ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.344.2018.1
sp. zn. 33 Cdo 344/2018-136
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce V. K. , zastoupeného JUDr. Světlanou Kazakovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Týnská 1053/21, proti žalovaným 1) E. T. – H. , a 2) V. T. – H. , zastoupeným JUDr. Tomášem Švecem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 5, Holečkova 657/29, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 6 C 506/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2016, č.j. 26 Co 122/2016-80, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.292 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Tomáše Švece, Ph.D., advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze v záhlaví označeném rozhodnutí potvrdil rozsudek ze dne 22. 9. 2015, č.j. 6 C 506/2014-44, kterým Okresní soud Praha - západ zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem „pozemku parcelní o výměře 164m², druh pozemku zastavěná plocha a nádvoří, součástí kterého je stavba rodinný dům, zapsáno na listu vlastnictví, vedeném pro obec H., katastrální území H., u Katastrálního úřadu, katastrální pracoviště P.-z.“ (dále jen „nemovitá věc“), a žalovaným přiznal právo na náhradu nákladů řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že žalobci svědčí naléhavý právní zájem na určení a že kupní smlouva z 5. 4. 2013 je z hlediska určitosti platným právním úkonem (§37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“). Smlouvu o vázaném účtu z téhož dne kvalifikoval jako svěřeneckou ( „inominátní smlouvu podle §51 obč. zák.“ ) a dovodil, že složením peněžní částky na vázaný bankovní účet splnili žalovaní povinnost zaplatit kupní cenu, jejich závazek z kupní smlouvy bez ohledu na to, zda se peněžní prostředky dostaly – řádně a včas – do dispozice prodávajícího, zanikl. Odstoupil-li tedy žalobce od kupní smlouvy pro nezaplacení části kupní ceny, nejde o platné a účinné právní jednání, neboť žalovaní se v prodlení neocitli. Právní účinky kupní smlouvy – obligační i věcné – zůstaly podle odvolacího soudu zachovány.
Dovolání, kterým rozhodnutí odvolacího soudu žalobce napadl, není přípustné.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o.s.ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle §241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o.s.ř.).
Odvolací soud vyšel z toho, že smlouvou z 5. 4. 2013 žalobce prodal žalovaným (kupujícím) za 2.800.000 Kč nemovitou věc. Účastníci sjednali, že kupní cenu kupující složí nejpozději do pěti dnů ode dne podpisu smlouvy na vázaný účet u Československé obchodní banky a. s., dále jen „banka“ (článek 4 bod 4), s tím, že z tohoto účtu bude částka vypořádána podle dispozic stanovených v článku 4 bodu 5 pod písmeny a/ až d/ smlouvy; podle písmene d/ měla banka nejpozději do sedmi pracovních dnů ode dne předložení rozhodnutí příslušného stavebního úřadu opatřeného doložkou právní moci, ze kterého bude vyplývat oprávnění účastníka řízení pokračovat ve stavebních úpravách domu, převést část kupní ceny ve výši 673.000 Kč na označený bankovní účet žalobce. Smlouvou o vázaném účtu č. 4/2009/2013 z 5. 4. 2013, kterou s odkazem na §269 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, s bankou uzavřeli žalobce i žalovaní, se kupující zavázali uhradit prodávajícímu celou kupní cenu do pěti dnů od podpisu kupní smlouvy, a to tak, že peněžní částku převedou „ve prospěch vázaného účtu vedeného bankou s tím, že bankou bude uvolněna po splnění podmínek a způsobem stanoveným ve smlouvě“ (článek I bod 3, 4). Podle článku II bodu 2 smlouvy složením částky 2.800.000 Kč na vázaný účet „bude zároveň splněna podmínka dle článku I odst. 4 smlouvy,“ tj. zaplacení dohodnuté ceny (článek II bod 2). Povinnosti banky ve vztahu k peněžním prostředkům složeným na vázaném účtu stanovil článek III bod 1 identicky s článkem 4 bodem 5 kupní smlouvy. Žalovaní nejpozději 8. 4. 2013 převedli na vázaný účet č. 258606122/0300 celou kupní cenu (2.800.000 Kč). Jelikož žalobce nezajistil vydání rozhodnutí stavebního úřadu a nepředložil listinu bance, ač se k tomu ve smlouvě zavázal, vyplatila banka částku 673.000 Kč žalovaným; ti ji započetli na smluvní pokutu sjednanou v článku 6 bodu 7 kupní smlouvy ( „V případě, že budou jakékoli finanční částky vráceny schovatelem zpět kupujícím z toho důvodu, že prodávající nesplnil včas podmínky pro jejich výplatu, stává se každá taková částka opět vlastnictvím kupujících jakožto smluvní pokuta za nesplnění jednotlivých podmínek této smlouvy.“ ). Žalobce dopisem z 13. 10. 2014 odstoupil od kupní smlouvy pro neuhrazení části kupní ceny ve výši 673.000 Kč.
K právnímu posouzení smlouvy o vázaném účtu .
Soudní praxe připustila trojstranné právní vztahy založené tzv. svěřeneckou smlouvou (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1981/2002, ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 399/2003, ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4053/2010, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1363/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4980/2010). Jde o inominátní kontrakt, který uzavírají se třetí osobou všechny strany závazkového právního vztahu a jehož účelem (kauzou) je zvýšená ochrana subjektivních práv a povinností účastníků daného hmotněprávního vztahu. Dlužník se jistí tím, že složením peněžních prostředků na bankovní účet dosáhne toho, že jeho závazek bez ohledu na to, zda se peněžní prostředky dostanou (řádně a včas) do dispozice věřitele, zanikne; věřitel tímto způsobem zajišťuje své právo na výplatu peněžních prostředků podle sjednaných dispozic od třetí osoby, na níž se účastníci závazkového právního vztahu shodli. V souzené věci šlo o takový případ; bankovní účet se podle kupní smlouvy i smlouvy o vázaném účtu stal místem plnění kupní ceny, takže závazek kupujících zanikl složením předmětné částky na tento účet. Okolnost, že odvolací soud odkázal na nepojmenovanou smlouvu podle §51 obč. zák. a nikoliv na úpravu vycházející z obchodního zákoníku (§269 odst. 2, věta první), nic nemění na tom, že se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
K přechodným ustanovením zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění zákona č. 460/2016 Sb. (dále též jen „o.z.“).
Platí, že „novým“ občanským zákoníkem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti, tedy od 1. 1. 2014 (srov. §3028 odst. 1 o.z.). Práva a povinnosti ze závazkových právních vztahů založených za účinnosti „starého“ občanského zákoníku se však řídí původní – jinak již neplatnou – úpravou až do jejich úplného ukončení a vypořádání (srov. §3028 odst. 3 o.z.). Pokud tedy byla kupní smlouva uzavřena 5. 4. 2013, řídí se i odstoupení od ní z důvodu prodlení dlužníka, který svůj dluh řádně a včas nesplní, původní právní úpravou. Z toho vyplývá, že se odvolací soud sice dopustil nesprávného právního posouzení, hodnotil-li platnost a účinnost právního jednání (odstoupení od smlouvy) podle „nové“ úpravy; protože však žalovaní – jak se podává výše – splnili povinnost zaplatit prodávajícímu dohodnutou cenu včas a řádně, nemá užití „nové“ právní úpravy na rozhodnutí odvolacího soudu žádný vliv.
K vadám řízení ve smyslu §242 odst. 3, věty druhé, o.s.ř. dovolací přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; protože tato podmínka naplněna není, je bezcenná výtka, že při vyhlášení rozsudku se odvolací soud jen ztotožnil s důvody rozhodnutí soudu prvního stupně, na které odkázal.
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o.s.ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243codst. 1 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou žalovaní podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 28. března 2018
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu