ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.3283.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 3283/2017-132
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a/ J. H. a b/ I. H. , zastoupených Mgr. Jakubem Keresteši, advokátem se sídlem Brno, Vídeňská 546/55, proti žalované TopFly s. r. o. se sídlem Praha 1, Vodičkova 791/41, zastoupené JUDr. Alešem Staňkem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Národní 43, o zaplacení 2.996 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 53/2016, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2017, č. j. 35 Co 447/2016-102, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.300 Kč k rukám JUDr. Aleše Staňka, Ph.D, advokáta se sídlem Praha 1, Národní 43, tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 23. 8. 2016, č. j. 27 C 53/2016-71, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům do tří dnů od právní moci rozsudku k ruce společné a nerozdílné 10.486 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 10.486 Kč od 23. 12. 2015 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 2. 2017, č. j. 35 Co 447/2016-102, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil co do částky 7.490 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně od 23. 12. 2015 do zaplacení, a co do částky 2.996 Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Žalobci napadli rozsudek odvolacího soudu v části výroku I., jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu 2.996 Kč s příslušenstvím, a ve výroku II. dovoláním, které není ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobci odvolacímu soudu vytýkají, že jim nepřiznal část žalovaného nároku ve výši 2.996 Kč s odůvodněním, že za stěhování mezi hotely nelze slevu z ceny zájezdu požadovat a že jde případně o nárok o náhradu škody ve smyslu §2543 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „o. z.“). Tento závěr však odvolací soud neučinil a nastolená otázka proto nemůže odůvodnit přípustnost dovolání, jelikož na jejím řešení není rozhodnutí soudu založeno. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se podává, že k určení výše slevy přistoupil po zhodnocení všech konkrétních zjištěných okolností daného případu s přihlédnutím k tzv. frankfurtské tabulce slev, která, jak konstatoval, má pouze orientační povahu. Přiznal-li odvolací soud žalobcům slevu ve výši 25 % z ceny zájezdu oproti 35 %, které požadovali, nezamítl část požadovaného nároku z důvodu, že za stěhování mezi hotely nelze slevu z ceny zájezdu požadovat, nýbrž oproti žalobnímu požadavku považoval - na podkladě v odůvodnění napadeného rozhodnutí vyložených úvah - za odpovídající slevu z ceny zájezdu nižší, než byla požadována.
Přes přesvědčení žalobců odvolací soud nepochybil ani v otázce právní kvalifikace žalobního nároku, neboť se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněného pod číslem 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 78/2004“). V něm Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil právní závěr, podle něhož je-li žalobou uplatněn nárok na peněžité plnění, vycházející ze skutkového tvrzení, že na základě smlouvy o nájmu žalovaný užíval nebytové prostory a neposkytl za to žalobci smluvené protiplnění (nájemné), avšak podle názoru soudu je nájemní smlouva neplatná a jiný důvod užívání není tvrzen, není změnou skutkového stavu vymezeného v žalobě, posoudí-li soud nárok žalobce na zaplacení požadované částky podle hmotněprávních norem upravujících nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení. Namítají-li žalobci, že odvolací soud rozhodl v rozporu s tímto judikátem, jestliže žalobou uplatněný nárok na zaplacení slevy z ceny zájezdu nepřisoudil co do částky 2.996 Kč jako nárok na náhradu škody za újmu za narušení dovolené ve smyslu §2543 odst. 1 o. z., nelze jim přisvědčit. Odvolací soud při svém právním posouzení věci vycházel ze skutkových tvrzení uvedených v žalobě, která byla postavena výhradně na vytčení vad zájezdu. Žalobní tvrzení nedávala odvolacímu soudu prostor pro posouzení nároku jako náhrady za újmu za narušení dovolené; nadto z obsahu spisu se podává, že právní zástupce žalobců výslovně zdůrazňoval, že takový nárok ani žalobci neuplatňují (např. čl. 66). Domáhají-li se nyní žalobci přiřčení zbývajících 2.996 Kč z titulu §2543 odst. 1 o. z., přehlížejí, že jejich žalobní tvrzení a k nim odpovídající důkazy, které před nastalou koncentrací řízení označili, neposkytovaly soudu prostor posuzovat jejich nárok jinak než jako nárok na slevu z ceny zájezdu podle §2540 o. z. Lze uzavřít, že tato k dovolacímu přezkumu otevřená otázka nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Výtkou, že odvolací soud neměl rozhodovat o podaném odvolání, jelikož žalobci uplatnili jako samostatní společníci dva samostatné nároky, které až ve svém součtu přesahovaly zákonnou hranici 10.000 Kč, žalobci nevystihli jediný v úvahu přicházející dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř., nýbrž namítají vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Námitky takové povahy týkající se výhradně vad řízení nejsou způsobilé samy o sobě založit přípustnost dovolání a dovolací soud by se jimi mohl zabývat až tehdy, pokud by bylo dovolání přípustné. Nejde totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. (tj. o otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázky případné existence či neexistence vad řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014).
Dovolání v části směřující proti nákladovému výroku není objektivně přípustné (§238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu (mající povahu usnesení), kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč. Peněžité plnění přiznané výrokem o nákladech řízení přitom nelze označit pro účely posouzení přípustnosti dovolání za plnění ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy, z pracovněprávního vztahu nebo z věci uvedené v §120 odst. 2 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013).
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 29. 5. 2018
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu