet žalované, žalovaná se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila, neboť přijala plnění bez právního důvodu podle §451 odst. 2 obč. zák., a je proto povinna vydat žalobkyni spornou částku.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 9. 2015, č. j. 29 Co 164/2015-273, změnil rozsudek soudu prvního stupně, tak že žalobu zamítl; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se po doplnění dokazování výpisem z centrální evidence exekucí, ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že se žalobkyni nepodařilo prokázat existenci smlouvy o půjčce, na jejímž základě měla žalované dne 20. 10. 2011 zaslat částku 200.000 Kč, zároveň ovšem nesouhlasí se závěrem, že plnění, které bylo žalované zasláno na její účet, je plněním bez právního důvodu, neboť s ohledem na nesrovnalosti časové a ve výpovědi svědka H. nelze mít za prokázané, že sporná částka představovala majetkový vklad druha žalobkyně P. R. do společnosti Správa dluhů Gama s. r. o. (přestože byla následně z účtu žalované poukázána na účet společnosti Insolvia s. r. o.). Odvolací soud na základě listinných důkazů dospěl k závěru, že žalované se podařila prokázat její skutková verze, že převedené peníze představovaly vklad P. R. do podnikání manžela žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, které má za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť má zato, že rozhodnutí odvolacího soudu obsahově (§41 odst. 2 o. s. ř.) závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Rozsudek odvolacího soudu odporuje ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, zejména závěrům rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 35 Odo 801/2002, jeho rozsudků ze dne 25. 5. 2008, sp. zn. 33 Odo 912/2006, a ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. 20 Cdo 681/2001, podle nichž „je zcela nerozhodné, čí byly peněžní prostředky, které byly na účet uloženy (…) podstatná z tohoto hlediska je jedině skutečnost, kdo je majitelem účtu, neboť jedině on má pohledávku z účtu u peněžního ústavu.“ Oprávnění majitele účtu (jímž P. R. není) spočívá v povinnosti peněžního ústavu na základě jeho příkazu vyplatit peněžní prostředky z účtu. Nemůže tak být správný závěr odvolacího soudu, že nešlo o finanční prostředky žalobkyně a nemohlo tak dojít na její úkor k získání bezdůvodného obohacení žalovanou. Zdůrazňuje, že není a nemůže být ve světle shora uvedené judikatury vlastníkem finančních prostředků na účtu, stejně jako jím nemůže být P. R.. Dispozice s prostředky na jejím účtu je dispozicí s jejím výlučným majetkem (pohledávkou ze smlouvy o běžném účtu) a jakýkoliv převod prostředků z tohoto účtu představuje zmenšení jejího majetku a nikoli majetku P. R.. Připouští, že mezi účastnicemi řízení nikdy neexistoval závazkový vztah, jehož obsahem by byla povinnost žalobkyně vyplatit žalované spornou částku, a proto došlo-li k převodu finančních prostředků, žalovaná se na její úkor bezdůvodně obohatila. Dovolatelka má zato, že se odvolací soud při řešení otázky změny právního náhledu jako důvodu kasačního rozhodnutí (otázky procesního práva) odchýlil od ustálené nálezové judikatury Ústavního soudu představované jeho nálezem ze dne 24. 9. 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98, a ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07. Prosazuje názor, že v důsledku změny právního posouzení věci, vedoucí k zamítnutí žaloby, jí odvolací soud nedal možnost na tuto skutečnost reagovat. Na základě zásady rovného postavení účastníků řízení podle §18 o. s. ř., jakož i požadavku na předvídatelnost soudních rozhodnutí (§6 o. s. ř.), měla být odvolacím soudem poučena, neboť nemohla výsledek odvolacího řízení předvídat, jelikož průběh tohoto řízení nenasvědčoval tomu, že by mohlo dojít ke změně rozsudku soudu prvního stupně.
Žalovaná navrhla dovolání odmítnout pro nepřípustnost.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II. bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (§239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a zda je tedy dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolatelka naplnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v prvé řadě v rozporu rozhodnutí odvolacího soudu se závěry rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 35 Odo 801/2002, a jeho rozsudků ze dne 25. 5. 2008, sp. zn. 33 Odo 912/2006, a ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. 20 Cdo 681/2001.
Jedním z předpokladů, jejichž splněním zákon podmiňuje přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., je to, že dovolatelem vymezenou otázku hmotného nebo procesního práva odvolací soud řešil a jeho rozhodnutí na jejím vyřešení závisí. V posuzovaném případě tento předpoklad splněn není, neboť na řešení otázky režimu finančních prostředků vlastníka vkladového účtu u banky není rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Dovolatelka pomíjí, že odvolací soud vzal za prokázanou skutkovou verzi žalované, podle které mezi žalobkyní a žalovanou skutečně neexistoval bezprostřední závazkový vztah (právo na plnění a povinnost k plnění), ale že obě ve věci vystupovaly (v roli majitelek bankovních účtů) jako „zprostředkovatelky“ transferu finančních prostředků (jako místa plnění) podle smlouvy o tichém společenství P. R. a společnosti Správce dluhů Gama s. r. o. Obě navíc při uvedených operacích neprojevovaly vlastní vůli, nýbrž jednaly podle pokynů třetích osob (P. R. a Z. B.). Je proto přiléhavý právní závěr odvolacího soudu, že nemohla být naplněna skutková podstata bezdůvodného obohacení podle §451 obč. zák. ve formě plnění bez právního důvodů, když naopak v řízení byla kauza převodu sporné částky prokázána. Z uvedeného důvodu nemůže rozhodnutí odvolacího soudu odporovat dovolatelkou zmiňované judikatuře dovolacího soudu.
Spojuje-li dovolatelka přípustnost dovolání s tím, že rozsudek odvolacího soudu závisí na řešení otázky procesního práva (nepředvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu) vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené judikatury Ústavního soudu, pak dovolací soud má zato, že tento předpoklad přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. dán není.
Dovolací soud vychází při vymezení překvapivého (nepředvídatelného) rozhodnutí z pojetí zastávaného judikaturou Ústavního soudu České republiky, která ho spatřuje v tom, že odvolací soud vydal rozhodnutí, jež nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně předvídat, čímž byla účastníku řízení odňata možnost právně a skutkově argumentovat ve vztahu k otázce, která se s ohledem na právní názor odvolacího soudu jevila jako významná pro jeho rozhodnutí, a bylo mu tak znemožněno reálně a efektivně hájit před soudem svá práva (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2004, sešit 34, pod pořadovým č. 129; nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 322/03, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2005, sešit 39, pod pořadovým č. 198, nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. I. ÚS 503/05, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2006, sešit 40, pod pořadovým č. 73).
Překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 9, str. 324 a násl., pod pořadovým č. 83). Překvapivými rozhodnutími jsou taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnost skutkově a právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007, uveřejněný na webových stránkách Nejvyššího soudu –www.nsoud.cz). K uvedeným závěrům se souhrnně přihlásil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1747/2012; proti tomu rozhodnutí podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 4083/2012 – nalus.usoud.cz).
O nepředvídatelné rozhodnutí odvolacího soudu se v daném případě, jak vyplývá z výše uvedeného, v žádném směru nejedná nehledě na skutečnost, že vydání překvapivého rozhodnutí představuje vadu řízení, která sama o sobě způsobilým dovolacím důvodem není (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k její případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.) jen v případě přípustného dovolání, o které se v souzené věci nejedná.
Ačkoli dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí rovněž na řešení otázek (hmotného či procesního práva), které nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny, ve vztahu k těmto případům přípustnosti dovolání nevymezuje předpoklady požadované ustanovením §237 o. s. ř. a §241a odst. 2 o. s. ř.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 28. února 2018
JUDr. Václav Duda
předseda senátu