ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.3596.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 3596/2016-158
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce M. V. , zastoupeného Mgr. Bc. Pavlem Kozelkou, advokátem se sídlem v Písku, Velké náměstí 7/12, proti žalované Raiffeisen stavební spořitelně a.s. , se sídlem v Praze 3, Koněvova 2747/99, IČO 49241257, o určení, že právní vztah ze smlouvy nadále trvá, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 8 C 255/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2015, č. j. 20 Co 349/2015-120, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 6. 2015, č. j. 8 C 255/2014-89, určil, že smlouva o stavebním spoření č. 767801604/7905 ze dne 3. 7. 2002 mezi žalobcem a žalovanou nezanikla výpovědí žalované ke dni 31. 3. 2014, a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 11. 2015, č. j. 20 Co 349/2015-120, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a žalobce zavázal k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, které považuje za přípustné, neboť má za to, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované jeho rozsudky ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 864/2004, a ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. 26 Cdo 3524/2009.
Žalovaná navrhla obsahově (§41 odst. 2 o. s. ř.) dovolání jako nepřípustné odmítnout.
Nejvyšší soud dovolání projednal podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a zda je tedy dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (§239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Nelze přisvědčit dovolateli, že rozhodnutí odvolacího soudu odporuje ustálené judikatuře dovolacího soudu reprezentované jeho shora citovanými rozhodnutími. Žádné z nich nereagovalo na situaci, která nastala v souzené věci, tzn. že pro souzenou věc nejsou použitelná a rozsudek odvolacího soudu tak s nimi nemůže být v rozporu. Ve věci sp. zn. 26 Cdo 864/2004 byl pro rozhodnutí určující závěr, že podle něhož měl-li nájemce bytu objektivně možnost na základě oznámení pošty si vyzvednout uloženou žalobu obsahující výpověď z nájmu bytu a seznámit se s jejím obsahem dříve, než se nevyzvednutá zásilka vrátila zpět, pak hmotněprávní účinky výpovědi nastaly v okamžiku, kdy žalovaní i přes oznámení o uložení zásilky, této objektivní možnosti nevyužili, a tímto okamžikem se stal hmotněprávní úkon perfektním. Ve věci sp. zn. 26 Cdo 3524/2009 Nejvyšší soud řešil právní otázku, zda se výpověď z nájmu bytu dostala do sféry dispozice žalobce (nájemce) dnem, kdy zásilku obsahující výpověď převzal na adrese trvalého pobytu žalobce místo něj jeho syn, bez ohledu na zjištění, zda se tam žalobce v době jejího doručování zdržoval.
Sluší se poznamenat, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Skutkový stav, na němž odvolací soud založil meritorní rozhodnutí, přezkumu nepodléhá a pro dovolací soud je závazný. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 ve spojení s §211 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení.
Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 22. února 2018
JUDr. Václav Duda
předseda senátu